Rozhovor s Reginou Razovovou

Regina Razovová

Regina Razovová má ryzí divadelní (uměleckou) duši. V kontextu českého i světového divadla není zrovna běžné, aby herec strávil celý profesní život na jedné scéně. Regina je právě takovým unikátem a patří mezi legendy mostecké činohry. Svou hereckou kariéru začala v sezoně 1963 v někdejším Divadle pracujících ve starém Mostě a na různých mosteckých scénách dodnes odehrála dlouhou řadu velkých dramatických rolí, jako například Bubulínu v Řeku Zorbovi, hraběnku Almavivovou nebo paní Daisy. Svou 55. divadelní sezonu zahaujuje těžkou, ale výraznou rolí. Florence pro ni znamená celkem 190. premiéru.

Milá Regino, děkujeme, a klobouk dolů!

Michal Pětík, dramaturg

Regino, ty jsi v mosteckém angažmá již od roku 1963 a za těch padesát pět sezon jsi ztvárnila řadu krásných rolí. Které z nich jsou pro tebe osobní záležitostí?

No tak, padesát pět sezon je opravdu kus života, v mém případě převážný kus. Srdcových rolí bylo několik. V poslední době to byla jednoznačně paní Daisy v inscenaci Řidič paní Daisy, moc jsem milovala Bubulínu v Řeku Zorbovi nebo Paní profesorovou v Loupežníkovi, měla jsem moc ráda všechny pohádky, zejména pak ty, které režíroval Standa Oubram. On byl úžasný v tom, že pamatoval na herečky, pro které není tolik příležitostí a většinou do pohádek připisoval krásné role. Moje srdcová záležitost byla například čarodějnice ve Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Měla jsem ráda Šumaře na střeše a většinu rolí u Pavla Pecháčka – Hraběnku Almavivovou ve Figarově svatbě a poté Figarův rozvod, kde jsem již hrála takovou zchudlou šlechtu, paní před smrtí. To byl velice zajímavý úkol. V té době jsem se pomalu seznamovala s rolemi starších ročníků a zjistila jsem, že se strašně těším, až budu hrát starý ženský.

Máš nějakou vysněnou roli, kterou si neměla možnost si zahrát?

Mám pocit, že paní „úchvatná“, tedy role Florence Foster Jenkinsové, je natolik vyčerpávající role, že kdybych se právě tou měla loučit s hereckou kariérou, tak bych rozhodně byla plně saturovaná. Ale předtím, než mi byla nabídnuta role Florence Foster Jenkinsové, chtěla jsem si zahrát Harolda a Maude. Jsem přesvědčená, že v našem souboru je ideální Harold a já bych si tajně snila o staré Maud. Ale nikdy jsem netrpěla na herecké sny, vždy jsem si vážila rolí, do kterých jsem byla obsazená, a vždy jsem v nich našla něco, co mě uspokojilo a těšilo. Mně divadlo přináší veliké potěšení, už mi v něm nezbývá moc času, tak se těším z každé role.

Zmínila jsi některé režiséry, se kterými si měla možnost za ta léta spolupracovat, tím se dostávám k Pavlu Ondruchovi, se kterým momentálně zkoušíš inscenaci „JE ÚCHVATNÁ!“ Jak se ti s ním spolupracuje?

Pavel je skvělý v tom, že na mě vždy vymyslí něco, co je proti mně, nebo proti tomu, jak si roli představuji. On na mě jde jinak a dovede mě vyprovokovat, což je dobře. S Pavlem jsem poprvé spolupracovala na inscenaci Hvězda na vrbě, kde na mě vyrukoval s písní, kterou zpívá Jimmy Morrison ze skupiny The Doors. Nejenže jsem se osobně s takovým repertoárem nikdy nesetkala, ale navíc neumím anglicky. Nejprve jsem si myslela, že to vzdám, ale nakonec za přispění jednoho angličtináře, který mi pomohl s anglickou výslovností, jsem se s tou písní „popasovala“ natolik, že přispěla k dramatickému konci celého představení a dobrý ohlas. Takže jsem nakonec ocenila, že Pavel udělal dobře.

Jaká byla tvoje reakce na roli Florence Foster Jenkinsové?

Role F. F. Jenkinsové je po všech směrech hodně náročná. Mám dokonce takový pocit, že náročnější úkol jsem ve svém hereckém životě neměla. Mé první myšlenky byly, že to nikdy nezdolám. Jenže ta role je taková výzva, že se peru, jak se dá, a budu se prát do poslední reprízy. Jak to dopadlo, ať samozřejmě posoudí diváci, já už to dnes nedovedu.

Jakým způsobem si se na roli připravovala?

Chodím na hodiny zpěvu k Lucince Hájkové, která učí na teplické konzervatoři a místní ZUŠ. Všechny árie jsem se musela naučit nejprve dobře, abych poté mohla těžit z toho, že se pěvecky do výšek nedostanu; jako se do nich nedostala ani paní Jenkinsová. Stavíme tedy na tom, že u některých melodií zazní i pár správných tónů. Myslím si, že to špatné zpívání by se nemělo hrát. Já ty árie nemůžu nikdy zazpívat dobře, protože nejsem školená operní zpěvačka, co budu zpívat co nejpoctivěji, vyzní přesně tak, jak má. Ostatně paní Jenkinsová to také brala smrtelně vážně a byla přesvědčená, že zpívá velice dobře. A tohle přesvědčení si já musím obléct spolu s kostýmem a jít na jeviště.

Hlavním tématem inscenace „Je úchvatná!“ je podle režiséra Pavla Ondrucha kontrast mezi realitou a iluzí. Myslíš, že je to v dnešní době aktuální?

Já jsem přesvědčená, že nás dnes těžce zahlcuje reálný svět. Romantické snění, o kterém mluví paní Jenkinsová – viz věta: „Skutečný svět je podle mě hodně přeceněný, romantické snění je mnohem zábavnější“, bychom v dnešní době potřebovali jako sůl. Svět okolo nás je velice podivný. Těšili jsme se na jiný způsob života a nejsem si jistá, že k tomu opravdu dochází.

(lek)