JAKUB KORČÁK - divadelní režisér a pedagog

Jakub Korčák se narodil v Praze roku 1961, studium režie na pražské DAMU absolvoval v roce 1984. Během studia absolvoval stáž na Státním institutu divadelního umění (GITIS) v Moskvě v ročnících A. Efrose, A. Vasiljeva a M. O. Knebel. Od absolutoria setrvale režijně pracuje v řadě českých a moravských divadel i v zahraničí. Inscenuje tituly téměř celého žánrového spektra, od Shakespeara přes Dostojevského, Goldoniho, Ostrovského, Pirandella až k Ortonovi, Topolovi, Havlovi, Kohoutovi nebo Kunderovi, výjimečně pak až k současné světové dramatice (M. McDonagh, M. Carr).

V mládí režíroval například Svatbu Krečinského Suchovo-Kobylina v olomouckém divadle (1986), mezi lety 1987 – 1991 byl v angažmá ve Zlíně, kde také zastával dva roky funkci uměleckého šéfa a kde režíroval například Moličrova Lakomce, Shafferova Equa, Strindbergovu Slečnu Julii, Topolův Konec masopustu nebo Havlovo Pokoušení. V pardubickém divadle se setkal s Kočkou na rozpálené plechové střeše T. Williamse, v pražském Divadle pod Palmovkou se Sartrovým Keanem nebo Topolovou Kočkou na kolejích. Krátké, ale intenzivní období 1991-92 prožil po boku Otomara Krejči v jeho Divadle za branou II. Režíroval zde povídku H. Brocha Vyprávění služky Zerliny. V Plzni inscenoval Kohoutova Ubohého vraha (za titulní roli v této inscenaci získal Pavel Pavlovský cenu Thálie), Topolovu hru Sbohem Sokrate, Kunderova Jakuba a jeho pána a Marivauxovu Hru lásky a náhody. V Národním divadle v Brně se setkal s Shakespearovou komedií Večer tříkrálový.

Následně zamířil do angažmá v Divadle na Vinohradech (1993 – 1997; Smutek sluší Elektře E. O´Neilla nebo Dorfmanova Smrt a dívka), poté do Mladé Boleslavi (1997 – 99; O´Neillův Měsíc pro smolaře, Čechovovy Tři sestry, Goldoniho Poprask na laguně). Pravidelně spolupracoval s Moravským divadlem v Olomouci (A. N. Ostrovskij: Bez věna, P. Ustinov: Cílová kamera, K. Čapek: Loupežník, P. Claudel: Zvěstování panně Marii a L. Pirandello: Nahé odívati), s Klicperovým divadlem v Hradci Králové (Moličre: Tartuffe a dvě inscenace her W. Shakespeara Jak se vám líbí a Troilus a Kressida, s Těšínským divadlem v Českém Těšíně (M. McDonagh: Kráska z Leenane, H. Ibsen: Hedda Gablerová), s Jihočeským divadlem České Budějovice (W. Shakespeare: Romeo a Julie), s Činoherním studiem Ústí nad Labem (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), s Východočeským divadlem Pardubice (A. Casona: Inés de Castro), se Středočeským divadlem Kladno (Dostojevského Zločin a trest, Pinterova Zrada) nebo s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci (M. Carr: Žena a megera). Pro Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě připravil Shakespearovu Bouři (2007). Mezi lety 2005 – 2007 byl uměleckým šéfem Mahenovy činohry Národního divadla v Brně (R. Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů, J. Orton: Jak se bavil pan Sloane). V poslední době spolupracoval také s Vršovickým divadlem Mana, kde uvedl dvě autorské inscenace.

Kromě činohry se zabýval také režií opery. Spolupracoval s operním domem ve švédském Göteborgu a s Norskou národní operou a baletem v Oslu (v obou případech Čajkovského Eugen Onegin) nebo s operou v Plzni (O. Nicolai: Veselé paničky windsorské).

Od roku 1990 Jakub Korčák působí jako pedagog režie na Divadelní fakultě AMU v Praze, kde byl v roce 2005 jmenován docentem. V současné době zde sastává funkci studijního proděkana, zástupce vedoucího katedry a vedoucí Kabinetu režie na Katedře činoherního divadla DAMU. Pedagogicky působil rovněž na divadelní škole Studio Herman Teirlinck, Antwerpen (Belgie) a zúčastnil se profesních workshopů v USA (Vassar College), Turecku (Ankara), Velké Británii (Londýn), Německu (Berlín) a v Austrálii (James Cook University – Townsville).

V Městském divadle v Mostě režíroval již Gogolova Revizora (2014) a Uhryho Řidiče paní Daisy (2015).

Proč ses rozhodl Tramvaj uvést právě na komorní scéně?

Hra představuje svár lidské duše pod zvětšovacím sklem a komornější prostředí jí proto svědčí.

Williamsova hra je skvělým základem pro herecký koncert. Jak může režisér při této práci herce nasměrovat?

Režisér při tomto typu práce především na základě analýzy textu rozkrývá a definuje strukturu situačních impulsů, které určují a stimulují herecké jednání. Probouzí přitom v hercích vůli ke smyslu a tvořivému řešení situace. Současně hercům pomáhá odhalit rozpory v průběžném jednání postav a nalézt způsob, jak vyjevit jejich vnitřní zápasy ve střetu s každodenní maskou. Právě ve vrstvení a představování sváru skutečnosti se světem iluzí, klamu, sebeklamu, sebescénování a sebeodhalování spatřuji ve hře velkou výzvu.

Patříš k režisérům, kteří dramatikům krajně důvěřují. Bylo to tak vždy?

Je pravda, že jsem nikdy nepatřil k režisérům, kteří se chtějí autora zmocnit, znásilnit ho a pokořit, aby se sami zviditelnili a strhli na sebe pozornost. Mou snahou bylo přistupovat k dramatikovi s úctou a maximálně ho pochopit, porozumět mu, nalézt s ním společné téma, společnou řeč. V tomto smyslu by se dal nazvat můj základní vztah k autorovi jako partnerský a tvořivě dialogický. To však neznamená, že se vždy jedná o dialog nekriticky souhlasný. Při hledání smyslu díla je to dialog často polemický, plný konfliktů, svárů i vzdoru. Nechci však autora překřikovat a umlčovat. Tam, kde je to třeba, se snažím na základě pečlivé analýzy věcně argumentovat a nacházet východiska, která tvoří vyšší součet a průnik do podstaty vyplývající z této jednoty ve sporu.

Ovlivnili tě významní režiséři, jako například Anatolij Efros nebo Otomar Krejča. Co lze z jejich odkazu uplatnit v divadle dnes nebo dokonce přímo při inscenování Williamse?

Otomar Krejča i Anatolij Efros byli režiséři světového formátu, kteří ve své době v mnoha směrech výrazně posunuli divadelní myšlení i vnímání. Svými inscenacemi založenými na hlubokém porozumění textu a bezprostředním hereckém jednání působili na své současníky elektrizujícím dojmem. Otomar Krejča a především jeho dlouholetý dramaturg Karel Kraus mě přivedli na divadelní dráhu a po revoluci jsem s nimi měl možnost krátce spolupracovat v Divadle za branou II. Silně na mě zapůsobili svým divadelním ethosem spojeným se službou dramatu i nezdolnou vůlí dělat divadlo jako umění. Anatolij Efros byl deset měsíců mým pedagogem a otevřel mi cestu ke zkušebním principům založeným na improvizační lehkosti a partnerské spolupráci režiséra s hercem.

Zdeněk Janál