Rozhovor s režisérem Petrem Svojtkou

Petr Svojtka – režisér

Pochází z rodiny několika generací divadelníků. Vystudoval divadelní režii na DAMU v Praze (2000), ale také novinařinu. Významnou zkušeností pro něj byla stáž v Royal Court Theatre v Londýně v roce 1997. Stal se spoluzakladatelem Divadelního sdružení CD 94. Od té doby se datuje autorsko-režijní spolupráce s Jiřím Janků (V zajetí filmu, Narozen 28. října, Prokletí rodu Baskervillů aj.). Jako hostující režisér pracoval na mnoha scénách u nás i v zahraničí. V Dánsku vytvořil koprodukční komedii Jeppe z vršku a mezinárodní klaunérii Trio. V letech 2002-2006 byl uměleckým šéfem Středočeského divadla Kladno, kde režíroval mj. Shakespearova Romea a Julii a Richarda III., Maryšu bratří Mrštíků, Gogolova Revizora, Widmerovy Top Dogs ad. Společně s Jiřím Janků zde založili tradici Malých kladenských Dionýsií. Od roku 2003 režijně spolupracuje s Divadlem na Vinohradech – Gozziho Král jelenem, Buchsteinerovo Tango sólo a McDonaghova Kráska z Leenane. V Divadle pod Palmovkou režíroval hru R. Nashe Pozor, jaguár! a Sex noci svatojánské W. Allena. V srpnu 2006 přijal místo uměleckého šéfa Městských divadel pražských, kde zároveň režíruje a pro něž společně s Jiřím Janků vytvořil původní projekty. V Mostě Petr Svojtka režíroval například Prokletí rodu Baskervillů aneb pozor, zlý pes!, Sluhu dvou pánů, či Postřižiny.

Petr Svojtka momentálně připravuje s mosteckým souborem novou inscenaci - divadelní adaptaci humoristické knihy Sue Townsend TAJNÝ DENÍK ADRIANA MOLEA.

Knižní podoba Tajného deníku A. M. je velice známá a byla dokonce vyhlášena nejhumornější anglickou knihou desetiletí… jak náročné je pro režiséra převést knižní předlohu na jeviště?

Zkoušíme divadelní adaptaci Miroslava Hanuše (režisér a herec – pozn. red.), který ji připravil před deseti lety pro kladenské divadlo. Tudíž já už to „převádět na divadlo“ nemusím. Já musím „jen“ divadelní text nazkoušet.

Proč sis vybral právě adaptaci Miroslava Hanuše?

Spolu s dramaturgem jsme prošli několik jevištních verzí Tajného deníku a tahle je, dle našeho názoru, nejlepší. Mirek Hanuš zkondenzoval příběhovou linku, v níž rozehrává ty nejvtipnější situace z knížky. Některé scény více rozehrává, další vtipně domyslel, čili jeho vlastní autorský vklad je dosti výrazný. Mirek vlastně na základě novely vytvořil svébytnou divadelní hru.

V čem bude tvé režijní pojetí s mosteckým souborem jiné?

Jiná bude inscenace hned v několika ohledech. V první řadě obsazením, protože v kladenské inscenaci se například titulní postava věkově vzdálila knižnímu hrdinovi. Adrian Mole tam byl skoro čtyřicátník, který vzpomínal na dobu, kdy mu bylo 13 let. V našem provedení tomu tak není, protože Ondřej Dvořák je Adrianovi věkově mnohem blíž. Kladenská inscenace byla také postavená na tom, že herci byli zároveň muzikanty. Tudíž během inscenace hráli herci na kytary, basu, trubku, saxofon atd. My máme echt rockovou kapelu vedenou Tomášem Alferim (hudební dramaturg MDM - pozn. red.). Tím pádem májí herci více prostoru na zpěv a tanec, a nejsou „zaneprázdněni“ hraním na hudební nástroje. Jedinou výjimkou je herec William Valerián – vystudovaný saxofonista, který zároveň hraje roli Nigela.

Zmínil jsi rockovou kapelu - na které písně se tedy mohou diváci těšit?

Kniha se odehrává v roce 1982. Miroslav Hanuš převzal hitovky přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a tyto pecky vtipně přetextoval a vsadil do příběhu. V inscenaci zazní například písně Bee Gees, kapely Sweet, Uriah Heep. Myslím si, že téměř každý divák bude tyto melodie znát a bude okouzlen vtipnými českými texty.

Co si může divák představit pod pojmem retro muzikál pro teenagery a jejich rodiče?

Teenagery by mohl zajímat pohled třináctiletého Adriana na okolní svět, na dospívání, na pubertu, první lásku; ale také to, jak vidí partnerský vztah svých rodičů. To zrcadlení první lásky s manželstvím je velmi zábavné.
A pro rodiče teenagerů je zásadní právě podtitul „retro“, protože v osmdesátých letech dnešní rodiče teenagerů žili a vyrůstali. A osmdesátá léta v Anglii, to bylo pro nás v Česku něco, k čemu jsme vzhlíželi – byla to doba, kdy začínalo MTV, četlo se „Bravíčko“ atd.
Myslím si, že by to mohla být intenzivní vzpomínka pro všechny, kdo osmdesátá léta zažili.

Před začátkem zkoušení jsi zmiňoval velkolepou scénu, lasery a „stage“…

No, nechci vzbuzovat nějaká příliš přehnaná očekávání… nicméně ten příběh je mozaikou situací a dějů, které Adrian prožívá. Čili jsou to takové krátké scény poskládané do sebe a scelujícím prvkem téhle mozaiky jsou právě písně. A také přítomnost živé kapely. A ta naše kapela je skvělá! Diváci by měli mít chvílemi pocit, že jsou na nějakém pop-rockové koncertu.

Liší se tvůj pohled na inscenaci jako režiséra a jako diváka?

Jako režisér se strašně snažím být divákem. Snažím se odskakovat z pozice tvůrce a koukat na inscenaci okem diváka. Hlavní otázkou pro mě jako režiséra je, jestli by mě ta právě zkoušená inscenace jako diváka zajímala a bavila. Rád chodím na dozory a oprašovací zkoušky a není nic horšího chodit na představení, které vás nebaví. Snažím se tedy dělat vše pro to, abych jako režisér uspokojil sebe jako diváka.