Rozhovor s režisérem Robertem Bellanem

Robert Bellan, režisér (* 1966)

Režisér, herec, scénárista, prozaik a ilustrátor Robert Bellan se narodil 27. července 1966 v Hodoníně, kde absolvoval základní školu a gymnázium. Je absolventem Manažerských studií Univerzity J. A. Komenského (BP: Řízení lidských zdrojů v regionálním divadle). Po krátkém hereckém angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde působil jako herec od roku 1988 až do roku 2001. Za své role zde několikrát obdržel ceny Slovácký Oskar (Allan – Zahraj to znovu, Same, Mercucio– Romeo a Julie, Tobiáš Říhal – Večer tříkrálový) a Největší z pierotů (Babbs – Charleyova teta). Získal zde také své první zkušenosti s autorsko-divadelní režií v recesistické skupině Divadlo Parodyje (Rumař na stavbě, Major Zeman – případ Z jeřábu péro, Dáma s Camelkama“). V roce 2000 realizoval na Malé scéně Slováckého divadla autorskou inscenaci dnes již legendárních Rychlých šípů. Toto představení se stalo postupem doby hitem pro všechny generace a hraje se dodnes (v současnosti má již téměř 500 repríz).

V roce 2001 Robert Bellan ukončil svoji hereckou kariéru a začal působit jako kmenový režisér Městských divadel pražských (Divadlo Rokoko). Od roku 2002 je na tzv. “volné noze“ a režijně spolupracuje s divadly po celé České republice (Uherské Hradiště, Praha, Brno, Olomouc, Zlín, České Budějovice, Pardubice, Příbram, Šumperk…) i v zahraničí (Vancouver, BC). Je známý především jako režisér komedií a jeho inscenace získaly řadu ocenění (5x Slovácký Oscar, 2x vítěz divácké soutěže Grand festivalu smíchu v Pardubicích, vítěz pražského festivalu Dítě v Dlouhé, cena Český tučňák aj.). Věnuje se také dramatizacím knižních předloh (kromě zmíněných Rychlých šípů například Kocourkov, Milenci z bedny, Spolčení hlupců).

Robert Bellan je autorem a zároveň i ilustrátorem autobiografické knihy Normální debil. Podle této knihy napsal stejnojmennou divadelní hru, kterou se svou další hrou Vinetůůů! uvádí ve svém autorském Divadle Pecka (Uherské Hradiště). Komedie Normální debil je v autorově režii divadelním hitem i v repertoáru Východočeského divadla v Pardubicích.

Robert Bellan na zkoušce

V Městském divadle v Mostě režíruješ nyní úplně poprvé. Jaké jsi měl dosud povědomí o našem divadle a co tě sem přilákalo režírovat? Přeci jen, ze Starého Města u Uherského Hradiště, kde bydlíš, je do Mostu docela daleko...

Povědomí mám, moji kamarádi Míša a Jiří Krausovi, současné hvězdy mosteckého divadla, začínali ve Slováckém divadle, kde jsem je poznal. Jejich kariéry, potažmo mostecké divadlo, pravidelně sleduji. Vím proto taky, že je zde kvalitní soubor i repertoár. Takže když jsem dostal nabídku na hostování, nebyl důvod odmítnout.

Znal jsi již dříve některé další naše herce?

Znal jsem již zmiňované manžele Krausovy, ale taky Markétu Hausnerovou a Matyáše Procházku. Čirou náhodou jsme se potkali v létě na jachtě. Při dlouhé plavbě jsme ze zoufalství hráli dětské hry a zpívali. Už tam se oba projevovali jako potenciálně dobří muzikáloví herci. Zvlášť po několika menších kanystrech chorvatského vína.

Inscenuješ u nás titul Škola základ života. Co tě na něm nejvíce oslovuje?

Školní prostředí a humor na pozadí historických souvislostí.

Miloval jsi již dříve filmy Martina Friče z konce třicátých let Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše? A inspiruješ se jimi nyní ve své režii?

Ano, mám je oblíbené, každý rok si je „dám“ minimálně jednou. Tyto filmy patří do zlatého fondu české kinematografie a jejich nadčasovost dokazuje právě neustálé reprízování. Některé hlášky přitom doslova zlidověly. Například Marvanovu „mušku jenom zlatou“ zná každý. Snažím se, aby i v naší současné divadelní úpravě se našlo místo pro ty nejznámější a nejoblíbenější scénky filmové.

Mám dojem, že jsi mi říkal, že jsi v některé z dřívějších inscenací Školy základ života účinkoval jako herec. Kde a kdy to bylo a koho jsi hrál?

Jo, to už je pravěk. (smích) V době mého aktivního herectví jsem účinkoval v uherskohradišťské verzi „Školy“ jako známý repetent Čuřil. Ano, je to ta postava, kterou v mostecké verzi hraje pan Kraus. A už teď mohu prozradit, že skvěle - diváci se mají na co těšit.

Proč ses rozhodl z této komedie vytvořit spíše swingový muzikál?

Důvodů je několik. Jak už jsem zmínil, zajímají mě historické souvislosti, které příběh provázejí. Především potom tehdejší příchod swingu z Ameriky do Evropy a rozmach swingového tance a hudby u nás. Swing se stal jakýmsi prostředkem revolty tehdejší mládeže, takže mne napadlo, že by to byl i dobrý leitmotiv naší hry. Dalším důvodem bylo prostě to, že mám rád hudbu a často ji ve svých inscenacích používám. Navíc od mosteckého divadla jsem dostal k dispozici skvěle šlapající živou kapelu, tak by byl hřích ji nevyužít.

Jakým směrem se ubíral tvůj výběr songů?

Songy musely splňovat několik parametrů: mít swingovou melodičnost, posunovat nebo doplňovat děj hry a pokud možno býti ve své době hitem. Co se týká textů písní, některé jsem drobně přebásnil, ale většina přesně zapadá do rámce hry, jako by byly napsána přímo pro nás. Například Dívka v rytmu zrozená nebo Doktor Swing.

Ke spolupráci sis vybral zkušenou choreografku Janu Hanušovou-Vašákovou. Bude naše hudební komedie tedy výrazně taneční?

Neřekl bych výrazně taneční, tedy alespoň ne v tom jednoduchém slova významu. Nejde nám s Janou totiž jen o tanec ve smyslu kroků, ale o způsob pohybového vyjádření obsahu. Někdy to tedy bude víc tanec, někdy víc groteska či parodie a někdy zase například rytmizovaný protestsong. I když to vypadá na mainstreamovou hudební komedii, jde nám o to, aby hra byla nejen zábavná, ale i reálně dramatická, aby naše představení bylo pokud možno pravdivým svědectvím o době a čase dávno minulém.

Jaká režijní práce tě čeká, až v Mostě 21. prosince odpremiéruješ Školu základ života?

Hned jak skončím v Mostě, začínám připravovat pro Východočeské divadlo v Pardubicích českou premiéru hry Velká bankovní loupež. Současná komedie, která se s úspěchem hraje v Londýně, je založena na ryzí nadsázce, což by se mohlo líbit i českému divákovi. Já osobně mám nadsázku taky rád a rád ji používám ve všech svých inscenacích. Takže slibuji, že i ve hře Škola základ života se nadsázka ve velké míře objeví a - doufejme - pobaví i mostecké diváky. Přijďte se přesvědčit.

Připravil Zdeněk Janál, dramaturg