Vít Herzina a Veronika Týcová v duelu obhájce a státní zástupkyně!

K dalším reprízám inscenace Teror.

Reprízování naší nové inscenace Teror z pera německého dramatika a právníka Ferdinanda von Schiracha je v plném proudu. Premiéra se uskutečnila 19. října, následovaly ji již tři reprízy. Na další se můžete těšit již ve středu 28. listopadu a ve středu 5. prosince. Neváhejte dorazit na napínavé soudní drama, jinými slovy na detektivku z průběhu jednoho soudního procesu. Na další reprízy si totiž budete muset počkat až do příštího roku (pondělí 14. ledna a pondělí 28. ledna 2019).

Přinášíme vám dvojrozhovor s herci Vítem Herzinou a s Veronikou Týcovou, kteří v sobě na jevišti stojí proti sobě jako obhájce a státní zástupkyně.

Teror Ferdinanda von Schiracha můžeme označit jako soudní drama. Už jste se někdy jako herci nebo i diváci s podobným žánrem setkali?

Vítek: Ničeho podobného jsem se vlastně nikdy nezúčastnil. Ani jako divák, ani jako účinkující. A naštěstí ani jako obžalovaný - protože tahle divadelní forma opravdu spíš připomíná víc skutečný soud, než představení tak, jak jsme zvyklí. Takže úplně nová zkušenost. A mimořádně zajímavá, musím dodat. Jistá příbuznost by se zdánlivě dala najít u další mé oblíbené inscenace - Splašených nůžek. Je to také 'interaktivní' představení a také se obracíme přímo na diváka jako na partnera. Ale žádná podoba mezi 'Nůžkami' a Terorem podle mě není. V podstatě se Teror opravdu nedá přirovnat k ničemu, co se v Mostě zatím hrálo.

Veronika: Před sedmi lety jsem hrála v představení Rádobydivadla Klapý Elegie tyrolská. Tato hra, v originále Chrám milosrdenství od Josefa Tejkla, by se mohla označit jako soudní drama o vině a trestu, kdy otec vezme svého desetiletého syna do hor a on tam zemře. Hrálo se v aréně v bezprostřední blízkosti s diváky. Soudní líčení, kde byl obhájce, žalobce i svědci, se prolínalo s osobním životem otce a já hrála jeho spřízněnou duši. Takže soudní zástupkyni jsem si poprvé zahrála až v Mostě.

Klade tento specifický žánr na herce nějaké specifické požadavky?

Vítek: V konvenční inscenaci, pokud to tak můžu nazvat, hrajeme situace, vyprávíme příběh. Herec pro svou postavu tvoří něco, čemu se říká dramatický oblouk, což je velmi zjednodušeně cesta postavy od začátku hry do konce, její vývoj, její proměna. V Teroru nic z toho vlastně nemáme k dispozici. Alespoň ne tak, jako obvykle. Pro mě tahle hra čerpá z úplně prapůvodní podstaty divadla, kdy sloužilo k popsání světa a k zamyšlení se nad ním. Překvapivě je to celkem dost filozofická záležitost.

Veronika: Myslím, že jsou to běžné požadavky, které vyžaduje režisér od každého herce. Naučit se text, říkat ho po smyslu a snažit se o přirozený projev. Ale nechci to samozřejmě zlehčovat. Určitě bylo potřeba text s režisérem (skvělý Filip Nuckolls) velmi důkladně rozebrat, vysvětlit si mnoho právnických formulací, porovnat právní systém v Německu a u nás a snažit se pochopit jejich ústavní zákony. Na jevišti se pak stoprocentně soustředit a vnímat své herecké kolegy, ale to je vlastně taky běžné, akorát v této hře to bez toho prostě opravdu nejde!

Vítek hraje v inscenaci Teror obhájce majora Kocha, Veronika státní zástupkyni, která Kocha žaluze. Major Koch je obviněn z toho, že sestřelil letadlo unesené teroristy, přičemž zabil 164 civilistů. Koch svůj čin nepopírá. Obhájce ho hájí tím, že z morálního hlediska udělal dobře, neboť tímto činem zachránil 70 000 lidí, kteří se nacházeli na fotbalovém stadionu, na který teroristé letadlem mířili. Čím přesněji obhájce svého mandanta hájí, čím dále argumentuje?

Vítek: Tak především tím, že v tomhle konkrétním případě nade vší pochybnost vítězí selský rozum. Zachránit víc lidí je důležitější, ať už zákon říká cokoli.

Veronika: Pro mne je největším argumentem obhajoby, že jsme ve válce a že se terorismu musíme bránit. Pokud se budeme držet ústavních doktrín, tak se dobrovolně vzdáváme. Pokud se nebudeme bránit, mohou si teroristi dělat, co chtějí a my budeme vždy jen přihlížet a neuděláme nic.

Jak se na obžalobu/obhajobu majora Kocha dívá Vítek Herzina a Veronika Týcová? Souhlasíte s myšlenkami svých rolí nebo u některých zažíváte vnitřní rozpor? A vyvíjely se vaše úvahy o vině majora Kocha během zkoušení nebo se od první čtené zkoušky až do generálek nezměnily?

Vítek: Měnily se. A hodně. Od jasného přesvědčení, že zákon se musí dodržovat a Koch je vinen, přes pochybnosti, jestli přece jen neudělal dobře, když obětoval těch 164 lidí, až zase zpátky k tomu, že takovouhle svévoli prostě nemůžu akceptovat. To mi vadí nejvíc. Netvrdím, že je vrah, ale střílet neměl. Neměl na to právo ani pověření. Vždycky mi u případů tohohle typu vytane otázka - kde se to zastaví, co bude příště? Vidíme to všude, jak se strach z terorismu mění v nástroj moci. To se mi nelíbí.

Veronika: Samozřejmě s mnoha myšlenkami a argumenty obžaloby, tedy své role, souhlasím. To, že má mít člověk svoji důstojnost, že lidé nejsou věci a že se nesmí stát pouhým objektem jednání státu. Za klíčový považuji argument, jestli by major Koch vystřelil, kdyby v letadle seděla jeho žena a syn. Na druhé straně nejsem přesvědčená, jestli se máme vždy držet ústavních principů, jestli se nemáme řídit vedle rozumu i citem. Jestli se dá každý případ zařadit do nějaké škatulky, nevím! I soudci jsou jenom lidi a nedělám si iluze, že vždy rozhodují nestranně. Já jsem na začátku zkoušení nevěděla, pro co se rozhodnout. Hra je napsaná velmi chytře a nenadržuje ani jedné z procesních stran. Takže argumenty obhajoby i obžaloby byly velice zajímavé. Ale postupně jsem došla k názoru, že já bych určitě rozhodla o nevině majora Kocha.

Myslíte, že byste byli v praxi dobrý obhájce nebo dobrá státní zástupkyně, že by vaše herecká výřečnost stačila a že by vás takové povolání mohlo i bavit?

Vítek: Asi by se nemělo zapomínat (a často se to děje), že výřečnost herce je přímo úměrná tomu, kolik slov dostane od autora. A jsem přesvědčený, že kvalita obhájce zdaleka nebude jen o nějakých schopnostech 'zahrát' to na soud. Takže asi ne, výřečnost by nestačila. A nejspíš by mě to ani nebavilo. Dobrý obhájce totiž musí obhajovat nejen nevinné, ale i pachatele. To bych nejspíš nedokázal.

Veronika: Měla bych říct, že určitě, že bych obžalované vždycky rozsekala na hadry. Neee, myslím si, že herecká výřečnost stačí v divadle, ale v povolání soudního právníka je zapotřebí ještě ohromná dávka intelektu, který je třeba využívat k taktice a přesvědčení. Člověk pak musí mít ohromný všeobecný přehled, musí být výborný psycholog, diplomat i manipulátor. A ještě si nesmí tahat práci domů, aby se z toho nezbláznil. Smekám před tímto povoláním a s o to větší chutí a úctou v představení hraji státní zástupkyni.

Teror se hraje po celém světě. Na konci představení diváci hlasují o vině či nevině majora Kocha. Výsledky se liší stát od státu, divadlo od divadla. Jaké předpokládáš výsledky soudního přelíčení právě v Mostě?

Vítek: Nemám tušení. Ale dost předpokládám, že bude hodně hlasů pro nevinu. Máme tendenci zjednodušovat a těžko překonat ten jasný nepoměr - kolik lidí Koch zabil a kolik zachránil. Dál už se nám vlastně nechce moc přemýšlet. Zvolit menší zlo je první a jednoduchá volba. Přitom nejdůležitější věta podle mě zazní z úst paní státní žalobkyně, když se majora Kocha zeptá, jestli by střílel, kdyby v tom letadle byla jeho žena a syn. Takovou otázku by měl před hlasováním sám sobě položit každý.

Veronika: Myslím si, že mostecký divák je laskavý a že bude vždy převažovat nevina. Pravda je, že v naší republice, stejně jako v celé Evropě, kde se hra inscenuje, převažuje varianta osvobození majora Kocha. Snad pouze v Německu jsou čísla nejvíce vyrovnaná. Nechme se tedy do budoucna sami překvapit a možná, že nás nakonec překvapí sám mostecký divák.