Když jsem před lety poznal směr svého srdce, vydal jsem se do přátelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výpravčím vlaku, nabízel životní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý papír, dělal kulisáka. To všechno jen proto, abych se umazal prostředím a lidmi a občas zažil tu ohromující událost, že jsem zahlédl na dně člověka perlu. Od té doby mám rád takové lidi, nad kterými se láme hůl a myjí ruce. Od té chvíle taky vím, že lidé, které mám rád, raději vypadají jako hrubiáni a šašci, než by z přirozené cudnosti ukázali svůj cit. Ale když já právě s takovými lidmi nejraději pracoval a žil! Vždyť někteří z nich, pod dojmem chvil anebo událostí, najednou si roztrhli košili a ukázali mi své srdce a já jsem viděl, že na něm mají diamantem napsáno to, nač myslí filozofové. Proto mám rád místa, kde je moc lidí, a kde se tedy soustruhuje mateřská řeč, vyrábějí nová slovíčka, zpřesňují slangy a dotahují mýty, kde se lidé hovorem navzájem vyptávají, kdo jsou anebo kým by se chtěli stát. A kdo zná lidi, ten ví, že to není jen tak, protože hovor, to je myšlenka, která vytéká z úst a směřuje k porozumění a tichu. Tak někdo žije pár vteřin, někdo ale celý život obchází kolem a hovoří a hovoří, ale dovnitř se ještě nedostal. Takového člověka mám nejradši, protože ten mě může potřebovat nejvíc. Copak víme, zda právě tenhle šaškovský hrubián se zítra neocitne v kouzlu kvalitativních proměn?

Bohumil Hrabal: Předmluva k Perličce na dně

Strýc Pepin

Josef Hrabal byl nejstarším synem Josefy a Františka Hrabalových z domu č. p. 125 v ulici Na Příhonech v Konici nedaleko Prostějova. Narodil se 23. srpna 1882. Rodina neměla mezi sousedy zrovna nejlepší pověst. Josefa Hrabalová byla hádavá drbna, František Hrabal nebyl zrovna nejlepší sladovnický dělník, měl sklony k alkoholu a "ruce mu šly dozadu". Třeli bídu s nouzí. Chalupu měli na spadnutí a kolem ní, mírně řečeno, nepořádek.

Zdejší rodák František Továrek napsal ve svých vzpomínkách "Hrabalův strýc Pepin a Konice" v časopise Prostějovská štafeta (1/1982): "Na těch Příhonech bývalo zpravidla rušno. Křik, váda, pěsti, košťata, vidle, lopaty... jen začít. Nezačalo však nic,  to jen my kluci jsme ještě dlouho měli oči navrch hlavy. Příčinou vády bylo zpravidla Hrabalovo hnojiště se "sociálním zařízením", všecko vystrčené do ulice. Sousedé vyvolali kvůli tomu i komisionelní řízení, ale kdepak na starou Hrabalku. Ukázala komisi to, co se normálně neukazuje..."

Josef, obecně zvaný Pepin, jediný bratr Francin ho oslovoval Jožko, se vyučil obuvníkem, jenže příštipkaření ho neuživilo – na konickém Starém městě byli ševci v každém třetím baráku. Proto příležitostně pracoval ve zdejším pivovaru (později prohlašoval, že je vyučeným obuvníkem a sladovníkem). V roce 1916 Josef narukoval do armády. Pravděpodobně v březnu, neboť tehdy posílá svému bratrovi do Polné, kde pracoval jako účetní v pivovaru, pohlednici (Schónberg), na níž píše: "...šaty neposílej už mám komisní."

Kdy přesně v roce 1924 přijel Pepin Hrabal ke svému bratrovi Francinovi Hrabalovi, správci nymburského pivovaru, nevíme. Jak píše spisovatel v Postřižinách "na krátkou návštěvu", z níž se už do Konice nevrátil.

"Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní..." sdělil tehdy bratrovi a švagrové Maryšce na uvítanou.

Jan Řehounek: Předobraz všech pábitelů – Josef Hrabal

Film a divadlo

Ačkoli jsou film a divadlo média težko srovnatelná, dovolili jsme si jen tak pro zajímavost vybrat několik fotografií ze slavného filmu Jiřího Menzla a porovnat je s divadelním řešením Petra Svojtky.

(kliknutím na fotografii vpravo si můžete prohlédnout další dvojici, kliknutím na tu vlevo se vrátíte na dvojici předchozí)

Perličky ze zákulisí