Michal Pětík  (nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi).  Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.

CHARLES DICKENS (1812 - 1870)

Dnes lze jen těžko zprostředkovat, jak byl Charles Dickens ve své době oblíbený, protože o jeho popularitě nevypovídají jen počty prodaných knih. Dickensova sláva byla stálá a neměnná. Když Dickens v roce 1870 zemřel, znamenalo to – přinejmenším pro anglicky mluvící svět – těžkou ránu. Neznámí lidé si tu zprávu sdělovali na ulicích a v Londýně bylo jako po prohrané bitvě, píše Stefan Zweig. Dickens dodnes odpočívá mezi Shakespearem a Fieldingem ve Westminsterském opatství, anglickém Pantheonu.

V dubnu 1836 začali "Pickwickovci" vycházet na pokračování, v říjnu 1837 už byl Dickens slavný.

Když se Dickens rozhodl veřejně předčítat, Anglie byla u vytržení. Lidé zaplňovali sály, lezli na sloupy i na pódium, jen aby ho slyšeli. V Americe lidé spali v mrazech před pokladnami, kapacita sálů nestačila, a tak nakonec autorovi poskytli kostel v Brooklynu. Z kazatelny zněl Oliver Twist. Svého druhu se Dickens stal jakousi literární "rockovou" hvězdou a patřil k těm šťastlivcům, jimž se dostalo uznání a poct ještě za života.

Takto široké a do hloubky pronikající spojení autora s publikem, se svou dobou, se přihodí málokdy. Genius se se svojí dobou zpravidla mine. U Dickense nastala zřídkavá chvíle, kdy se geniální umělec naprosto ztotožnil s tradicí své doby. Stal se symbolem viktoriánské Anglie – mírné, mateřské, bezvýznamné, prudérní, bez vášně a elánu.

Doba herojů, romantismus, skončila. Shelley se utopil v Tyrhénském moři, lorda Byrona zabila horečka. Umění už nemělo poskytovat naději nebo zobrazovat tragické emoce. Bylo tu od toho, aby bylo sentimentální a uhlazené. Strašit mělo pokud možno příjemně, mělo být bezpečné, mělo rozptylovat žertovnými příběhy, mělo se líbit; štěstí bylo identické s pohodou, láska s manželstvím, estetika s mravopočestností.

DICKENSOVY POSTAVY

Dickensovy postavy jsou zkonstruované z několika ostrých povahových rysů, které však dokonale sedí dohromady a vytvářejí velkolepou mozaiku. Je s podivem, jak málo o svých postavách Dickens řekne. Namísto rozvleklého popisu vyzvedne nějakou charakteristiku, destiluje esenci. Jedná se o podivuhodný úhel pohledu, který neodráží předmět v jeho přirozených proporcích jako běžné zrcadlo, ale zvětšuje je, jako zrcadlo vyduté. Dickensova psychologie začíná u toho, co je vidět.

Proč se dramaturgie divadla rozhodla přivést na své jeviště Dickensův román?

Z touhy nabídnout divákům něco pozitivního, idylu a humor. Pro tvůrce se stala krajina "pickwickovské" Anglie prostorem, v němž chtějí hledat pozitivní vzory, třebaže naivní, směšné, vysmívané, donquijotské. Dickensův svět je krajem, kde láska a pravda skutečně vítězí. Vřele milým divákům Dickensovy knihy doporučuji. Nejedná se rozhodně o "zaprášenou" četbu, ale o strhující příběhy vyprávěné jedním dechem.

FRANTIŠEK LANGER (1888 - 1965)

"(…) Druhý způsob dramatizace je již radikálnějším zásahem. Vyhledáme v románu jeho dějový podklad, pásmo, na kterém je vybudován. A s tímto dějem pracujeme jako s námětem pro divadelní hru, upotřebujíce přirozeně až do možné krajnosti textů autorových. (…) I v tomto případě využijeme každé scény z románu, (…) ale musíme se připravit na to, že budeme muset provést výběr a změnit jejich sled i jejich význam podle základní dějové myšlenky. Taková dramatická transkripce je pak již skutečnou přeměnou románové formy v dramatickou. Při dramatizaci Pickwicků bylo tímto způsobem pracováno."

František Langer převedl Dickensův téměř osmi set stránkový román do podoby divadelního textu s neobyčejnou vynalézavostí a vyřešil za případné další dramatizátory řadu složitých a zdánlivě neřešitelných problémů, jež taková literární transformace s sebou přináší.

Langer nemohl některé půvabné situace do své adaptace zahrnout, ať z důvodů technických (prostor a čas), anebo tomu bránila dobová divadelní konvence. Já a režisér Lukáš Kopecký jsme se však rozhodli Langerově touze, jež se po přečtení „Pickwickovců“ stala i naší touhou, vyhovět a v rámci naší úpravy jsme do textu zapracovali několik dalších scén z románu, jež v adaptaci chybějí. Chtěli jsme, aby se poetika „Pickwickovců“ projevila v jejich scénické podobě co nejvíce, a tak prostřednictvím songů vyprávíme další Dickensovské příběhy, které by jinak nebylo možné v rámci běžného divadelního večera odehrát.

To vše jsme činili jednak s povděkem Františku Langerovi, protože nejtěžší část práce udělal již před námi, jednak z úcty k velikému vypravěči Charlesu Dickensovi.