Igor Dostálek

Vztah ke stylizovanému jevištnímu projevu se u něj formoval v souboru "Dramatický klub Třebíč" pod vedením Jaroslava Dejla. Divadelní fakultu brněnské JAMU (1990-95) studoval v ateliéru doc. Josefa Karlíka a prof. Niky Brettschneiderové, kde se setkal se svým učitelem Hubertem Krejčím – nevyčerpatelným zdrojem inspirace v oblasti antiiluzivního divadla.

Poté se věnoval vznikajícímu projektu soukromého křesťanského Radia Proglas (moderátor, interpret, režisér).

Od roku 2002 vyučuje na DIFA JAMU základní pohybovou průpravu na jevišti a od roku 2005 asistuje v ateliéru činoherního herectví prof. Brettschneiderové při výuce hlavního oboru.

zdroj: Malé divadlo kjógenu

Proč jste vlastně za námi přijel?

No já jsem zabloudil směrem na Drážďany... Ne, ve skutečnosti mě po natáčení Reportáže psané na oprátce v brněnském rozhlase mě režírující Lukáš Kopecký oslovil, že by potřeboval pohybovou konzultaci do svého představení v Mostě.

Pohybová konzultace, jak tomu mám rozumět? Měl nějaký konkrétní požadavek?

Sáhnout hercům do myšlení. Hlavně do toho pohybového. Aby zkusili něco, co nejsou už zvyklí používat, nějaký nestandardní způsob uvažování.

Že jsme uvízli v nějakém stereotypu?

To já nevím, já vás do teď neviděl. Ale ta poetika, kterou pan režisér používá, je natolik jiná, že ty běžné postupy nevystačí.

Absolvovali jsme s vámi jedno zábavné dopoledne, takový workshop.

Když pracuji se studenty, kteří nic neumí a nevědí, tak je to zpozorní a uvědomí si, že o tom svém těle a pobytu s partnerem a jeho tělem na jevišti mohou uvažovat ještě jinak. Když jsou to, jako ve vašem případě, zkušení herci, tak ti se nejdřív zaleknou, co je to za banality. Ale když se to povede a přeskočí jiskra, tak si všimnou, že pointa může vzniknout i jinak, než že se rychle řekne vtip. Ale že třeba stačí provést napětí v těle, které dosloví nedoslovenou větu.

A přeskočila ta jiskra?

Já měl pocit, že u většiny ano. Líbilo se mi, že ačkoli ne každému to asi bylo po chuti, takový workshop, takové "utrácení času", ale přitom se nikdo nezalekl tak, aby před tím utekl.

Získal jste milou přezdívku tělomrsk, jak jste k ní přišel?

No já jsem v jisté napínavé situaci dostal nápad, který u jednoho z herců nepadl úplně na živnou půdu. A v přirozené obraně, protože každý má svou hranici, kam až sebou nechá vláčet po jevišti a kam už ne, jsem byl v emočním výkřiku osloven tímto výrazem. A bylo to v tu chvíli tak příhodné, že se to ujalo.

Vy jste spolupracoval s nejrůznějšími režiséry.

Nejvíc asi s režisérem Pitínským ve Slovácké divadle v Uherském Hradišti a v pražském Národním divadle, s režisérem Porubjakem v HaDivadle, s panem Duškem ve Zlíně i jinde.

A jsme tady tužší, než v jiných divadlech?

Já se vždycky, bez ohledu na jakoukoli tuhost nebo naopak flexibilitu, snažím překvapit. Ale do té míry, aby to herce nedradilo, spíš aby ten "šok" přinesl otevření nějakých dveří. Aby to nebyl šok smrtelný, ale spíše šok takový posouvací.