Čtu. Čtu hodně. Čtu od dětství. Číst jsem se naučil od starší sestry v pěti letech a od té doby jsem přečetl spoustu knih.

Mám doma pěknou knihovnu přes jednu celou stěnu a celý její obsah jsem přečetl. Čtu bez ohledu na žánr i autora, přestože jsem si oblíbil především sci-fi literaturu. Číst je pro mě zábava, odpočinek, vzdělávání, radost. Čtení mě zkrátka baví.

A přesto jsem nikdy nečetl Kroniku Pickwickova klubu. I když jsme začali zkoušet tento titul, nevzal jsem ji do ruky. A teď je mi to trochu líto, nejspíš se do ní ex post pustím.

Proč o tom ale píšu? Zaujala mě věta v rozhovoru s režisérem Lukášem Kopeckým, kdy se pozastavil nad tím, že Kronika Pickwickova klubu je sice dílo chronicky známé, ovšem jen v povědomí diváků. Že těch, kteří ji doopravdy četli, není mnoho. Jsem si jistý, že má pravdu. Ale nebral bych to jako výtku, spíš jako další důvod, proč zajít do divadla na naše představení.

Jakákoli dramatizace literatury je složitá. Na jeviště se zkrátka nedá přenést všechno a o mnohé literární kvality zůstane divák vždy ochuzen. Divadlo nám však dává možnost probudit knižní postavy, vzkřísit je z jejich papírové podoby a dát jim tělo z masa a kostí. To, co během čtení zůstává jen v naší fantazii, máme najednou možnost vidět na vlastní oči.

A tak máte najednou jedinečnou možnost společně s panem Pickwickem a dalšími členy jeho klubu, panem Tupmanem, Snodgrassem a Winklem zažívat dobrodružství, být součástí jejich cest a užívat si to se stejnou dětskou radostí, jako oni sami.

Zkrátka zajít do divadla se vyplatí a to nejen proto, abyste Kroniku Pickwickova klubu už nemuseli číst. Spíš naopak, třeba vás to (stejně jako mně) inspiruje a po té knize potom se zájmem sáhnete.

Vítek Herzina, herec