Jan Veselý

Když si spočítal své spolupráce s mosteckým divadlem, ať už jako herec, tanečník, nebo choreograf či pohybový asistent, přiblížil se bezmála ke dvacítce. Ačkoli je jeho hlavním povoláním sedět za katedrou základní školy, svou pedagogickou dráhu si stále více zpestřuje hraním, tancováním a v neposlední řadě právě choreografiemi. V divadle už je jako doma a pokud některý režisér potřebuje pohybovou spolupráci, obrací se většinou na něj. Z nezkušeného důstojníčka v Mamzelle Nitouche před sedmi lety se postupem času vypracoval až na choreografa takových muzikálů jako je Zpívání v dešti, Balada pro banditu, nebo právě teď Cabaretu.

Cabaret je tvoje největší choreografická práce pro mostecké divadlo?

Začínal jsem jako choreografický asistent Radka Balaše v muzikálu Donaha, potom jsme společně s Davidem Křížem udělali taneční čísla do Hvězdy na vrbě, s Janou Zelenkovou do Platit se nebude, sám potom do Zpívání v dešti a do Balady pro banditu. Takže zdaleka ne první, ale největší, to bych řekl, že ano.

Jak ses vlastně dostal k tanci?

Jako všechny děti v Lovosicích jsem povinně v první třídě nastoupil do přípravky na házenou, ale protože mi to s míčem moc nešlo, dali mě do branky. Hrozně jsem se nudil, tak jsem si tam poskakoval, točil se a tancoval, až mě z té házené vyhodili. To byla moje první zkušenost.

Kamarád ze třídy dělal gymnastiku a ve škole v přírodě mě někde na louce učil hvězdy a stojky. Docela mi to šlo, tak jsem se na gymnastiku přihlásil. Mnohem později jsem nejspíš právě proto vystudoval tělocvik (a přírodopis) na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, kde jsem taky začal s tancováním v taneční škole u pana Geberta.

Tenkrát byla v republice tři hlavní střediska společenského tance - Ostrava, Praha a právě Ústí nad Labem. Dělali to opravdu poctivě, dokonce jsem chodil i do baletu. V párovém tanci se partneři musí docela hledat a tak jsem shodou okolností odešel někdy v roce 2001 do Mostu za Renatou Křížovou. Tady jsem potom zažil i svůj vrchol s Luckou Hunčárovou, která je dneska známá z televizní StarDance.

Vytancoval jsem si mezinárodní třídu v latinských tancích, béčkovou třídu ve standardních tancích, největší úspěch jsem měl na mistrovství republiky, kde jsme byli čtyřikrát po sobě zhruba do dvacátého místa. Pak už jsem toho nechal, protože v letech, kdy tanečníci většinou v soutěžích končí, já teprve začínal a tak mě tlačil věk, navíc to už bylo opravdu finančně náročné.

A tvoje cesta k divadlu?

Hodně členů tanečního klubu TK 1976 Most, který založil Václav Hoffman a kde jsem tančil i já, tehdy tancovalo a hrálo v divadle v Šakalích letech. Chtěl jsem hrozně taky, ale bylo těžké skloubit to se školou, v divadle se přece jen zkouší většinou dopoledne a to já musel učit. Nakonec jsem ale chtěl tak moc, že jsem se rozhodl v práci si to nějak zařídit a přemluvil Davida Kříže, aby mě do divadla vzal sebou a dostal jsem roli jednoho z důstojníků v Mamzelle Nitouche.

To byl obrovský zážitek. Zamiloval jsem si to tady, celé divadelní prostředí. Se sportovním tancováním se to nedá srovnat, to má svoje pravidla, kdežto tady si člověk může vymyslet cokoli a má mnohem víc svobody. A když už jsem tady jednou byl, chtěl jsem samozřejmě znovu a další příležitosti se naštěstí našly. Ve škole se k tomu tehdejší ředitel Pátek postavil velice kladně a vycházel mi maximálně vstříc a současné vedení v tom zaplať pámbu pokračuje. Vlastně i díky divadlu mám teď ve škole na starosti všechny besídky pro děti i akce pro rodiče.

A děti to berou jak?

Řekl bych, že super. Když jsme třeba hráli jedno představení Noci na Karlštejně, které jsme objednali pro naši školu, tak když jsem potom přišel na oběd do jídelny, děti se postavily a všechny mi zatleskaly. Mysleli to upřímně a mě to hrozně potěšilo. Když jim řeknu, že budu chybět, že jsem v divadle, tak to berou a fandí mi. To je moc fajn. Jednou mi například jedna studentka vzkazovala od maminky po představení Donaha, že mám hezký zadek.

Ty jsi choreograf samouk.

No, já mám z vysoké školy zkoušky z lidových tanců, country tanců, výrazového tance, baletu, gymnastiky a akrobacie. To všechno je velká průprava. Choreografii a skladbu jsem se sice neučil, ale v rámci kruhu pedagogické školy musí vytvořit studenti tělesné výchovy nějakou pohybovou skladbu a nějak to vyplynulo, že jsem toho ujal já. A v rámci tanečního klubu tady v Mostě jsem tancoval v tanečních formacích, kde jsem se taky leccos přiučil.

Tancuješ vlastně ještě vůbec?

Pár z nás pokračuje v TK 1976, ačkoli už dávno nesoutěžíme. Tancování nám chybělo a chtěli jsme shodit pár kil, tak jsme se k tomu vrátili. Jsme tři páry a vymýšlíme si plesové choreografie, tancujeme různě na svatbách kamarádů nebo tam, kde nás pozvou. Premiéru jsme vždycky měli na divadelním plese, ale letos nás bohužel už nikdo neoslovil.

Je to těžké, vymyslet choreografii?

To se různí, záleží na hře, na obsazení a na představách režiséra. Třeba ze Zpívání v dešti jsem měl strach, ale nakonec to nebylo tak náročné, protože se tam hodně stepuje a to jsem já na starosti neměl. Zato teď v Cabaretu je sedm velkých choreografických čísel vyloženě tanečních a dalších pět činoherních, které je potřeba taky trochu rozpohybovat.

Máš k dispozici KitKat Girls a Boys.

Původně jsem chtěl company sestavit z herců a hereček ze souboru, ale režisér měl představu vyloženě tanečních čísel a tak jsme vzali deset externistů, kteří jsou perfektně pohybově vybavení. Choreografie jsou proto tanečně hodně náročné, s herci by se to zvládlo určitě taky, ale šlo by se asi víc po výrazu a charakteru jednotlivců. Vzhledem ke koncepci režiséra, který chtěl pojmout celé naše velké jeviště, navíc od diváků vzdálené díky kapele, která bude v orchestřišti, jsou tanečníci určitě v tuto chvíli lepší volba.

Navíc pro mě je asi jednodušší vymýšlet taneční choreografii, než tu hereckou. U herců mě svým způsobem omezují jejich dispozice, zpravidla to nejsou tanečníci v tom pravém slova smyslu a musím se jim přizpůsobit, je to úplně jiný způsob práce. Rozhodně ne horší, ale pro mě složitější.

Máš nějaké zdroje inspirace?

Většinou se snažím seznámit se vším, co k dané hře už vzniklo. Ne, že bych chtěl kopírovat, ale chci si nasbírat právě inspiraci, jak se s tím vypořádali jinde. Maximálně se snažím vycházet z koncepce režiséra a snažím se ji přenést do pohybu. Občas něco navrhnu i sám, ale v zásadě spíš vezmu materiál, co se mi nabídne - kostýmy, rekvizity, scénu, představu režiséra a herce nebo tanečníky a z toho všeho se snažím potom vytvořit choreografii.

Myslíš, že bude mít Cabaret úspěch?

Doufám, že ano. Z mého pohledu s tím bylo strašně moc práce, holky i kluci jsou tady jako externisté, což znamená, že všichni ještě navíc chodí do svých zaměstnání, někteří mají rodiny, věnovali divadlu všechen svůj volný čas. Proto bych jim přál úspěch, ale samozřejmě nejen jim. Přál bych si, aby choreografie hlavně podpořily úspěch celku, aby všechno vyšlo, jak má a jak režisér zamýšlel.