František Krtička

Během pouhých 3 let stihl vystudovat obor skladba a aranžování na Pražské konzervatoři, kde od září 2009 působí jako profesor stejného oboru. Hraje na klavír a vibrafon a získal za svou hru mnohá ocenění. Hrál např. s Big bandem F. Slováčka, North big bandem, doprovází Sisu Sklovskou a další.

Je také velmi vyhledávaným a uznávaným aranžérem. Celkově vytvořil přes 200 aranží pro vokální kvarteta, sbory, jazz comba, big bandy i symf. orchestry. Jeho aranže hrají např. Big band F. Slováčka, Boom Band, North big band, Český národní symf. orch., Sukův komorní orch. a další

zdroj: Tom Vybíral Trio

Jak moc je náročné hudebně nastudovat americký muzikál?

 Je to velmi náročné. Především proto, že oproti jiným muzikálům, které se tu studovaly, je Cabaret svými autory zamýšlen pro špičkové americké herce, zpěváky a muzikanty. Ale musím pochválit všechny, kteří se toho zhostili, protože dlouho a soustředěně pracovali a zvládli to se ctí.

Co to vlastně obnáší?

Začíná to vždycky sháněním materiálů. Po nejrůznějších peripetiích se mi nakonec dostane do ruky notový záznam, který ale většinou není v takové podobě, že by se z něj dalo okamžitě hrát. Buď je to například jen melodie s akordy, jako to bylo u Balady pro banditu, nebo jako teď u Cabaretu to jsou zase naopak noty pro třicet muzikantů. Takže musím udělat úpravu pro kapelu, jakou mám zrovna k dispozici. Potom nás čeká úprava textů a melodií pro herce, aby se to dalo co nejlépe zazpívat. Zkoušky s kapelou. Korepetice. Do toho všeho samozřejmě probíhá komunikace s režisérem a choreografem, hudební čísla se různě přesouvají, řeší se tempa a připisují mezihry, hudební předěly pro přestavby, je toho opravdu hodně.

Hrál jsi a hraješ v nejrůznějších kapelách, je to velký rozdíl oproti hraní v divadle?

Na rozdíl od samotného hraní s kapelou je v divadle potřeba reagovat na spoustu věcí okolo. Není možné hrát si tak, jak jsme zvyklí, musí se brát především ohled na to, co se děje na jevišti. Na přestavby, světelné změny, pamatovat si narážky a pružně se přizpůsobit všemu, co se může stát. Když je z nejrůznějších důvodů například nějaká přestavba delší, než jindy, musíme i my hrát podle toho. Jsme součástí celku, další složka, která především slouží co nejlepšímu výsledku.

Tu zkušenost máš už z Mamzelle Nitouche a teď naposledy z Balady pro banditu...

Moje první hraní v divadle byla pohádka O statečné princezně Máně v roce 2008. Hudební dramaturg mosteckého divadla Tomáš Alferi, který do Máni napsal písničky a hrál v ní, mě znal už delší dobu - muzikantský svět je malý a on věděl že hraju na klavír (a z večírků v divadelním klubu věděl i jak), takže mi nabídl alternaci. Podobně to bylo potom právě v Mamzelle Nitouche, což ale přišlo až po premiéře a já se to musel učit z DVD, protože Tomáš hrál všechno z paměti. Do Noci na Karlštejně pak přišla nabídka, že bych s muzikanty, které si vyberu, mohl nahrát hudební podklady. Asi to dopadlo dobře, protože jsme další nahrávku natočili i pro muzikál Kačenko, pusu! Tam jsem měl už na starosti i hudební nastudování, tedy mimo jiné i korepetice s herci a sbory. No a s živou kapelou jsme začali hrát v Hvězdě na vrbě, potom v Golemovi, v Baladě pro banditu a teď právě v Cabaretu.

V čem je podle tebe Cabaret výjimečný?

Pro mě je to inscenace s největší kapelou, co jsem zatím v divadle dělal. A jak jsem zmiňoval na začátku, je to slavný americký muzikál s náročnou hudbou a tentokrát je kapela v trochu jiné pozici - je to opravdu čistokrevná muzikálová forma, všechno do sebe perfektně zapadá a muzika jde s tím, co se děje na jevišti, opravdu ruku v ruce.