Když nám režisér Ondruch na první čtené zkoušce představil svou koncepci Cabaretu, zaradoval jsem se. Že to není sentimentální příběh o lásce, ale obraz doby, ukázaný skrze pohnuté osudy lidí v ní žijících, to mi mluvil přímo z duše. Téma, které je v dnešní době tak aktuální, až mnohdy zamrazí.

Cabaret se odehrává v době, kdy se německý nacismus pomaličku dostával k moci, v době, která nám má co sdělit i po téměř osmdesáti pěti letech. Nepřestává mě fascinovat, jak nenápadně a plíživě se dokáže zlo usídlit ve společnosti a postupně nad ní převzít vládu. Jak snadné to vlastně ve výsledku je.

Žádný z nás nedokáže vidět do budoucnosti, stejně tak to nedokázal nikdo ani tehdy. Kam až dokáže zajít Hitlerova diktatura nemohl mít nikdo ani tušení. Naopak to byly ve svém začátku okamžiky velkých nadějí, vizí a plánů, a jen my, z pohledu vědoucích lidí, žijících v budoucnosti, vidíme hrozivé nebezpečí, které tehdy začalo vystrkovat svoje panožky.

Nedávno jsem viděl v televizi nějakou diskusi a jakýsi analytik hovořil o extremismu. Zaujal mě jeho výrok, že samotný extremismus není v současné chvíli nijak zvlášť na vzestupu, co je však alarmující, je tolerance většinové společnosti k němu. To je podle mě přesně ta lhostejnost, která nás může nakonec zničit.

A my v našem divadle být lhostejní nechceme. Nebuďte ani vy. Děkujeme.

Vítek Herzina, herec