DIVADELNÍ MOSTY

Nebezpečné vztahy vyprávějí příběh o spletitosti a neprůhlednosti lidského myšlení a lidských vztahů. Vyprávějí příběh o intrikách, o lásce a nenávisti, o krutosti v lásce, ale také o zneužívání moci. Jsou soubojem vášně, manipulace, ješitnosti i ryzího citu. Jsou soubojem na život a na smrt. Ale především jsou v naší inscenaci bojem o vlastní život, o vlastní srdce a o schopnost ještě něco ucítit.

Divadelní hra Christophera Hamptona je napsána jako velké historické kostýmní drama v 18 obrazech, které jsou vystavěny skvěle napsanými dialogy vybízejícími k brilantní konverzaci. Její postavy bychom však neměli vnímat jen jako postavy z dávné doby konce 18. století, ale zcela jako naše současníky. Vždyť kolik Valmontů a markýz, ale i dalších postav hry se v naší dnešní době vyskytuje! V tom se naše současnost plná přetvářky, citové vyprahlosti a "nebezpečných her" mnoho neliší od doby, do které autor předlohy Laclos zasadil děj svého románu v dopisech. Teprve za kostýmovou fasádou se zde skrývá ta pravá tvář, která je na první pohled ukrytá právě pod mnohutností barevných a skvěle střižených šatů.

Mostecká inscenace Nebezpečných vztahů výrazně těží z možností našeho hereckého souboru – její obsazení úzce souvisí s režijně-dramaturgickou interpretací textu. Zde se neobejde jedno bez druhého, a dokonce tak v tomto případě můžeme hovořit o esenci tzv. herecké dramaturgie. Představitelé hlavních postav Ivana Zajáčková, Jakub Dostál, Zita Benešová a další umožňují režiséru Pavlu Ondruchovi rozehrát přesně ten příběh, který v Nebezpečných vztazích v roce 2017 považuje za zásadní, a s těmi tématy, které ve svých 33 letech vnímá jako aktuální a rezonující s tím, co v životě zažil a co vidí kolem sebe.

Nebezpečné vztahy jsou totiž především hrou ze společnosti a o společnosti, která se překvapivě, v parafrázi na repliky ze hry paní de Rosemonde, tak málo mění. V naší inscenaci se pak společnost zrcadlí na scéně, kterou můžeme vnímat jako "barokní jeviště světa", čemuž odpovídají i zvolené inscenační prostředky jako režijní a herecké gesto, stylizační prvky i výběr hudby.

Zdeněk Janál, dramaturg