2019 / 3

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

MARTIN PACEK

Ne­pra­cu­ješ u nás v Mostě po­pr­vé a zcela jistě ne na­po­sle­dy...
To zcela jistě ne. Mám teď v Mostě do­slo­va šňůru. Před Še­de­sát­ka­mi jsme se se­tka­li u Ma­cbe­tha a hned po Še­de­sát­kách se zas bu­de­me vídat u Za­mi­lo­va­né­ho Shake­spea­ra.
Což nás sa­mo­zřej­mě těší. Moje otáz­ka je ale troš­ku zá­lud­ná… Jest­li vidíš v našem sou­bo­ru ně­ja­ký vývoj, co se ob­last­ní mu­zi­ká­lo­vé pro­duk­ce týče?
Ne, ten ne­vi­dím. Další otáz­ku. (smích) Ne, vážně, to je těžké zhod­no­tit. Když se nad tím za­mys­líš, zas tolik mu­zi­ká­lů jsem tady ne­dě­lal, spíš po­hy­bo­vé spo­lu­prá­ce v či­no­her­ních in­sce­na­cích. Ale pokud tedy smím vy­slo­vit ně­ja­ký soud, je vidět, že se tady s mu­zi­ká­lem pra­cu­je, že jste na te­nhle žánr při­pra­ve­ní. Není to ale pro mě žádná no­vin­ka, už to bylo pa­tr­né u Taj­né­ho de­ní­ku Ad­ri­a­na Molea. A mám oprav­du ra­dost z vaší com­pa­ny. Děv­ča­ta ex­ter­nist­ky jsou vážně ši­kov­ná, to je fajn. Což mi­mo­cho­dem v ob­last­ních di­va­dlech ne­bý­vá zvy­kem.
Do svých cho­re­o­gra­fií v Še­de­sát­kách jsi za­řa­dil své po­věst­né Pac­ko­vo karé. Po­u­žil jsi jen tento svůj ty­pic­ký krok, nebo všech­ny tři?
Sa­mo­zřej­mě, že všech­ny. Fruf­ru do­pra­va, fruf­ru do­le­va, mytí ma­lých oken, mytí vel­kých oken a karé. Ne­smr­tel­ná se­sta­va, která se dá točit pořád do­ko­la. (smích)
Máš rád še­de­sá­tá léta?
Upřím­ně ře­če­no moc ne. Tedy hu­deb­ně. Mám rád tu dobu, ta mě baví. Mi­lu­ju filmy z še­de­sá­tých, první bon­dov­ky, Fu­ne­se… Ale hudba mi nic ne­ří­ká, pop music mys­lím. Já totiž obec­ně nemám moc rád pop. Sa­mo­zřej­mě Be­at­les nebo Rol­ling Sto­nes rád mám, ty ale za popík ne­po­va­žu­ju... Ale še­de­sá­tý ještě cel­kem ujdou, když jsme dě­la­li Tajný deník, zjis­til jsem, že na­pří­klad osm­de­sát­ky vy­lo­že­ně ne­sná­ším.
Takže kdyby ses mohl pře­nést jako pan Bareš v čase, kam by to bylo?
Já jsem retro, tedy sta­ro­re­tro. Takže do tři­cá­tých, čty­ři­cá­tých let… Ma­xi­mál­ně ale do roku 1936, pak už to prav­dě­po­dob­ně ne­by­lo nic hez­ké­ho. Zkrát­ka ta me­zi­vá­leč­ná doba, tu mám rád.
Jak jsi zmí­nil, spo­lu­pra­co­val jsi s re­ži­sé­rem Kor­čá­kem na Ma­cbe­tho­vi, už tehdy jsem se chtěl ze­ptat - pral ses vlast­ně někdy?
Ne, na­štěs­tí ne. Ale je fakt, že na zá­kla­dě Ma­cbe­tha jsem in­ten­ziv­ně­ji za­řa­dil do výuky na DAMU rvač­ky. Různé pády, údery, facky, a tak dále, aby to vy­pa­da­lo dobře a nikdo si ne­u­blí­žil.
Když jsem zpo­ví­dal Janou Va­šá­ko­vou, která s námi dě­la­la cho­re­o­gra­fie ve Škole zá­klad ži­vo­ta, zmí­ni­la se, že spolu po­je­de­te do Vídně a po­řád­ně nás pro­dr­be­te. Copak ses do­zvě­děl?
Hele, vůbec na to ne­do­šlo. Užili jsme si hlav­ně výlet a o práci jsme se prak­tic­ky ne­ba­vi­li. Spíš o ži­vo­tě a tak...
S Janou jste za­klá­da­li Ve­se­lé skoky, svého času oprav­du pro­sla­ve­né usku­pe­ní. Těm už je de­fi­ni­tiv­ní konec?
Co se mě týče, tak ano. Ale oslo­vi­ly mě Lucka Per­ne­to­vá a He­nri­e­ta Horňáč­ko­vá, kte­rým se po Sko­cích za­stesklo, jest­li bychom ne­vy­tvo­ři­li ně­ja­ký nový pro­jekt. Takže právě teď vzni­ká po­hy­bo­vě ta­neč­ní vy­stou­pe­ní v ta­neč­ní ka­vár­ně s živou hud­bou, po kte­rém bude po­kra­čo­vat pro di­vá­ky jaz­zo­vá tan­čír­na.
Tou živou hud­bou je mi­mo­cho­dem Ori­gi­nál­ní praž­ský syn­ko­pic­ký or­chestr a to ta­neč­ní usku­pe­ní se jme­nu­je Lindo, hop. Což je jemný vtí­pek pro při­bliž­ně jednu ti­sí­ci­nu pro­mi­le oby­va­tel­stva. Kdysi ve dva­cá­tých le­tech totiž exis­to­val po­pu­lár­ní čer­noš­ský tanec Lindy hop, my máme tedy Lindo, hop!
Ta­neč­ní gro­teska "Pin­gls" aneb "Hot Café Revue" snou­bí ne­ver­bál­ní po­hy­bo­vé di­va­dlo Lindo, hop! pod umě­lec­kým ve­de­ním Mar­ti­na Packa s hud­bou Ori­gi­nál­ní­ho praž­ské­ho syn­ko­pic­ké­ho or­chest­ru. Di­vá­ky pře­ne­se do at­mo­sfé­ry 20. let, kdy čas tikal syn­ko­pa­mi, a sty­lo­vou ka­vár­nu pro­mě­ní v tan­čír­nu.
facebook/Lindo, hop!
Pre­mi­é­ra bude 28. dubna v Ma­lostran­ské be­se­dě. Moc se těším, pro­to­že se v tom spo­ji­ly skoro všech­ny moje lásky: po­hy­bo­vé di­va­dlo, jazz dva­cá­tých a tři­cá­tých let, nemá gro­teska, tanec a moje nej­no­věj­ší láska - klauni­á­da.
Občas pra­cu­ješ i jako re­ži­sér, kýv­nul bys na­pří­klad na ně­ja­kou pří­pad­nou na­bíd­ku tady v Mostě?
To je tro­chu můj sen, že bych chtěl v ně­ja­kém di­va­dle udě­lat svůj vlast­ní po­hy­bo­vý pro­jekt. Ale mimo jiné to vázne na tom, že nemám ještě scé­nář. Nešlo by ale vy­lo­že­ně o tanec, čím jsem star­ší, tím méně mě baví vy­mýš­let kroky na hudbu, jak říkám kro­ko­gra­fo­vat. Baví mě ně­ja­ký nápad, s kte­rým si můžu hrát. Na tom byly za­lo­že­né právě Ve­se­lé skoky nebo na­pří­klad Bufo.
Či­no­hru jsem si pár­krát vy­zkou­šel, ale musím se při­znat, že mi to úplně ne­se­dí. Mně vlast­ně pře­ká­ží slovo. Jak jsem už říkal, moje po­sled­ní láska je klauni­á­da, Sellers, At­kin­son, Monty Py­tho­ni… A ide­ál­ně, pokud to není jen legra­ce, ale občas i tro­chu za­mra­zí. Tak to mám nej­ra­dě­ji.
(připravil Vítek Herzina)