S dra­ma­tur­gem a dra­ma­ti­kem Jiřím Janků jste spo­leč­ně na­psa­li již celou řadu textů ur­če­ných pro di­va­dlo, ať už dra­ma­ti­za­ce nebo pů­vod­ní di­va­del­ní ko­me­die, ob­vykle hu­deb­ní (na­pří­klad Bedřich Sme­ta­na – The Gre­a­test Hits, V+W Revue, Su­per­člo­věk, Fi­a­lo­vé Květy štěs­tí, nebo také v Mostě uve­de­ná dra­ma­ti­za­ce Pro­kle­tí rodu Basker­vil­lů). Jak vaše spo­lu­prá­ce fun­gu­je? Máte již ově­ře­né tvůr­čí po­stu­py při spo­leč­ném psaní?

Ově­ře­ný po­stup je, že Jiří píše a já mu to vra­cím... No ne, žer­tu­ji, takhle to úplně není, i když je prav­da, že ve fázi psaní je on kre­a­ti­vec a já spíš dra­ma­turg. Pro mě je zá­sad­ní po­tla­čit zpo­čát­ku re­žij­ní uva­žo­vá­ní – to může při­jít da­le­ko poz­dě­ji, když už máme věc rám­co­vě tex­to­vě po­hro­ma­dě. Ově­ře­ný po­stup ne­e­xis­tu­je, na­o­pak naše me­to­dy se stále proměňují a vy­ví­je­jí. Dů­le­ži­té je dát si přes­né te­ma­tic­ké za­dá­ní a pak dlou­ho o věci žva­nit, pro­bí­rat ji ze všech stran, roz­ví­jet různé va­ri­an­ty, bra­in­stor­mo­vat – a dobré pod­ně­ty si za­pi­so­vat.

Čím déle spolu pra­cu­je­me – a stár­ne­me – tím více nás za­jí­ma­jí hoř­čej­ší té­ma­ta, té­ma­ta, která nás oprav­du trápí, ne­ba­ví nás už jen hle­dat ab­surd­ní, ne­pří­pad­né a bláz­ni­vé ko­mic­ké si­tu­a­ce. Z na­še­ho žva­ně­ní pak vy­jdou hlav­ní po­sta­vy, si­tu­a­ce, dě­jo­vé pe­ri­pe­tie. Ty se pak sna­ží­me dát do sou­la­du a vra­zit do ur­či­té­ho celku. No a pak při­jde ta fáze, kdy Jirka píše a já mu to kri­ti­zu­ji, vra­cím, škr­tám, občas něco sám na­píšu či do­pl­ním. Kaž­dou hru si mu­sí­te vy­se­dět, pře­tr­pět ty mo­men­ty, kdy to nejde, kdy vás nic kloud­né­ho ne­na­pa­dá a máte pocit, že tohle nikdy ne­dá­te do­hro­ma­dy – žádný náš text se ne­ro­dil snad­no...

Co tě spo­leč­ně s Jiřím Janků při­mě­lo k na­psá­ní právě hu­deb­ní ko­me­die 60´s aneb Še­de­sát­ky, kde se vzal první im­puls?

Dost nás trápí sou­čas­ná spo­le­čen­ská at­mo­sfé­ra. Ide­á­ly, na nichž jsme vy­růs­ta­li, jsou re­la­ti­vi­zo­vá­ny a ze­směšňovány, slova jako prav­da a láska se stala skoro vul­gár­ní­mi vý­ra­zy. Spo­leč­nost je plná stra­chu, úz­kos­ti, zloby a záště, je roz­dě­le­ná a zákop mezi je­jí­mi dvěmi po­lo­vi­na­mi se stále pro­hlu­bu­je. A jsem hlu­bo­ce pře­svěd­čen, že za to můžou obě stra­ny. Mys­lím, že dneš­ní doba po­tře­bu­je za­hra­bá­vá­ní pří­ko­pů, sta­vě­ní mostů, tedy hle­dá­ní kon­sen­su. Hle­dá­ní toho, co máme spo­leč­né, kde se shod­ne­me. My jsme se sna­ži­li ob­rá­tit do mi­nu­la a hle­dat dobu, o níž si snad vět­ši­na z nás myslí, že byla pod­nět­ná a smys­lu­pl­ná.

A našli jsme ji v še­de­sá­tých le­tech. Na hudbě té doby jsme vy­rost­li – tedy ne jen ta ge­ne­ra­ce, která ji za­ži­la, ale i ge­ne­ra­ce ná­sled­né, třeba ge­ne­ra­ce má – Hu­sá­ko­vy děti. A nejde jen o hudbu, ale i o filmy, li­te­ra­tu­ru, vý­tvar­né umění, o zá­klad­ní hod­no­ty. A chtě­li jsme ji při­po­me­nout – ji i její ide­á­ly. A po­u­ká­zat na to, že tady se přece shod­ne­me, tohle jsme přece žili.

Je ně­kte­rý z vás po­dob­ným re­tro­fi­lem jako po­sta­va Karla v naší ko­me­dii? Nebo po­zna­li jste ně­ko­ho ta­ko­vé­ho ve svém okolí?

Jirka ani já ta­ko­ví mys­lím nejsme. Nicmé­ně re­tro­fi­lů je spous­ta a čím jsou star­ší, tím více k re­tro­fí­lii in­kli­nu­jí. A je také spous­ta lidí mé ge­ne­ra­ce, kteří si – po­dob­ně jako Karel – plní sny z mládí, chtě­jí zažít to, za čím z nej­růz­něj­ších dů­vo­dů nešli. A tak třeba na prahu dů­cho­du za­klá­da­jí rocko­vé ka­pe­ly a prahnou po tom mít kon­cert...

Čeho si ty osob­ně na še­de­sá­tých le­tech vážíš nej­ví­ce a v čem tě pří­pad­ně še­de­sá­tá léta ovliv­ni­la?

Láska, svo­bo­da, víra v člo­vě­ka, víra v bu­douc­nost. Pocit vzá­jem­né lid­ské souná­le­ži­tos­ti. V dus­ných a še­di­vých osm­de­sá­tých létech, v době svého do­spí­vá­ní, jsem ze še­de­sá­tých let bral na­dě­ji a in­spi­ra­ci.

Když se v sou­vis­los­ti s ko­me­dií 60´s aneb Še­de­sát­ky po­dí­vá­me do ob­las­ti hu­deb­ní scény še­de­sá­tých let, které svě­to­vé či také české in­ter­pre­ty máš nej­ra­dě­ji? Nebo kon­krét­ní song/y?

Já jsem od pu­ber­ty váš­ni­vým a za­pří­sáhlým be­at­le­ma­ni­a­kem, pro­žil jsem si svou be­at­le­má­nii ni­ko­li v le­tech 62-70, ale 82-90. Be­at­les mi­lu­ji, znám je­jich tvor­bu kom­plet – i po­zpát­ku – a když někde po­blíž má kon­cert Paul Mc­Cart­ney, roz­hod­ně si ho ne­ne­chám ujít.

Co se týče české scény, ta mě vý­raz­ně­ji za­ča­la za­jí­mat poz­dě­ji – Praž­ský výběr, Lucie, Buty, Chi­na­ski... To už ale s še­de­sát­ka­mi nemá nic spo­leč­né­ho.

Máš ně­ja­kou osob­ní zku­še­nost se zá­žit­ko­vý­mi agen­tu­ra­mi toho typu, který v in­sce­na­ci za­stu­pu­je Zá­žit­ko­vá agen­tu­ra Co­ko­li?

Nemám. Mnoho mých ko­le­gů si dalo třeba ně­ja­kou tu úni­ko­vou hru a po­dob­ně, mně to zatím vždy nějak uteklo. Ona ta naše agen­tu­ra Co­ko­li je ta­ko­vou kom­bi­na­cí těch seriózních zá­žit­ko­vých a ne­bla­ze pro­slu­lých "šmej­dů".

Ko­me­dii 60´s aneb Še­de­sát­ky jsi pů­vod­ně při­pra­vil pro Měst­ská di­va­dla praž­ská. Jak se bude mos­tec­ká in­sce­na­ce lišit od té pů­vod­ní praž­ské z roku 2017?

Hroz­ně mě vždyc­ky baví zkou­šet znovu hru, kte­rou jsme již na­psa­li a pre­mi­é­ro­va­li. Je možné se totiž po­u­čit z chyb, spous­tu věcí upra­vit, vy­chy­tat. Když dě­lá­te čer­s­tvě na­psa­nou hru po­pr­vé, je to vždyc­ky straš­ně nervózní, není to pro­vě­ře­né, máte spous­tu po­chyb, zda to či ono bude fun­go­vat, zda to celé má vůbec ně­ja­ký smysl. Když to na­ko­nec do­táh­ne­te a re­ak­ce jsou vstříc­né (a třeba do­sta­ne­te i ně­ja­kou cenu – což se nám stalo se 60´s na Grand fes­ti­va­lu smí­chu v Par­du­bi­cích), mů­že­te si nové zkou­še­ní da­le­ko víc užít.

V mos­tec­ké in­sce­na­ci bude dosti jiné hu­deb­ní na­stu­do­vá­ní a aran­že písní, pro­to­že je pro nás dělá Tomáš Al­fe­ri – v ABC to byl Jirka Ja­nouch. Dále je vý­raz­ně jiné po­je­tí hlav­ní po­sta­vy – v Měst­ských ho hraje Hanuš Bor, herec o ge­ne­ra­ci star­ší než je Jirka Kraus. Jiná také bude scé­no­gra­fie, pro­to­že přeci jen pro­stor Di­va­dla ABC má úplně jiné dis­po­zi­ce než pro­stor mos­tec­ké­ho di­va­dla. Kvůli tomu jsme také roz­ší­ři­li ob­sa­ze­ní o 3 mladé ta­len­to­va­né dámy – z pů­vod­ně tříčlen­né folklórní sku­pi­ny jsme udě­la­li šes­ti­člen­nou.

V Měst­ském di­va­dle v Mostě pra­cu­ješ po­měr­ně pra­vi­del­ně. Z po­sled­ních in­sce­na­cí jme­nuj­me na­pří­klad Tajný deník Ad­ri­a­na Molea, Po­stři­ži­ny, Pro­kle­tí rodu Basker­vil­lů nebo dnes již le­gen­dár­ní­ho Sluhu dvou pánů. Co tě k práci v Mostě vždy znovu při­táh­ne?

Pře­de­vším mám rád lidi v něm. Jsou to skvě­lí pro­fe­si­o­ná­lo­vé. Rád s nimi pra­cu­ji a mám tak tro­chu pocit, že i oni rádi pra­cu­jí se mnou. Zkouš­ky jsou vždy velmi in­ten­ziv­ní a pa­nu­je na nich dělná at­mo­sfé­ra. Těší mě to.