Man­že­lé Krau­so­vi jsou man­že­li jak v ži­vo­tě, tak i na je­viš­ti v hu­deb­ní ko­me­dii 60´s aneb Še­de­sát­ky

Man­žel­ský pár jste spolu hráli po­měr­ně ne­dáv­no – v in­sce­na­ci Petra Svojt­ky Tajný deník Ad­ri­e­na Molea. Jak se vám spolu na je­viš­ti part­ne­ří? A je to pro vás něčím jiné, když jako man­že­lé ztvárňujete na je­viš­ti rov­něž man­žel­ský pár?

Míša: Pro mě je part­ne­ře­ní s Jir­kou skvě­lá věc, jsme na sebe ne­u­vě­ři­tel­ně na­po­je­ní, pře­dem víme, co ten druhý udělá, máme stej­né vní­má­ní hu­mo­ru. Sa­mo­zřej­mě si taky mno­hem rych­le­ji vje­de­me do vlasů... Je­di­ná part­ne­ři­na, která by mi dě­la­la pro­blém, by byly mi­lost­né scény (na­štěs­tí Romeo a Julie už nás ne­po­t­ka­jí).

Jirka: Mys­lím, že ne. Vzhle­dem k tomu, že jsme přes dva­cet let téměř 24 hodin denně ne­u­stá­le spolu, známe se do­ko­na­le, takže mnoho si­tu­a­cí, které ře­ší­me na je­viš­ti, jsme za­ži­li i v nor­mál­ním ži­vo­tě.

Jaký máte vztah k še­de­sá­tým rokům? Ohlí­že­li jste se někdy do této doby, ovliv­ni­ly vás nějak v ži­vo­tě?

Míša: Še­de­sát­ky jsou v mém pří­pa­dě trefa do čer­né­ho, ať v Če­chách nebo ve světě (po­taž­mo v Ame­ri­ce). Celé gym­ná­zi­um jsem pro­cho­di­la ba­ti­ko­va­ná a ve zvo­ná­čích. Jest­li je ob­do­bí, které bych chtě­la zažít, tak to byl od­jak­ži­va Wo­od­stock.

Jirka: Mám rád filmy a pře­de­vším di­va­dla ma­lých forem té doby. Zvláš­tě pak di­va­dlo Se­ma­for, na kte­rém jsem vy­ros­tl.

Jaké ka­pe­ly nebo kon­krét­ní songy máte z té doby nej­ra­dě­ji?

Míša: Jed­no­znač­ně mi­lu­ju The Doors a Martu Ku­bi­šo­vou. A na Píseň pro Ru­dol­fa III. můžu kou­kat pořád.

Jirka: Na to jsem v pod­sta­tě od­po­vě­děl v před­cho­zí otáz­ce - mám rád pís­nič­ky Su­ché­ho a Šli­t­ra.

Karel, ústřed­ní po­sta­va naší ko­me­die, je re­tro­fi­lem mi­lu­jí­cím vše ze še­de­sá­tých let. Máte také ně­ja­kou "retro-úchyl­ku"? Je něco, k čemu se vý­raz­ně vzta­hu­je­te smě­rem do mi­nu­los­ti?

Míša: Asi jsem vše zod­po­vě­dě­la v před­cho­zích otáz­kách. Ale v jiné době bych žít ne­chtě­la, mys­lím, že ži­je­me v té nej­lep­ší možné.

Jirka: Lí­bi­lo by se mi žít v době první re­pub­li­ky. V době ka­ba­re­tů a čer­no­bí­lých filmů. V době vel­kých he­rec­kých hvězd a šmí­rác­kých ko­mi­ků.

Jak moc je vám blíz­ký žánr hu­deb­ní ko­me­die, kdy kromě či­no­her­ní­ho he­rec­tví také zpí­vá­te a tan­čí­te? Je pro vás spo­je­ní těch­to oborů ná­roč­né?

Míša: Mu­zi­kál mám oprav­du ráda, je to můj nej­ob­lí­be­něj­ší žánr. A spo­je­ní všech slo­žek bývá ná­roč­né, ale to je právě raj­cov­ní, pře­ko­ná­vat se, po­sou­vat hra­ni­ce. Ale jak říká Jirka - nej­víc jde o to, aby to bylo dobré di­va­dlo.

Jirka: Nerad roz­dě­lu­ji di­va­dlo na hu­deb­ní, či­no­her­ní, ma­ko­vé a ta­ko­vé. Di­va­dlo je buď dobré, nebo špat­né. Je prav­da, že někdo tíhne víc k hudbě a někdo ke slovu. Já mám rád od kaž­dé­ho něco, ale­spoň mě to nutí pře­ko­ná­vat moji le­nost.

Re­ži­sé­ra Petra Svojt­ku již dů­věr­ně znáte z práce na řadě mi­nu­lých in­sce­na­cí. Jak si s ním ro­zu­mí­te? Jakým po­stu­pem vás vždy do­ká­že do­vést k vý­teč­ným he­rec­kým vý­ko­nům?

Míša: Já mám velmi ráda Pe­t­ro­vo vní­má­ní di­va­dla, hu­mo­ru a jeho způ­sob práce, kte­rým člo­vě­ka bur­cu­je, pořád nutí pře­mýš­let, být při věci. Jeho ne­u­vě­ři­tel­né na­sa­ze­ní a pro­fe­si­o­na­li­tu, kte­rý­mi ostat­ní při­mě­je, aby se sna­ži­li o totéž. Ale vlast­ně po pre­mi­é­ře vždy vzpo­mí­nám, jak to vlast­ně bylo?

Jirka: Nevím, jak to do­ká­že. Ale je prav­da, že se známe téměř dva­cet let, což usnadňuje ko­mu­ni­ka­ci. On ví, co ode mne může čekat, a já vím, co bude asi oče­ká­vat. Rád s ním dělám, pro­to­že mě nutí zba­vo­vat se mé při­ro­ze­né le­nos­ti.