- ePrivacy ?
- Google Analytics ?
Jako první premiéru letošního roku uvádí Městské divadlo v Mostě drama Caligula, které se uskuteční 17. února v 19.30 hodin na zdejší Velké scéně. Dramatický osud kontroverzního římského císaře se na mosteckém jevišti rozehraje vůbec poprvé. V hlavní roli vládce se představí herec Radim Madeja.
Režie se ujal Alexander Galperin, scény Pavel Zikmund, výpravy Romana Tůmová, dramaturgie Michal Pětík a hudební dramaturgie Tomáš Alferi
OSOBY A OBSAZENÍ: Caligula - Radim Madeja, Caesonie - Veronika Valešová, Helikon - Jan Beneš, Scipio - Lukáš Rous, Chaerea - František Nedbal, Senectus - Jiří Kraus, Méreia - Otto Liška, Lepidus - Tomáš Vacek, Lucius - Miroslav Večerka, Mucius - Stanislav Oubram, Muciova žena - Petra Kasalová, Správce - Vít Herzina
AUTOR - ALBERT CAMUS
Narodil se 7. listopadu 1911 v Mondovi v Alžírsku. Vystudoval filozofickou fakultu a diplom obdržel na základě práce o svatém Augustinovi a zakladateli novoplatonismu Plotínovi. Již v mládí v sobě objevil zájem o divadlo, v Alžírsku založil ochotnický soubor Travail, později l´Equipe, se kterým hrál pro lidové publikum. Tehdy, v letech 1938-1939, dva roky před svou zřejmě nejslavnější knihou, Cizincem, napsal Caligulu. Tento měl premiéru v pařížském Hébertotově divadle. Caligulu tehdy hrál mladý Gérard Philip. Spolu se Sartrem bývá řazen mezi čelné představitele existencialismu. V roce 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Zemřel 4. ledna 1960 při autonehodě.
ALEXANDER FEDOROVIČ GALPERIN
(*11. 5. 1955) Absolvent Umělecko-divadelního institutu A. H. Ostrovského (SSSR) – obor režie. Během své bohaté kariéry inscenoval nejen v Bulharsku, ale například také v Rusku, v Polsku, v Izraeli nebo ve Francii. Žánrově se specializuje nejen na činohru, ale i na muzikál či pohybové divadlo. Sám si připravuje i choreografie. Je zakladatel experimentální umělecké skupiny Lidé a loutky sídlící v Bulharském městě Pleven. Založil rovněž mezinárodní festival nesoucí totožný název. Zúčastnil se divadelních festivalů nejen v Bulharsku, ale též ve Švýcarsku, v Itálii či v Rusku.
MOSTECKÝ CALIGULA
Jak už bylo řečeno výše, Camus napsal Caligulu v letech 1938-1939. Krátce poté, co dočetl Suetoniových Dvanácti císařů. Pozoruhodné a příznačné je, že se ani tak nejedná o historické dílo, jako spíš o sebrané vtipy a jiné historky o římských císařích od Caesara po Domitiána. Francouzští kritici, ke Camusovu úžasu, píší, že Caligula je filozofické dílo. Je to ale opravdu tak?
Caligulovo jednání ve hře je zaměřeno nikoliv proti osudu obecně, ale proti konkrétním lidem, proti konkrétním zástupcům moci. To, co Camus nazývá vzpourou proti osudu, je vlastně vzpoura proti systému, proti určité morálce a proti těm, kteří jsou ve vedení jeho říše.
Jestliže vzpoura proti osudu je jeho konfese, chybou je, že ignoruje lidi. Není možné zničit vše a zároveň nezničit i sebe. Caligula má kolem sebe zdevastovaný svět, který nakonec zahubí i jeho samého. Hra je příběh šlechetné sebevraždy. Příběh nejtragičtější a nejlidštější, způsobený osudovými chybami.
I když takovým způsobem bývává prezentován, předpokládejme, že Caligula není blázen. Protože pak by se všechny jeho kroky a úvahy jevily jako vrchol perverze a zvrácenosti. Nám by však takovéto nahlížení bránilo v pochopení jeho jednání a v konečném důsledku by bránilo i divadlu jako takovému. Neobjevil by se žádný dramatický konflikt.
Jádro Camusova přemýšlení o absurditě spočívá v paradoxu. Je nám přirozené, že chceme svět sjednotit, a jak Camus píše: „chápat, znamená sjednocovat“. Jednoduše tím chceme něco, co není možné. Svět můžeme maximálně zredukovat na lidskou dimenzi. Ale jiný vesmír je náš, jiný včel, jiný mravenců. V podstatě to odpovídá truismu, že každá myšlenka je vlastně antropomorfní.
V paradoxu, že svět chceme sjednotit, nám nepomáhá například ani psychologie nebo logika, v níž existují jednotlivé pravdy, ne však Pravda. Jednotlivé pravdy totiž nelze sčítat.
A tak Caligula těžko rozpoznává sám i sebe, neboť může vykreslit různé podoby své osobnosti, ale znovu: tyto jednotlivé podoby nelze sčítat.
V tom spočívá Caligulova tragédie. Chce a potřebuje Lunu – tedy jakési potvrzení, že nemožné je možné, že existuje cosi nesporného, cosi „vyššího“ nebo pravdivějšího. Přeje si, aby všichni žili v pravdě a lásce. Žádá to samé i po senátorech, ale zjišťuje, že tyto mnohem více zajímají peníze a vlastní osobní prospěch. Po smrti Caligulovy lásky Drusilly by docela stačilo obyčejné lidské pochopení pro jeho utrpení. Senátory však zajímá jen státní pokladna.
Camus v Mýtu o Sisyfovi mimo jiné píše: „Poznal jsem, že i když díky vědě dokážu pochopit jevy a vyčíslit je, nemohu se zmocnit (ve smyslu pochopit) světa. Člověk může volit mezi popisem, který je zcela jistý, ale nic nového nepřináší, anebo mezi hypotézami, které však nejsou jisté. A navíc ve světě, kde myšlenka popírá myšlenku.“
Tu se Camus odkazuje na Aristotela – zjednodušeně: řekneme-li, že vše je pravdivé, potvrzujeme přece pravdu i opačného tvrzení (že nic není pravdivé). Odtud vyrůstá Camusovo pojetí absurdity, v tomto je geneze Caligulova utrpení. V tom, že zakouší absurditu.
Proto se Camus ptá: „co je to za svět, v němž mohu dosáhnout klidu, jedině pokud odmítnu vědět a žít?“ A konstatuje, že chtít, znamená vyvolat paradoxy.
Michal Pětík, dramaturg