J.Z.Czernecki: Přes mrtvoly k cíli

Józef Zbigniew Czernecki je mosteckým divákům znám jako režisér slavného muzikálu Mamzelle Nitouche. Jeho druhou režií je absurdní černá komedie Pohřební hrátky. Výsledek milovníka a světově uznávaného znalce na absurdní divadlo uvidíte poprvé v pátek 24.září v 19.30 na Komorní scéně.   

Pane režisére, od premiéry vaší inscenace operety Mamzelle Nitouche na mosteckém jevišti uplynulo půldruhého roku. Co jste za ten čas stihl udělat na divadle nového?
Většina režisérů, odpovídajících na takovou otázku by se pochlubila, že stihla udělat osm až deset představení. A to ještě vyučují na divadelních školách, jsou řediteli, uměleckými šéfy, dramaturgy, dramatiky, sami hrají v divadle nebo v seriálech atd. atp. Taková práce samozřejmě zvedá životní úroveň, naplňuje peněženky, ale bohužel často přináší žalostný výsledek pro úroveň divadla a umění vůbec. Ale co s tím? Přece heslo dnešní doby zní „Kariéra a prachy, prachy a kariéra“. Já pořád vyznávám, dnes už zcela zapomenuté staromódní pravidlo, že režisér, který má aspoň trochu sebeúcty by pro profesní hygienu neměl dělat víc než dvě maximálně tři inscenace za sezonu. Měl by přece najít čas na sebevzdělávání, na čtení, na práci na sobě, na promýšlení a vymýšlení, na zhlédnutí toho, co v divadle a s divadlem dělají ti druzí, kam směřuje dnešní moderní divadlo - to světové, ale i to naše. A tak se mohu pochlubit, že jsem v poslední době stihl udělat jen tři inscenace. Na širém moři (Out at sea) Slawomira Mrožka v Com Theatre University of Manchester, muzikál pro děti a mládež Na borůvky v těšínském Divadle Bajka a Konec hladomořivce (Odejście glodomora) Tadeusze Róžewicze v Teatr Studio – Kraków. Není důležitá kvantita, ale kvalita. A proto mě vždycky potěší, že mé inscenace mají dobrý ohlas u diváků, získávají přízeň kritiky a také jsou často prezentovány na různých festivalech nebo přehlídkách. Například: Odcházení Václava Havla se hrálo na Festivalu Na hranici, muzikál Na borůvky na Festivalu Slezska a Moravy, kde jsem dokonce obdržel Cenu za režii. V Chebu získalo moje představení Prachy, prachy! Cenu diváků za nejlepší inscenaci sezóny. A ještě před tím se pražské Divadlo Bez zábradlí zúčastnilo s mou inscenací Tanga Slawomira Mrozka bratislavského festivalu České divadlo na Slovensku, což o rok později zopakovalo s inscenací mého Revizora. To vždy přináší radost a dělá režisérský život atraktivnější. Protože být režisérem to je řehole. Režisér, to není profese. Režisér, to je osud!

Vím, že jste znalec a ctitel absurdního divadla, existenciálních témat a grotesek vašeho krajana Slawomira Mrozka. Co vás zaujalo na černé komedii Joe Ortona Pohřební hrátky, kterou jste nyní v Mostě nastudoval?
Zdali jsem znalec, to nevím. Faktem je, že filozofie existencionalismu je mi blízká a Camus a Sartre dovedou být inspirativní i dnes. O krůček dál a už jsme v divadle absurdním, které mám rád a taky se v něm trochu vyznám. Dokonce jako visiting profesor jsem měl přednášky na Apalachian State University v USA na téma: Středoevropské absurdní divadlo v kontextu absurdního divadla západní Evropy. Mezi jinými jsem tam mluvil o Havlovi, Gombrowiczovi a formou workshopu seznamoval studenty s Witkacym, režírujíc jeho hru Blázen a jeptiška (The madman and the nun). V univerzitním Greer arena theatre jsem názorně režíroval Rózewicze a Mozka. Zúčastnil jsem se rovněž sympózia na téma Moderní středoevropské divadlo ve Washingtonu a stejnému tématu jsem se věnoval i na konferenci v Raleigh.


A Mrožek?
Ten mně prostě pronásleduje! Hrál jsem v jeho hře Emigranti v Divadle Vysoké školy herecké v Krakowě. Režíroval jsem jeho hry párkrát v Polsku, mezi jinými Tango na Vysoké filmové škole v Lodzi a titul Na širém moři v Divadle Ochota ve Varšavě. Tango jsem taky režíroval jako ukrajinskou premiéru ve Ždanově, v divadle, které hrálo v ruštině a stejný titul pro ruskojazyčnou televizi v Doněcku. Pro polskou televizi jsem režíroval další absurdní inscenace. Mezi jinými Ionesca Král umírá aneb ceremonie a Rózewicze Spaghetti a meč. V České republice jsem Mrožka dělal taky už mnohokrát. Například v Divadle Aréna v Ostravě a v Divadle Gong v Praze a na pražské DAMU. Až najednou jsem zaslechl, že o mně přátelé z divadelního prostředí říkají s příznivým úsměvem Mrožkolog. Polekal jsem se, protože druhé Parkinsonovo pravidlo říká: „Každý jednou dorůstá ke stupni vlastní nekompetence“. Anebo jak říkával doktor Ladislav Slíva „Každý avantgardní režisér stejně končí v operetě“.

A co mně zaujalo na Ortonovi?
No přece to, že je to absurdní horor, černá morbidní komedie, která perfektně zrcadlí dnešní dobu. V tom zrcadle můžeme vidět, že mezilidské vztahy jsou vrcholem pokrytectví. Že pouze hrajeme každodenní divadlo, že předstíráme, že všichni máme dvojí tvář, že nejvyšší ideály, náboženství, politika, kultura, mravnost, morálka, přátelství a loajalita jsou pouhá prázdná slova. Znamenají pro nás jenom tolik, kolik nám přináší úspěchů a kolik nám vydělají. Dobré je to, co je dobré pro nás. A tak neustále tančíme ten dance makaje a naše filozofie? Přes mrtvoly k cíli!
Děkuji za rozhovor
Vlastimil Novák, dramaturg

JOHN KINGLSLEY JOE ORTON
1.1. 1933 Leicester † 9.8.1967 Islington
Joe Orton patřil k nejvýznamnějším anglickým dramatikům šedesátých let. Byl představitelem tzv. druhé vlny britského dramatu. Ve své tvorbě čerpal z odkazu svých velkých předchůdců – J. Swifta, G. Feydeaua, G.B. Shawa a především O. Wilda. Útočí –li Wilde na konvence a pokrytectví své vlastní privilegované třídy v její vrcholně stabilizované podobě – viktoriánské éře, napadá proletářský Orton v období společenského kvasu 60. let dvacátého století společenský systém jako celek ve všech jeho podobách a projevech. Výsledkem toho jsou „totální“černé komedie, které překračují všechna společenská tabu, napadají všechny „posvátné krávy“ té doby a demaskují každou konvenci, kterou společnost skrývá svůj skutečný stav. Orton byl s Wildem spřízněn nejen autorsky, ale také životním údělem. Stejně jako „velký irský dandy“ byl i dělnický syn Orton homosexuál a na svou orientaci stejně tak doplatil. Než Ortonovi, sotva pětatřicetiletému, jeho druh Kenneth Halliwell, s nímž žil od svých osmnácti let, roztříštil hlavu kladivem stačil napsat: v roce 1963 rozhlasovou hru The Ruffian on the Stair / česky Lotr na schodech/ a v letech 1964 – 1967 divadelní hry Entertaining Mr. Sloane / česky Návštěva pana Sloana / , Loot / česky Lup / , několik aktovek pod souhrnným názvem Funeral Games / Pohřební hry / What the Butler Saw / česky Klíčovou dírkou /.
Vlastimil Novák, dramaturg

Osoby a obsazení:
Joe Orton POHŘEBNÍ HRÁTKY (The Funeral Games)

Překlad a úprava: Jiří S t r n a d
Režie: Józef Zbigniew C z e r n e c k i
Dramaturgie: Vlastimil N o v á k
Scéna: Josef K o r á b
Kostýmy: Romana T ů m o v á
Hudba: Tomáš A l f e r i 


PRINGLE - Miroslav VEČERKA
TESSA, jeho žena - Martina ŠIMÍČKOVÁ
CAULFIELD - Lukáš ROUS
McCORQUODALE - František NEDBAL
Hlas z megafonu - Jindřich LENC
Recitátor (ze záznamu)


P r e m i é r a: 24. září 2010 v 19.30 hodin na Komorní scéně
R e p r í z y: 29.9., 6. a 21.10.2010 v 19.00 hodin