KATI JDOU DO FINÁLE

Milujete černý humor? Za to vám nikdo hlavu neusekne!
Tragikomedie par excellence od jednoho z nejvýznamnějších dramatiků současnosti.

„Šibeniční humor, vražda a zabití, kat a popravený, temnota lidských duší a její malé i velké propasti – z toho všeho si dělá irský dramatik legraci.“

V těchto dnech finišují zkoušky k připravované inscenaci Kati, která bude mít premiéru v pátek 25. února na Komorní scéně.

V hlavních rolích se představí Zita Benešová a Jiří Kraus.

Zita Benešová jako Alice. Foto T. Branda

Jiří Kraus jako Harry. Foto T. Branda

Režie se ujal Petr Svojtka.

Petr Svojtka v průběhu generálních zkoušek (spolu s J. Benešem a O. Liškou). Foto T. Branda

Režisér Petr Svojtka

Pochází z rodiny několika generací divadelníků. Vystudoval divadelní režii na DAMU v Praze (2000), ale také žurnalistiku. Významnou zkušeností pro něj byla stáž v Royal Court Theatre v Londýně v roce 1997. Stal se spoluzakladatelem Divadelního sdružení CD 94. Od té doby se datuje autorsko-režijní spolupráce s Jiřím Janků (V zajetí filmu, Narozen 28. října, Prokletí rodu Baskervillů a jiné). Jako hostující režisér pracoval na mnoha scénách u nás i v zahraničí. K jeho režijním počinům patří například Lichého Fanfán Tulipán v Pardubicích, Rostandův Cyrano z Bergeracu v Liberci, Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství v Plzni. V Dánsku vytvořil koprodukční komedii Jeppe z vršku a mezinárodní klaunérii Trio. V letech 2002-2006 byl uměleckým šéfem Středočeského divadla Kladno, kde režíroval mimo jiné Shakespearova Romea a Julii a Richarda III., Maryšu bratří Mrštíků, Gogolova Revizora, Widmerovy Top Dogs ad. Od roku 2003 režijně spolupracoval s Divadlem na Vinohradech (Gozziho Král jelenem, Buchsteinerovo Tango sólo a McDonaghova Kráska z Leenane). V Divadle pod Palmovkou režíroval hru N. R. Nashe Pozor, jaguár! a Sex noci svatojánské W. Allena. Od roku 2006 do roku 2018 působil jako umělecký šéf Městských divadel pražských, kde zároveň režíroval autorské projekty, na nichž se podílel společně s Jiřím Janků (České Vánoce, Bedřich Smetana: The Greatest Hits, 60’s aneb Šedesátky) a mnoho dalších titulů světové dramatiky, z nichž zmiňme alespoň Harwoodovu hru Na miskách vah, Shakespearova Krále Leara, Zellerova Otce, Čechovova Strýčka Váňu, Gogolovy Hráče, Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? nebo Mametův Listopad. Celkem má Petr Svojtka na svém režisérském kontě více než stovku inscenací, v širokém záběru žánrového spektra. V Městském divadle v Mostě Petr Svojtka režíruje pravidelně, jmenujme například inscenace Prokletí rodu Baskervillů aneb pozor, zlý pes!, Sluhu dvou pánů, Postřižiny, nebo Tajný deník Adriana Molea. Poslední režijní prací v Mostě byl autorský projekt s Jiřím Janků – retro komedie 60´s aneb Šedesátky.

Rozhovor s Petrem Svojtkou ve studiu Ponte reports.

Slovo dramaturga

Tragikomedie Kati měla světovou premiéru v roce 2015 v londýnském Royal Court Theatre. Od té doby se rozšířila do mnoha zemí světa a získala řadu divadelních ocenění. Významný irský dramatik, scenárista a režisér Martin McDonagh ve své divadelní i filmové tvorbě kombinuje groteskní vidění světa s černou komedií plnou rázovitých a tajuplných postav. O jeho Katech jeden divadelní kritik napsal: „Šibeniční humor, vražda a zabití, kat a popravený, temnota lidských duší a její malé i velké propasti – z toho všeho si dělá irský dramatik legraci.“

V roce 1965 je v Anglii zrušen trest smrti. Ale co teď bude s katy a jejich řemeslem? Co bude dělat Harry, bývalý asistent oficiálního popravčího Alberta Pierrepointa a druhý nejslavnější kat Anglie? Uchýlí se do malé hospůdky v Oldhamu poblíž Manchesteru. Jako správný hospodský zásobí své štamgasty historkami, protože jen málokterý hospodský může barvitě vyprávět zrovna o zlatých časech popravčího řemesla. Billy, Charlie, nahluchlý Arthur a inspektor Fry mu visí na rtech. Vmísí se mezi ně i zvědaví reportéři, kteří chtějí vypátrat nějakou senzaci. Navíc se zdá, že Harryho začíná dohánět jeho vlastní minulost.

Martin McDonagh

bývá označován za zázračné dítě současného světového dramatu. Narodil se v roce 1970 v Londýně, oba jeho rodiče ovšem pocházeli ze západního Irska, kam v dětství pravidelně jezdil na prázdniny. V šestnácti letech opustil školu, údajně pro neshody s učiteli, kteří si troufli hodnotit jeho hry, a rozhodl se živit psaním. Nepříliš úspěšně se pokoušel o filmové scénáře, lépe se mu dařilo v rozhlase – napsal 22 rozhlasových her, některé z nich byly realizovány a hra Vlk a dřevorubec byla v roce 1995 dokonce oceněna na londýnském festivalu autorů rozhlasových her.

V pětadvaceti letech napsal svou první divadelní hru, kterou byla Kráska z Leenane (údajně to stihnul za 8 dní). Prvního provedení se dočkala v roce 1996, kdy ji v koprodukci nastudoval irský Druid Theatre a londýnský Royal Court Theatre. McDonagh se stal rázem velmi uznávaným a jeho hra se rozletěla doslova po celém světě. V Anglii za ni získal řadu prestižních ocenění, například Evening Standard Award pro nejnadějnějšího autora nebo Writer’s Guilds Award za nejlepší nekomerční hru. Stejně úspěšné bylo i uvedení Krásky z Leenane v Americe. Inscenace na Broadwayi byla vřele přijata a získala tři Tony Awards (za významný příspěvek americkému divadlu).

Na další dramatický text čekali McDonaghovi příznivci opět poměrně dlouho - šest let. Šlo právě o hru The Hangmen (Kati). Premiéru měla v září 2015 v Royal Court Theatre v Londýně. Jde o černou komedii s tragickým přesahem a výrazným kontrapunktem humorných dialogů s dramatickými situacemi. Hra získala Cenu Laurence Oliviera za nejlepší novou hru v roce 2016. O tom, proč se rozhodl hru napsat, promluvil Martin McDonagh v jednom z rozhovorů pro The Guardien: „Pinterovy rané hry prostupuje neustálá hrozba a zachycují zvláštní napětí mezi každodenní Anglií a temnotou, která často číhá hned pod povrchem. Tohle napětí v Anglii počátkem 60. let určitě bylo. Na jedné straně se vynořili Beatles, zároveň ale přetrvávaly viktoriánské praktiky a popravy lidí, někdy i nevinných. Chtěl jsem tohle napětí prozkoumat. Je správné zabít zlého člověka, a někdy možná i dobrého? A co to udělá s člověkem, který musí popravu vykonat? Může se od svých činů distancovat? Nijak to s ním nezamává? Nijak ho to nepoznamená?“

Jiří Janků, dramaturg