KRÁSNÁ NEVIŇÁTKA

Taková sympatická rodinka

Režisér Adam Steinbauer na objednávku Městského divadla v Mostě napsal hororovou komedii o Vánocích Krásná neviňátka, jejíž premiéru uvedeme 2. října na jevišti Divadla rozmanitostí.

 

 

Vánoce mohou být pěkný horor. Svátky klidu a pohody se dokáží v nestřeženou chvíli proměnit ve hru o přežití. Namísto kýženého zklidnění od celoročního stresu vyvolávají ještě silnější nápor, jenž exploduje na ploše několika dní. To, co si v rodinách lidé nestihnou mnohdy říci za celý život, vyplave právě o Vánocích — během štědrovečerní večeře, rozbalování dárků nebo časem méně a méně pohodlného trávení více a více jídla. Namísto ponožek, akčních figurek z preferovaného komiksového universa, bibliofilských edic hentai grafických románů nebo ročního kuponu na MHD se pod stromečkem nadělují frustrace. Vánoční rituály mohou navodit příjemnou atmosféru, ale také uvádět účastníky vánočních oslav do nekonečných rozpaků. Tlak na uměle pěstovanou domácí pohodu přeroste v teror sdílného prostoru, z něhož není úniku. A už je jedno, jestli se dojí poslední kus cukroví, do rohu odhodí dárky po 15 minutách křečovitě hrané radosti nebo Popelka zaklepe střevíčkem.

Vánoce jsou především časem zázraků, a proto se může stát cokoliv. Přesvědčí se o tom milá rodinka v groteskním hororu Krásná neviňátka. Navenek spořádaná (ale nikoliv jako vánoční kapr), uvnitř kypící nenávistí a patologiemi. Máma Jarunka (Zita Benešová), táta Béďa (Jan Beneš) a jejich děti Emilka (Eliška Navrátilová) s Jarmilem (Kryštof Grygar) se jako každý rok schází u slavnostní tabule, aby zhodnotili, jaký byl uplynulý rok a jestli byli dostatečně hodní.

V groteskním hororu Krásná neviňátka do sebe naráží představy o idylicky prožitých Vánocích i noční můry, které mohou tyto svátky vyvolávat.

 

Rozhovor s režisérem a autorem inscenace Adamem Steinbauerem:

 

Když se řeknou slova „Vánoce“ a „horor“, co mají podle tebe společného?

Adam Steinbauer: Já se domnívám, že úplně všechno. Vánoce jsou období v roce, které má přinést spiritualitu a usebráni. Lidé by měli trávit čas v kruhu svých nejbližších a kontemplovat o uplynulém roce. Nicméně nánosy konzumu a s tím spojená despiritualizace Vánoc tento svátek znetvořily do období nesmírného stresu. Všechny deptá deadline pro nákup dárků. Vyhřezávají frustrace, které se v rodinách drží pod pokličkou. Myslím si, že za „správné“ konstelace se Vánoce mohou proměnit v opravdový horor. Koneckonců jsem si při psaní vzpomněl na incident, který se odehrál asi před třemi lety v jedné zlínské rodině, kde se vánoční atmosféra natolik vyhrotila, že došlo ke rvačce a následné hospitalizaci lidí s rozbitými hlavami a pohmožděninami.

Druhá hororová rovina Vánoc souvisí s pohanskou spiritualitou a předvídáním budoucnosti.
To se třeba ve Štědrém večeru Karla Jaromíra Ebena stává naprosto hrozivou událostí.

Náš horor se odehrává ve čtyřčlenné rodině bez příjmení…

V průběhu zkoušek jsme kromě toho nejhoršího o všech členkách a členech rodiny zjistili, že asi jmenují Pluháčkovi…

Asi?

Nic není jisté. Příjmení, natož budoucnost. Pluháčkovi jsou bezvadná… celkově „bezvadně fungující rodina“ a mohu zodpovědně potvrdit, že s nimi při inscenaci všichni strávíme krásné a pokojné Vánoce. Abych to tak řekl jejich slovy: vychutnáme si s nimi vánoční delikatesy a pohodičku až do dna. Mňam!

Jedná se o čtyřčlennou rodinu.

Ano. Máma, táta, dcera, syn.

Proč zrovna takováto rodinná konstelace?

Když jsem přemýšlel, co udělat, zabrousil jsem k antice. Dramaturg Martin Macháček vymyslel, že by se mohly proti sobě postavit Elektřin a Oidipův komplex v jedné rodině. Neustále se zaklínal tématem celé sezony: rodina v pasti, a že titul náramně zapadne. Z diskusí se vyloupla napřed kostra textu a poté i půdorys inscenace právě v tomto schématu: dcera s otcem proti synovi s matkou. Neustále na sebe narážejí. A slaví Vánoce. Br.

Co můžeme říct o jejich křestních jménech, když „asi“ známe příjmení?

Hledali jsme co nejobyčejnější a zároveň nejbizarnější jména, která by tuto úchvatnou rodinu vystihovala. Nemůžeme říct, že by byla otřesná – žádného z reálných nositelů nechceme stavět do nepříjemné situace, ale po dlouhých diskusích jsme zkrátka našli jména, která se dají dobře ohýbat pro potřeby tématu toxické rodičovské lásky. Jejich zdrobňováním stavím postavy do různých pod- nebo nad-řazených pozic. Na začátku obludného řetězce stojí rodiče Jarunka (Zita Benešová) a Béďa, nakonec Jarunečka a Bedíček. Jména jejich dětí: Emilka (Eliška Navrátilová) a Jarmil (Kryštof Grygar) nám zase přišla archaická a neznělá. Navíc se také dají krásně zdrobňovat. Emilka a Jarmilek, nebo Jarmílek…

Chudáci děcka.

Mnozí dospělí zažívají, že se k nim rodiče, často právě u štědrovečerní večeře, chovají tak, jako by se ve skutečnosti o dospělé jedince vůbec nejednalo.

A Vánoce v každém z nich probouzí to nejhorší?

V duchu podtitulu – pracně inscenovaný zázrak – se pokouší navodit pocit, že se všechno odehrává v nejlepším pořádku, a že jsou Vánoce skutečně tím rodinně-pospolitým zázrakem, jakým by měly být. Při psaní textu (a nyní i při zkoušení) pro mě bylo a je zábavné sledovat, jakým způsobem se to té rodině nedaří. Protože přes všechnu hranou náklonnost se všichni Pluháčkovi bytostně nenávidí. Proto se také vídají jen jednou za rok – právě na Vánoce. Víckrát by podobné setkání nesnesli, a co já vím, možná ani nepřežili. Diváci po návštěvě představení, pochopí proč.

Rodina je to každopádně sympatická.

Snaha o naplnění svátečního času u ní vede k naprosté křeči a na povrch ještě více vystupuje neschopnost komunikace. Postupně tak vyhřezávají stále větší zasutá traumata, která se v té rodině pečlivě ukrývají a do jisté míry i opečovávají.

Co tě na práci na v mosteckém divadle zatím nejvíce překvapilo?

Když mě Martin Macháček lanařil ať dělám v mosteckém Městském, nevěděl jsem, co mne čeká. Hra, kterou jsem napsal, obsahuje velké herecké úkoly a překvapilo mě na jak vysoké herecké úrovni se kolegyně a kolegové, s nimiž spolupracuji, pohybují.

Cítím obrovskou radost. Jsou vynikající hráči, zároveň přemýšliví a komunikativní. Kvůli tomu dělám divadlo.