ROZHOVOR S REŽISÉREM PAVLEM ONDRUCHEM

Pavel Ondruch, režisér

V roce 2005 úspěšně ukončil studium činoherního herectví na brněnské JAMU (coby herec hostoval například v Národním divadle Brno) a poté pokračoval studiem režie a dramaturgie na pražské DAMU. Jeho adaptace Vančurovy Markéty Lazarové získala nominaci na cenu Evalda Schorma za dramatizaci a cenu za nejlepší inscenaci divadelního festivalu ZLOMVAZ 2010. V tomtéž roce obdržel Cenu Josefa Hlávky. Po absolvování DAMU nastoupil jako režisér do Těšínského divadla v Českém Těšíně, kde - jak na české, tak na polské scéně - vytvořil třináct inscenací (například Nezvalovu Manon Lescaut, Čapkovu Sprawu Makropulos či Wilderovu Dohazovačku). Již během těšínského působení spolupracoval s pražským Divadlem Ungelt, kde mimo jiné zrežíroval muzikál Touha jménem Einodis, Williamsovo Království boží na zemi či Quilterovu hru 4000 dnů. Pohostinsky režíroval po celé republice - v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, ve Východočeském divadle v Pardubicích, v Divadle Na Prádle v Praze, v brněnské Polárce nebo v Městském divadle v Mostě, kde vytvořil řadu inscenací, a to nejen činoher, ale i muzikálů (Tenor na roztrhání, Bavič, Zpívání v dešti, Nebezpečné vztahy, Balada pro banditu, Je úchvatná! či Cabaret).

Naposledy jsi v Mostě režíroval před šesti lety inscenaci Je úchvatná! Stýskalo se ti po nás?

Samozřejmě, jakpak by ne! Stýskalo se mi minimálně po dvou věcech. V první řadě po úžasném souboru, se kterým jsem se sžil už při první spolupráci na komedii Tenor na roztrhání. Hravost Jakuba Dostála, Vítka Herziny, Jana Beneše, Reginy Razovové anebo Ivanky Zajáčkové mě vždycky odzbrojila – a je tomu tak i po letech. Je úžasné, že tato hravost je nakažlivá – všichni mladí členové souboru, se kterými jsem se při zkoušení Hello, Dolly! potkal poprvé, ji nasáli. A já se toho snažím využívat – vždyť Hello, Dolly! je mimo jiné i o schopnosti „pořádně si zařádit“. V druhé řadě se mi stýskalo po velkém jevišti, protože ve svém milovaném domovském Divadle Ungelt se prostorově rozmáchnout nemůžu. I mostecká komorní scéna je násobně větší než Kamenná scéna u nás v Ungeltu…

Co tě inspirovalo k tomu, abys režíroval právě muzikál Hello, Dolly!?

Když mi Jirka Rumpík nabídnul, abych se vrátil, souhlasil jsem pod jednou podmínkou: musí to být něco velkého! V Ungeltu se dlouhodobě specializuji na komorní hry pro maximálně tři herce a potřeboval jsem nějaké osvěžení, na chvíli si odskočit k pravému opaku toho, čím se léta detailně zabývám. Navíc jsme v dřívějších mosteckých muzikálových projektech – ať už ve Zpívání v dešti, Baladě pro Banditu, či Cabaretu, vytvořili výborný tým s muzikantem Františkem Krtičkou a choreografem Honzíkem Veselým. Shodli jsme se, že by byla škoda nenavázat na naši souhru. A tak jsme začali hledat velký muzikál. K Hello, Dolly! už nevadla dlouhá cesta. Mám k ní blízký vztah – především díky vášni pro dramatika Thorntona Wildera, z jehož hry Dohazovačka muzikál vychází a kterou jsem kdysi režíroval v Českém Těšíně.

Jaké specifické výzvy přináší režie tak ikonického muzikálu, který má za sebou dlouhou historii a mnoho slavných inscenací?

Hello, Dolly! v sobě vyváženě kombinuje velké činoherní party s velkými muzikálovými čísly. V jedné scéně rozehráváme například klasickou fraškovitou činoherní situaci á la milenec ve skříni, a vzápětí se z interiéru přenášíme do exteriéru, kde celá situace graduje v monstrózní hudební a taneční číslo. Tyto přechody jsou stejně tak zábavné, jako nebezpečné, nejen s ohledem na mimořádnou hereckou náročnost, ale také s ohledem na temporytmus inscenace či celkové prostorové řešení.

Budeš se v něčem odchylovat od původní verze muzikálu, nebo zůstáváš věrný klasické interpretaci?

Původní jevištní verzi jsem neviděl, v roce 1964 jsem ještě nebyl ani na světě, takže netuším, jestli se odchýlím, nebo ne. A upřímně řečeno, je mi to fuk. Ale velmi důsledně jsem pracoval s anglickým originálem libreta, které se v mnoha ohledech odlišovalo od některých verzí libreta, které se hrály v českých divadlech. Originál, který perfektně dávkuje činohru s muzikálem, v naší inscenaci ctíme skoro slovo od slova. Složitější je odpovědět na otázku týkající se „klasické interpretace“. Totiž: co to přesně je? Většina diváků si pravděpodobně představí to, jak látku pojal Gene Kelly ve slavném filmu s Barbrou Streisand. Touto opulentní cestou, která se v řadě věcí odchýlila od jevištní verze libreta, jsem jít nechtěl. Nejen proto, že to nebylo finančně možné, ale proto, že Hello, Dolly! nečtu jako opojný barevný operetní spektákl, ale jako mimořádně chytrou muzikálovou frašku o odvaze se změnit. Dolly je pro mě postava zchudlé vdovy, která se po letech truchlení rozhodne svůj život otočit o sto osmdesát stupňů. Po finálním rozhodnutí hned po hlavě skáče k jednání. Začít nový život, když je vám třicet, není žádná odvaha, ale všechno změnit po padesátce, a zvláště, když jste žena, tak to je teprve něco... Uhranulo mě, jak muzikálové libreto, narozdíl od Wilderovy předlohy, tohle transformační téma rozpracovává na mikro i makro úrovni. Téma proměny se jednak zrcadlí ve všech postavách, ve všech písních i ve všech situacích, a jednak v širším slova smyslu v dobovém kontextu. Hello, Dolly! se odehrává v přelomové epoše, v „devadesátých letech 19. století v New Yorku“. V té době se společnost, nejen v New Yorku, radikálně měnila – díky Edisonovi se města začala elektrifikovat, průmyslová revoluce přinášela všechny své fascinující výhody i bolestné nevýhody, sociální nerovnosti bily do očí a mnoho lidí začalo věřit, že se s tím dá něco dělat, do popředí se konečně dostal boj za ženská práva, zvláště pak za volební právo pro ženy, nebo také boj za osmihodinovou pracovní dobu. Což se projevovalo i v „detailech“, např. ženy se odvážily pobuřovat prudérní spoluobčany tím, že jezdily na bicyklech, anebo že dělníci našli odvahu zkusit zažádat o dovolenou... Protest proti tomu, aby se lidské bytosti stávaly předmětem obchodních transakcí sílil, čím víc byznysové zájmy určovaly chod rozkastované společnosti. A jedna ze šancí, jak se procesu komodifikace vzepřít byla pořádně řádit, hrát si, zlobit. Dolly je úchvatný muzikál o tvořivé a osvobozující síle zlobení. Víc, než klasické interpretaci tak chci být věrný, pro někoho možná překvapivé, hloubce samotného díla.

Co tě vedlo k výběru konkrétních herců pro hlavní role, zejména obsazení hostující Petry Jungmanové do role Dolly Leviové?

Petra Jungmanová je herečka, která mě provází od mých prvních divadelních krůčků. Díky ní jsem ještě jako student střední školy v Boskovicích poznával, jak oduševnělé, plnokrevné, citlivé, hluboké, křehké, půvabné, chytré a neafektované může být muzikálové herectví. Jezdil jsem na ni do Městského divadla Brno, kde tehdy byla v angažmá, a obdivoval ji např. v My Fair Lady (ze Zelňáku), ve West Side Story či v Babylonu, který jsem kvůli ní viděl opakovaně a za který oprávněně získala Cenu Thálii. Uhranula mě nejen v muzikálech, ale i v činohře – fenomenální byla třeba v Broukovi v hlavě. Pamatuji si, že jsem pak na ní na DAMU demonstroval, co si představuji pod tím, když herec/herečka má „jevištní půvab“. Když jsme pak hledali někoho, kdo by náročný part Dolly, která musí tančit, zpívat a hrát na nejvyšší úrovni, bez kompromisů zvládl, hned mě napadla. Přesně totiž zapadá do mé vize Dolly jako chudé vdovy středního věku, která má už leccos za sebou, ale také leccos před sebou, pokud tedy najde odvahu (a ona ji najde). V její písni, kterou vrcholí první jednání a která je má snad nejoblíbenější, je obsaženo vše: „Dřív, ještě než průvod půjde dál / chci ještě jít, byť i v poslední řadě. / Vždyť člověk má důvod mít svět rád, / i když je akorát rád, že rád je… / Tak tedy proč jen lát? / A proč marně lkát? / Proč stát marně opodál? Vždyť i ty chceš ještě žít, / i ty chceš ráda mít, / tak honem hleď si vzít všechno, / co můžeš mít, / dřív ještě než průvod půjde dál!“ Navíc Petra má v sobě obě bytosti, které se v Dolly musí svářit – divokou vodu, která svou energií a improvizací všechno převalí, a křehkou osamělou zraněnou ženu, která se snaží vyrovnat se ztrátou muže i chuti žít… S Jakubem Dostálem jsem zkoušel již mnohokrát a jsme spolu, odvažuji se říct, úžasně sladění. Byla to pro mě jasná volba, nejen proto, že mu role dokonale sedí, ale také proto, že jsem si byl jistý, že jim to s Petrou bude fungovat – nemýlil jsem se. Překvapením pro mě byl hlavní mladý kvartet – Elišku Navrátilovou, Elišku Matzkeovou, Tadeáše Horehledě a Tomáše Henryho Abraháma jsem obsazoval tak trochu naslepo a byl jsem zvědav, co společně vykutáme – ani v nejdivočejších snech jsem si nepředstavoval, že toho vykutáme tolik. Jsou skvělí!

Diváci se mohou těšit na živou kapelu pod vedením zkušeného Františka Krtičky. Je pro tebe jako pro režiséra živá kapela na jevišti výhoda, nebo je to naopak těžší?

Absolutní výhoda. Absolutní! Dělat muzikál s nahrávkou je sice možné a zkusili jsme si to několikrát, ale s živou hudbou to je úplně jiný kafe. Na divadle zbožňuju to, že se děje teď a tady, že je živé, a to ve všech složkách. Jistěže je to pak v mnoho ohledech – režijních i organizačních – náročnější, ale za všechny komplikace to stojí. Zvláště pokud kapelu vede muzikant, který má výborný cit pro divadlo. A to František má!

Plánujete nějaké moderní úpravy nebo využijete původní hudební aranžmá?

Využíváme originální aranžmá, ovšem ne pro celý orchestr, pracujeme s „oficiální“ zeštíhlenou verzí. I tak můžu říct, že když na zkoušce z orchestřiště zazněly první tóny, naskočila mi husí kůže… Jako posluchač mám slabost pro žestě, a tady se jich nabažím dosyta.

V inscenaci se představí také řada tanečních a pěveckých externistů, jak náročné bylo naplánovat zkoušení s tak velkým počtem lidí na jevišti?

Plánování není ani tak náročné jako otravné. Ale bez něj to nejde, s časem jsem musel pracovat velmi rozvážně. Ale naši externisté jsou zlatí. Přestože většina z nich má normální práci, své povinnosti, rodinu atp., ve svém volném čase nejenže přijdou, ale ještě jsou připravení a sakra dobří! Navíc cítím, jakou komunitní kvalitu do divadla přináší – díky nim naší prací žije skoro celé město. A mám z toho radost, protože tato funkce divadla je podle mého názoru jedna z nejpodstatnějších.

Můžeš divákům prozradit svůj recept na věčný optimismus?

Zlobím! Pokud by vás přece jen zajímaly konkrétní tipy, přijďte na Hello, Dolly!. Právě do této inscenace jsem zkusil vetkat svou vizi o tom, jak se radovat ze života.