Rozhovor s režisérem Romanem Meluzínem

Městské divadlo v Mostě uvede v pátek 20. prosince poslední činoherní premiéru letošní divadelní sezony. Tou bude slavný americký muzikál Funny Girl v režii Romana Meluzína.

Slavné melodie i nezapomenutelná taneční čísla v americkém muzikálu, jenž vypráví o světlé i stinné stránce lásky a slávy.

Jeden z nejslavnějších amerických muzikálů inspirovaný životem americké herečky Fanny Briceové měl premiéru v broadwayském divadle Winter Garden 26. března 1964. Hlavní roli ztvárnila tehdy dvaadvacetiletá mimořádně talentovaná herečka a zpěvačka Barbra Streisandová.

Role jí byla tzv. šitá na tělo, neboť i ona, podobně jako Fanny Briceová, musela na začátku své kariéry potýkat s tím, že není typicky krásné americké děvče. Nicka Arnsteina v divadelní inscenaci hrál Sydney Chaplin, druhý syn Charlieho Chaplina, který vedle Funny Girl zářil rovněž v muzikálu Bells Are Ringing, a objevil se v řadě filmů, především v padesátých a šedesátých letech.

Podle scénáře Isobel Lennartové byl v roce 1968 rovněž natočen známý film s Barbrou Streisandovou a Omarem Sharifem v hlavních rolích. Skladatel Jule Styne napsal řadu známých muzikálů, například Gypsy nebo Sugar, který koneckonců zná i mostecké publikum.

Příběh Funny Girl vychází z reálných životních osudů Fanny Briceové – americké herecké hvězdy 20. a 30. let minulého století – a jejího tehdejšího manžela Nicka Arnsteina. Briceová zářila na newyorských divadelních jevištích a bavila tisíce lidí, avšak v soukromí, v soužití s gamblerem Arnsteinem, se jí život drolil pod nohama. Zatímco ona byla čím dál slavnější, jemu se příliš dařilo…

Funny Girl, tak jako každý skutečně velký muzikál, nepředstavuje „pouze“ přehlídku známých melodií a skvělých tanečních čísel, ale jde v něm o něco více než o radost ze zpěvu a tance. V tomto smyslu se tak trochu jedná o subverzivní dílo, neboť se nebojí ukázat, že toužebná sláva a pozlátko broadwayských jevišť má i stinnou stránku, která je často vykoupena utrpením v soukromém životě. Ukazuje, že být slavný a zbožňovaný, neznamená být zároveň šťastný.

Funny Girl strhujícím způsobem vypráví o velké lásce, sebeobětování i sebezapření, v podmanivém příběhu herečky, tanečnice a zpěvačky, která se díky svému talentu, pracovitosti a smyslu pro humor stala zářivou hvězdou.
V inscenaci našeho divadla se diváci mohou těšit na skutečně zábavnou a opulentní podívanou. Barbra Streisandová je jednou z mála hereček, které obdržely Oscara hned za svůj první film. K životu Fanny Briceové se Streisandová vrátila ještě jednou ve filmu Funny Lady (1975), kde hrála spolu s Jamesem Caanem.

Roman Meluzín – režisér

Režii vystudoval na pražské DAMU u Evžena Sokolovského. Prošel divadly v Příbrami, Olomouci, Českých Budějovicích a Liberci. V roce 1999 zakotvil v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde v letech 2000–2016 působil jako šéf souboru muzikálu. Během těchto let proměnil archaický operetní ansámbl v moderní muzikálový soubor. Z jeho inscenací jmenujme například Mechanický pomeranč, Juno a Avos, Ferdinanda, Jeptišky, My Fair Lady, Gypsy, Nine, Footloose, Spamalot, Polibek pavoučí ženy, Evitu, Producenty, Kočky, Děj se co děj nebo Bonnie a Clyde. Úspěšné byly i jeho inscenace muzikálů Kabaret, Chicago a Probuzení jara, jež vynesly Ceny Thálie pro Danielu Šinkorovou, Zuzanu Krištofovou a Karolinu Gudasovou. Aktivní je i na poli dětských televizních pořadů a filmů.

Foto T. Branda

Máte za sebou bohaté zkušenosti s muzikály. Čím Vás tento žánr oslovil?

Když jsem se rozhodoval o tom, jakým žánrem budu absolvovat na DAMU, tak jsem nakonec dospěl k tomuto syntetickému žánru, protože mi přišel jako nejadekvátnější výraz moderní generace. To už je ale více než třicet let a dokonce jsem vyprovokoval svého bývalého spolužáka Václava Beránka, aby napsal původní český muzikál, který se jmenoval „Dětem celého světa“. Texty písní napsal Ladislav Kantor, muziku Milan Svoboda a hrát měl Pražský výběr, ale ten byl tenkrát zakázaný. Bylo to dost naivní, ale upřímný. Vedení fakulty a paní děkance se to ale nezdálo politicky „košér“, tak to zakázala. Nakonec jsem absolvoval náhradním titulem, ovšem velice milým: Voskovec, Werich, Ježek – Nebe na zemi. A od té doby mně ten můj vztah k syntetickému, nebo hudebně dramatickému žánru a využívání muziky v inscenacích drží dodnes.

Kdybyste měl vybrat mezi svou první inscenací a tou dosud poslední sobě nejmilejší, která by to byla?

Jsou tituly, které ve vás zůstanou více než ostatní, v mém případě je to určitě muzikál Kočky, nebo zůstanou tituly, které jsem uvedl v české premiéře. Například Polibek pavoučí ženy nebo Nine.
Jako šéf (umělecký šéf souboru muzikál v Divadle J. K. Tyla v Plzni – pozn. red.) jsem měl za cíl vyprovokovat vznik českého muzikálu – ne tzv. „písničkálu“ a to se mi myslím povedlo v závěru mého působení v Plzni s muzikálem Liduschka (Baarová), který jsme dali dohromady s Alešem Březinou a Karlem Steigervaldem.

Čím je podle Vás zajímavý příběh Funny Briceové?

Fanny Briceová byla jen jedna jediná žena tohoto typu v dějinách lidstva a showbyznysu a hudebně dramatického žánru počátkem minulého století ve Spojených státech. Fanny byla žena neobyčejného vnitřního zaujetí a mimořádného talentu a taky něčeho, co příliš žen nemá – ona byla komik, lomený do groteskna přitom – jak uvidíme v závěru inscenace – byla člověkem se schopností hlubokého citového prožitku. Vše kolem ní mně strašně baví a samozřejmě i to, že jde o opravdový příběh.

V Mostě režírujete poprvé, jaká byla podle Vás společná spolupráce s mosteckým souborem?

Jsou to milí, pracovití, talentovaní lidé, kteří nejsou specialisty na tento žánr, ale dělají vše pro to, aby to nebylo vůbec znát.

Máte vždy pevnou vizi? Nebo dáváte hercům prostor?

Samozřejmě, že mám vždy pevnou vizi. Muzikál je strašně složitá disciplína a je potřeba mít vše detailně podchycené dopředu. S konkrétními herci pak společně hledám podobu dramatické postavy. Je to obyčejně jakýsi průnik dvou či více vizí. Určitě nevodím herce za ruku a neříkám jim odkud a kam chodit atd. To v žádném případě.

Jak dlouho probíhá příprava na muzikál?

Na Funny zhruba rok a půl. Ale například muzikálu Kočky jsem věnoval minimálně dva roky.

Co Vás čeká po premiéře?

Po premiéře mně čekají Vánoce, tak jako každého. Po novém roce mám závazky na VOŠ v Praze, kde učím a musím se studenty dojít úspěšně ke klausurám za podzimní semestr.

Roman Meluzín (vpravo) na čtené zkoušce s choreografem Lukášem Viltem. Foto T. Branda

NĚKOLIK POZNÁMEK K MUZIKÁLU

Až do poloviny 20. století je muzikál téměř výlučně americký (zpočátku jen newyorský). Přestože navazuje na evropské předchůdce, je muzikál především americkým produktem 20. století.

Muzikál je žánr několikanásobně hraniční, což je dáno jeho existencí na předělu divadla hudebního a nehudebního. Muzikál se suverénně vyjadřuje nejen v kódu divadla mluveného, ale také divadla zpívaného a tančeného; často virtuózně přechází z jednoho kódu do druhého. Navíc balancuje na pomezí kultury tzv. vysoké a populární. Sdílí nejen formu, ale i existenci na jakési periferii umění s operetou a jejími předky (vaudevillem, komickou operou ad.).

Ve druhé polovině 19. století se pojmem vaudeville začala v USA označovat představení odpovídající anglickému muzikálu. Byla založena na volné skladbě populárních písní, skečů (vaudeville act) a dalších malých dramatických forem, později i filmových projekcí.

Z žánrového hlediska muzikál nenavazuje pouze na vaudeville, ale také na operetu, která vznikla zhruba v polovině 19. století. Opereta až do nástupu muzikálu představovala monopolního zástupce divadla, které mluví, muzicíruje a tančí.

Za mezník, jímž žánr dosáhl zralosti, bývá považován muzikál Oklahoma! (Rodgers, Hammerstein) z roku 1943. Už předtím psali textaři dobré písně, ale až u Hammersteina nalezneme garantovanou jednotu slova a situace, texty vyrůstají z přesného okamžiku a místa, vytvářejí situaci samu.

Je otázka, zdali by bez Rodgersových a Hammersteinových děl (jmenujme ještě Carousel nebo Král a já) ze 40. let bylo triumfů v 50. letech – My Fair Lady a West Side Story. Těmito díly ostatně muzikál pronikl do celého světa, nejen jako forma zábavná, ale umělecká. To platí pro většinu pozdějších muzikálů, které dnes právem považujeme za klasické: Hello, Dolly! (1964), Šumař na střeše (1964), Muž z La Manchy (1965), Cabaret (1966), Zorba (1970), Chicago (1975). Bez Hammersteina by zřejmě nebylo ani Stephena Sondheima, jednoho z nejvýraznějších tvůrců poslední třetiny 20. století (například Sweeney Todd).

Čtyřicátá až šedesátá léta právem považujeme za zlatý věk muzikálu a dobu, kdy se zdálo, že je všechno možné. Sem patří i Funny Girl (poprvé 1964 ve Winter Garden). Zlatý věk částečně skončil vlivem populární a rockové hudby, ale také po zásadních událostech v americké společnosti šedesátých let (atentát na prezidenta Kennedyho a doktora Kinga, válka ve Vietnamu, rasové nepokoje a segregace, hnutí hippies).

Michal Pětík, dramaturg