Na cestě labyrintem s Poutníkem

Vydejte se s námi do Labyrintu světa. V nové inscenaci Městského divadla v Mostě Labyrint světa a lusthauz srdce v režii Vladimíra Morávka se na cestu za poznáním vydává Poutník v podání Tomáše Henry Abrahama. Putuje světem plným protikladů, klamů a otázek, které neztrácejí svou aktuálnost ani po staletích.
Jaké je ztvárnit postavu hledající smysl v nepřehledném světě? Co pro herce znamená setkání s Komenského nadčasovým dílem a jaká byla spolupráce s režisérem Vladimírem Morávkem? Nejen o tom jsme si s Tomášem Henry Abrahamem povídali u příležitosti nové inscenace.

 

Tomáš Henry Abraham

Po studiu na Podkrušnohorském gymnáziu absolvoval činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Vedle herectví se věnuje také zpěvu, moderování a rozhlasové tvorbě. Ve volném čase se zajímá o společenské vědy, sport a skládání poezie. Jeho básně vyšly ve sbírce Prasklé bubliny. Blízký vztah k historii uplatňuje také jako průvodce na zámku Kynžvart, kde v létě provází návštěvníky. Zkušenosti před kamerou získal při natáčení reklam, například pro společnosti Košík.cz a Pegas, i ve studentských filmech Kamenná tvář a V zajetí pravdy.

Členem činoherního souboru Městského divadla v Mostě je od roku 2024. Svou první rolí v angažmá se zde představil jako rytíř Des Grieux v inscenaci Manon Lescaut.(režie Zbyněk Srba). Následně ztvárnil Barnabáše v muzikálu Hello, Dolly! (2024), Clauda v inscenaci Jméno, Václava v Našich furiantech a Tondu v Prašině (2025). V roce 2026 se představil také v muzikálu Mamma Mia! jako Sky.

 

V „Labyrintu“ ztvárňuješ Poutníka, který se vydává na cestu světem, aby ho poznal. Co vlastně hledá – a co nakonec najde?

Domnívám se, že Poutník vstupuje do Labyrintu nejprve z čisté zvědavosti. Hledá sebe sama a smysl všeho. „Co najde?“ byla pak asi největší otázka, kterou jsme si sami při inscenování pokládali. Diváci na ni odpověď dostanou a byla by škoda je zde připravovat o pointu.

Je Ti Poutník v něčem blízký? A pokud ano, v čem?

Odmala mi přezdívali všudybýlek. Jsem člověk zvědavý a hloubavý, až to někdy není zdravé. Tedy ano, společných vlastností máme dost, ale jeho životní utrpení si rád odpustím.

Kdybys mohl Poutníkovi na jeho cestu dát jednu radu, jaká by byla?

Těžko dávat rady na cestu, na níž je důležitý každý krok i pád. Poutník si musel projít vším marastem, aby došel svého cíle.

Komenský napsal Labyrint světa a lusthauz srdce před čtyřmi sty lety. V čem Tě překvapilo, jak aktuální ten text pořád je?

Je to skutečně univerzální a stále platný text. Každý se nachází na nějaké své pouti Labyrintem a každému může na jeho cestě pomoct, když si přečte, jak tímto Labyrintem provedl Poutníka Komenský.

Kdyby Komenský žil dnes, co myslíš, že by ho na našem světě nejvíc překvapilo – a co by ho naopak vůbec nepřekvapilo?

Jistě by ho nepřekvapilo, že jsou lidé i po čtyřech stech letech stejní a že je jeho Labyrint stále aktuální. Co by jej pak ale jistě překvapilo je, co jsme s jeho Labyrintem udělali u nás v Mostě.

Máme dnes vůbec šanci najít svůj „lusthauz srdce“ – místo klidu a smyslu?

Věřím, že ano. Kdybych v to nevěřil, měl by můj život smysl?

Jaké je být Poutníkem právě v režii Vladimíra Morávka? Jaké bylo zkoušení s ním?

Kolem Vladimíra koluje v českém divadelním rybníčku mnoho legend. Jsem upřímně rád, že jsem měl možnost poznat ho jako režiséra i jako člověka a že se na tyto legendy dokážu nyní dívat s větším nadhledem. Ačkoliv se jeho režie může chvílemi zdát zmatená a nesrozumitelná, celý proces zkoušení měl od počátku pevně v rukou a věděl, kam nás chce dovést. A minimálně ze mě dostal polohy, o kterých jsem ani netušil, že jsem jich schopen.

Labyrint světa a lusthauz srdce není úplně text, který by si člověk přečetl „na lehkou noc“. Co podle Tebe může diváka překvapit nebo pobavit?

Komenského Labyrint je možná na papíře těžký a nudný, ale v našem provedení je to rej barev, hudby a humoru. Věřím, že si divák kromě hlubokého prožitku odnese i úžas nad monumentální scénografií Miroslava Huptycha či písněmi Daniela Fikejze. Mě osobně nejvíc baví herecký mumraj, který se odehrává na pozadí každé scény. Vše je tak barevné, voňavé, boubelaté.

Když se dnes rozhlédneš kolem sebe: vidíš spíš labyrint, nebo lusthauz?

Myslím, že každý žije svůj labyrint a sní o lusthauzu. Jedno by nebylo bez druhého. Zda jsme ale skutečně schopni lusthauzu dojít, to nevím, ale nemohu v to nevěřit. Třeba v jeho hledání divákům pomůže právě naše inscenace.