Scénograf za oponou

Redaktorka Sedmičky prožila sedm hodin v zákulisí dílny výtvarníka Petra Kastnera. 


V devět hodin ráno usedá scénograf Městského divadla v Mostě Petr Kastner za pracovní stůl. Pod střechou, kde má kancelář, bujaře fučí přes netěsnící okna. Tu a tam vítr nadzvedne roh čistého papíru jako kdyby ho ovíval inspirací. Scénograf bere do ruky černý fix a myšlenkový svět zhmotňuje načrtnutými linkami.

Tak začíná pro Petra Kastnera každá nová inscenace. Do první čtené zkoušky, kdy herci vezmou poprvé do ruky text, zbývají ještě dva-tři měsíce. On má náskok. Musí.

„Každé divadlo má dramaturgický plán, co bude tu kterou sezónu hrát. Výtvarník si většinou nevybírá, na které inscenaci bude pracovat, ale zadané úkoly dostává od uměleckého šéfa,“ říká z praxe Kastner. Souhlasil, že mu dnes můžu koukat přes rameno. Prožít sedm hodin v zákulisí divadla je výzvou.

Výtvarník vnímá v jiných dimenzích než režisér

Otevře velké desky, kde je naštosovaný výkres za výkresem. „To je jediné, co zbývá z inscenace, když je stažena z repertoáru,“ vytahuje jeden za druhým. Stará historie, Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Sex noci svatojánské, Casanova, Divotvorný hrnec, Marketa Lazarová, My Fair Lady, Šumař na střeše, Řek Zorba, Kladivo na čarodějnice, Sugar, Sluha dvou pánů a mnohé další tituly, které svého času zářily, na jevišti mosteckého divadla.

Když doslouží, a důvodem nemusí být jen ubývající návštěvnost, ale i konec autorských práv, kostýmy putují do fundusu, či divadelní půjčovny. Nábytek do skladu. Scénu většinou chlapi z dílen rozřežou na kusy. Prkna, kovové profily, okna, dveře, kliky a jiné použitelné prvky se uschovají, ostatní zlikvidují.

„To ale začínáme od konce,“ zavírá desky. Mám pocit, jako kdyby zatáhnul oponu. Představení skončilo, jediný divák sedí v hledišti a přemýšlí do přítmí pracovních světel.

Výtvarník vnímá v jiných dimenzích než režisér nebo herec. Vidí prostor, hloubku jeviště. „Než vezmu tužku do ruky, scházíme se s režisérem a diskutujeme o svých představách. Nejlepší je, když mi nevnucuje ty svoje. Mám pak volnější ruce,“ zvažuje Kastner.

Po několika sezeních s režisérem rozkreslí scénické i půdorysné řešení. To pak předkládá na takzvané předávací poradě s uměleckým šéfem, vedením divadla a celým realizačním týmem té které inscenace. „Někdy nestačí kresby. Makety scény z kartonu v měřítku 1 : 50 jsou dobrým prostředkem k prostorovému vidění. Zejména pro hry umístěné na točně. Mostecké jeviště má jako jedno z mála v republice dokonce točny dvě, které vzájemným otáčením vytváří nespočet prostorových variant a možností,“ konstatuje scénograf.

Po předávací poradě následuje porada výrobní, kde už výtvarník odevzdává vedoucímu dílen technickou dokumentaci, a ten pak předává detailní výkresy zámečníkům, truhlářům, malířům dekorací, čalouníkům, krejčím, vlásenkářkám, které zvládají paruky, úpravu vlasů i líčení.

Šest, osm týdnů před premiérou se přidají do týmu herci. Kolos jménem divadlo běží na plné obrátky k cílenému dni jménem premiéra. Čím víc se blíží, tím víc vzrůstá napětí a nervozita.

Týden před premiérou musí být vše hotové. Nastává hlavní generálkový týden, kdy se jede naostro v kompletní dekoraci, kostýmech, včetně světel, zvuku, efektů...

Dříve jsme více vyráběli a pořizovali nové kostýmy, paruky, boty. Dnes divadlo nemá peníze nazbyt, krejčovská dílna přešívá kostýmy z fundusu, často výtvarníci nakupují v secondhandech. "Jenže scénu v bazaru nekoupíte,“ rozhazuje rukama muž, který s mosteckým divadlem spolupracuje od poloviny osmdesátých let.

Několik vrstev latexu, co kus, to nepsaná historie

Scházíme do skladu nábytku a mobiliáře. Pohovky, křesla, postele, židle, stoly, venkovské lavice, kamna a mnoho dalšího. Co kus to nepsaná historie. Nábytek se točí stále dokola, jen z původní hnědé židle je na chvíli bílá, červená, zlatá... „Pět i více vrstev latexového nátěru není výjimkou,“ konstatuje Petr Kastner.

Činohra uvádí co měsíc, měsíc a půl novou premiéru. Frčí to tady jak na horské dráze.

„Výběr rekvizit, případně jejich výroba je také na mě. Vymýšlím je, kreslím, které nelze vzít ze skladu kupuji. Meče, vozíky, trakaře, bedny zadávám dílnám. Většinou mají konkrétní úlohu a tak musí fungovat přesně podle scénáře,“ dodává scénograf.

„Je čas na oběd a kávu,“ vyzývá mě v pokročílý čas po poledni. Jakoby v divadle ubíhal čas jinak. Pro mě rychleji. V přízemí je divadelní klub, kde denně vaří. Otvírací doba je podle fermanu, tedy denního rozpisu zkoušek a představení.

Na tabuli je jak ve škole křídou napsaný jídelníček. Hercům skončila zkouška, tak je tu docela plno.

Pan architekt při velkolepém projektu 12 až 22 m šířky variabilního jevištního portálu, pěti set sedadel v hledišti, šetřil na druhém domově kumštýřů, kterým klub je. Kapacitně odpovídá malému typu divadla, ale co, aspoň je tu útulno.

Za sedm hodin mě Petr Kastner seznámil se zákulisím dílny scénografa. Jeho životaběh od první schůzky s režisérem do premiéry trvá i několik měsíců. A pak nanovo. A znovu. Teď dílny dokončují komedii U pokladny stál, ale on už v hlavě staví scénu k březnové premiéře Obchodníka s deštěm...

Radka Slížová, zdroj Sedmička MF

Ve fotogalerii: realizace scény My Fair Lady, Chlap na zabití, Přístav pod hvězdami