Světový den divadla

MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA byl založen v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec.

Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost."

PROVOLÁNÍ K MEZINÁRODNÍMU DNU DIVADLA
Divadlo ve službách lidstva
Jessica A.Kaahwa, Uganda
Věnujme dnešní den úvahám o obrovských možnostech divadla mobilizovat různá společenství a překlenovat rozdíly. Dovedli jste si vůbec někdy představit, že by divadlo mohlo výrazně napomáhat míru a usmíření? Národy vynakládají obrovské finanční prostředky na mírové mise v nejrůznějších koutech světa, kde dochází k násilnostem, ale jen okrajově uvažují o divadlu jako o alternativě pro transformaci konfliktů a jejich zvládání. Jak by mohli občané matky Země nastolit všeobecný mír, když veškeré nástroje dodávají nepochybně represivní síly přicházející zvenčí.

Divadlo prosakuje nenápadně do lidských duší zmítaných strachem a podezíravostí, protože přetváří obraz, který mají lidé sami o sobě. Navíc otevírá jednotlivcům – a tím i celým společenstvím - bezpočet alternativ. Divadlo dokáže dát smysl každodenní realitě a zároveň odstranit obavy z nejisté budoucnosti. Divadlo dokáže zasáhnout do politické siuace lidí velmi prostě a bezprostředně. Divadlo má tak široký záběr, že dokáže představit zážitky, jež překonají dřívější falešné představy.

Navíc divadlo je zcela nepochybně vynikající prostředek pro hlásání a obhajobu myšlenek, které všichni sdílíme a pro něž jsme ochotni se bít, pokud je někdo porušuje. V očekávání klidné budoucnosti musíme sáhnout k mírumilovným prostředkům, které chápou, respektují a uznávají veškeré snahy zvládnout mír. Divadlo hovoří jazykem, jemuž všichni rozumí a jímž můžeme hlásat poselství míru a usmíření. Aktivním zapojením všech účastníků dokáže divadlo přesvědčit spousty lidí, aby se vzdali svých dřívějších představ. Tím jim umožňuje, aby se přerodili a svou volbu opřeli o nově objevené poznání skutečnosti.

Má-li divadlo vzkvétat po boku jiných forem umění, musíme do něho odvážně začlenit každodenní život a nesmírně závažné otázky konfliktů a míru. Protože usiluje o společenské přeměny a přerod společenství, působí už divadlo ve válkou zmítaných oblastech a mezi obyvatelstvem trpícím chronickou bídou nebo chorobami. Divadlo si může připsat řadu úspěchů, protože dokázalo mobilizovat veřejnost, aby si uvědomila situaci obětí traumat, jež se dostavují po válce, a aby jim pomohlo. Kulturní instituce jako Mezinárodní divadelní institut, které usilují o „upevnění míru a přátelství mezi národy“, již existují.

Bylo by tedy fraškou, kdybychom mlčeli v době, jako je tato, kdybychom dovolili silám, které řinčí zbraněmi a shazují bomby, aby udržovaly mír v našem světě, když přece známe moc divadla. Jak by mohly síly odcizení být zároveň nástroji míru a usmíření? Právě v tento den, Světový den divadla, Vás naléhavě prosím: přemýšlejte o těchto vyhlídkách a snažte se, aby se divadlo stalo univerzálním nástrojem dialogu, společenských přeměn a reforem. Spojené národy vydávají obrovské peníze na mírové mise v nejrůznějších koutech světa, které pro svůj úkol používají zbraně. Divadlo je však spontánní, lidská, méně nákladná, ale mnohem mocnější alternativa. Snad to není jediná možnost, jak nastolit mír, nicméně divadlo jako účinný nástroj by mělo mít své místo v mírových misích.

Autorka Provolání k Světovému dnu divadla 2011 Jessica A.Kaahwa, Uganda
Životopis - ramatička, herečka, režisérka, divadelní teoretička Jessica Kaahwa, PhD, je nejen skvělá dramatička, herečka, režisérka a divadelní teoretička, ale je rovněž mezinárodně velice uznávaná pro svou humanitární činnost.
Tato stipendistka Fulbrightovy nadace získala řadu grantů a cen, aby mohla pokračovat ve výzkumu i v terénní práci, kdy používá divadlo a média jako konstruktivní sílu v oblastech konfliktů a pro posílení zdraví. Jessica Kaahwa je docentkou na katedře hudby, tance a dramatu na univerzitě Makeere v Ugandě, kde rovněž úspěšně dokončila svá magisterská studia.
Jesssica Kaahwa, která hodně cestovala a cestuje, dokončila bakalářská studia na Beninské univerzitě v Nigérii, kde také pracovala v Nigerijském rozhlase. V roce 2001 získala doktorát PhD v oboru Dějiny divadla, divadelní teorie a kritika na univerzitě v Marylandu ve Spojených státech. Jessica Kaahwa napsala přes 15 divadelních, televizních a rozhlasových her, např. Úhelný kámen, Nespravedlivá spravedlnost, Ráj navždy, Ozvěny míru a Bubny svobody. Několik svých her režírovala a hrála v nich hlavní role. K jejím režijním počinům patří Shakespearův Král Lear, Brechtova Matka Kuráž a její děti (hra byla přeložena do ugandštiny a byla uvedena na zájezdech v Jižní Africe a ve Washingtonu D.C .) Jessica Kaahwa byla spolurežisérkou Příběhu vojáka Igora Stravinského. Hrála mimo jiné v těchto hrách: Úhelný kámen, Co muži dělají (Rose Mbowa), Náš manžel se zbláznil (Ola Rotimi), Smrt a králův jezdec (Wole Soyinka) a Už žádné ropné knihy (Tunde Fatunde).

Jako resolutní zastánkyně lidských práv, spravedlivé vlády a rozvoje, hovoří Jessica Kaahwa rovněž neúnavně o rovnoprávnosti mužů a žen, o míru a řešení konfliktů. Organizovala řadu národních i mezinárodních iniciativ, které využívaly divadlo ve prospěch rozvoje. Jessica Kaahwa pokračuje ve svém výzkumu, který je zaměřen na všemožné využití divadla ve všech společenských oblastech. O těch otázkách píše Jessica Kaahwa nejrůznější publikace a příručky a rovněž o nich přednáší ve světě. Uspořádala mnoho workshopů pro mezinárodní i národní organizace i pro vysoké školy.

Kaahwa je přesvědčeným zastáncem „výuky prostřednictvím činností“. V rámci svých humanitárních aktivit založila středisko pro osiřelé děti na své farmě v Ugandě, kde tráví valnou většinu svého volného času. To jí dává pocit sounáležitosti a bezpečí. Jessica Kaahwa umí anglicky, francouzsky, swahilsky, a domluví se ve většině jazyků Bantu, jimiž se mluví v Ugandě a okolních zemích (plynule hovoří jazykem Runyakitara).

----------------------------------------------

Mezinárodní divadelní ústav SVĚTOVÝ DEN DIVADLA – 27. března
Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 jménem Finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu prezident Arvi Kivimaa. Tento návrh, podporovaný skandinávskými středisky, byl schválen aklamací. Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu ITI, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezony "Divadla národů" v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla mnohočetným a nejrůznějším způsobem.

Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti performing arts, která má formální příbuzenské vztahy s UNESCO (vztahy poradenství a přidružení). ITI usiluje o "prosazování mezinárodní výměny poznatků a praxe v oblasti reprodukčního umění, podněcování tvorby a zvyšování spolupráce mezi divadelníky, vytváření povědomí veřejného mínění o nezbytnosti počítat s uměleckou tvorbou v oblasti rozvoje, prohlubování vzájemného porozumění za účelem účasti na posilování míru a přátelství mezi národy, připojení se k obraně ideálů a cílů organizace UNESCO."

Akce, pořádané na oslavu Světového dne divadla, se snaží výše zmíněné cíle naplňovat. Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost nebo osoba vyznačující se silou srdce a ducha z jiné oblasti, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě a tiskne ve stovkách deníků. Kolegové v audiovizuální oblasti bratrsky pomáhají a více než stovka rozhlasových a televizních stanic vysílá Poselství posluchačům ve všech koutech všech pěti kontinentů.

Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962. V roce 1993 vydalo Venezuelské středisko ITI dvě antologie, jednu obsahující všechna poselství od roku 1962 do roku 1993 v originálních jazykových verzích a druhou sbírku ve španělštině. Světový den divadla je příležitostí pro divadelníky, aby oslavili sílu reprodukčního umění spojovat lidi, je to příležitost podělit se se svými diváky o určitou vizi svého umění a jeho schopnost přispívat k porozumění a míru mezi národy. Spolu s širokým rozšířením Mezinárodního poselství, které je ústředním znakem Světového dne divadla od jeho zavedení v roce 1961, zahrnuje Světový den divadla četné akce ve všech částech světa od téměř intimních projevů až po velké lidové slavnosti. Mezi speciální akce, které se konají na znamení Světového dne divadla, patří:
• Čtení Poselství v divadlech před večerními představeními 27. března.
• Mezinárodní festivaly v tento den nebo během týdne nebo měsíce obsahujícího 27. březen, např. Japonsko, Kamerun, Burkina Faso, Kuvajt.
• Speciální představení: např. Belgie, Filipíny, Kypr, Tunisko, Rumunsko, Švédsko, Monako, Španělsko, Zaire a jinde.
• Sympozia, kolokvia a konference u kulatého stolu o různých aspektech role divadla ve společnosti, např. Řecko, Bangladéš, Chorvatsko, Rumunsko, Makedonie, Indie.
• Speciální ceny za vynikající výkony v divadelním a tanečním umění – zvláště ceny udělené jako uznání mezinárodního vlivu činnosti oceněných osobností, např. střediska ITI ve Finsku, Maďarsku, Velké Británii, Izraeli, Polsku, Ugandě, Rusku, Německu, Slovinsku a jinde.
• Otevření nových divadel, divadelních muzeí a divadelních výstav; dny otevřených dveří a prohlídky divadel s průvodcem.
• Národní poselství v mnoha zemích, např. Rumunsku, Zimbabwe, skandinávských zemích a některých latinskoamerických zemích.
• Články v tisku o divadle a komentáře o Mezinárodním poselství.
• Rozhlasové a televizní pořady o divadle, včetně pořadů pro speciální okruh diváků, např. Indie, Rumunsko, Libanon, Sierra Leone a jiné země.
• Speciální vysílání dramatických pořadů na národních a regionálních televizních a rozhlasových stanicích.
• Bezplatná představení nebo volné lístky do divadla, které jsou tradičně k dispozici v některých zemích, např. v Maďarsku, Egyptě, Chille, Španělsku, Řecku, Belgii, Turecku atd. • Projevy významných národních osobností, např. v USA, skandinávských zemích.
• Výzdoba divadel, lidové plesy, veletrhy a průvody.
• Speciální plakáty vydané středisky ITI k této příležitosti.
• Speciální známka byla vydána ve Francii při prvním Světovém dni divadla, v roce 1962 indická pošta zrušila známky na dopisech a nahradila je nápisem oslavujícím divadlo a mír. I v dalších letech v mnoha zemích vydávány příležitostné známky s divadelní tematikou k tomuto Dni.
• Představení na pomoc divadelním charitativním organizacím, např. skandinávské země, Velká Británie.


Zdá se, že mnohé akce plní řadu funkcí. Zatímco všechny akce manifestují mezinárodní aspekt, oslavy Světového dne divadla často poskytují příležitost, aby se městská a provinciální divadla v určité zemi více sblížila. Pomocí bezplatných představení a rozhlasových a televizních pořadů, které mohou dojít jak k dlouholetým milovníkům divadla, tak k těm, kteří nikdy žádnou hru neviděli, divadelní profesionálové také rozvíjejí a zlepšují vztahy se svými diváky.

Četné akce jsou mnohostranného rázu a často je pořádají střediska, která mají k dispozici jen omezené prostředky. Na příklad Bangladéšské středisko ITI a Federace divadelních skupin Bangladéše oslavují Světový den divadla za účasti celé divadelní komunity. V průvodu ulicemi Dháky se sejde více než 1000 herců a hereček v divadelních kostýmech. Pořádají se divadelní výstavy a večer následuje tradiční přednáška o divadle v Bangladéši a divadelní představení různých divadelních společností.

ITI – Provolání k Mezinárodnímu Dni divadla – 27. března
Autoři Poselství: 1. 1962: Jean COCTEAU 2. 1963: Arthur MILER 3. 1964: Laurence OLIVIER – Jean-Louis BARRAULT 4. 1965: Anonym 5. 1966: René MAHEU, generální ředitel UNESCO 6. 1967: Helen WEIGEL 7. 1968: Miguel Angel ASTURIAS 8. 1969: Peter BROOK 9. 1970: Dimitrij ŠOSTAKOVIČ 10. 1971: Pablo NERUDA 11. 1972: Maurice BEJART 12. 1973: Luchino VISCONTI 13. 1974: Richard BURTON 14. 1975: Ellen STEWART 15. 1976: Eugene IONESCO 16. 1977: Radu BELIGAN 17. 1978: národní poselství 18. 1979: národní poselství 19. 1980: Janusz WARMINSKI 20. 1981: národní poselství 21. 1982: Lars af MALMBORG 22. 1983: Amadou Mahtar M´BOW, generální ředitel UNESCO 23. 1984: Michail CARJEV 24. 1985: Abndré-Louis PERINETTI 25. 1986: Wole SOYINKA 26. 1987: Antonio GALA 27. 1988: Peter BROOK 28. 1989: Martin ESSLIN 29. 1990: Kirill LAVROV 30. 1991: Federico MAYOR – generální ředitel UNESCO 31. 1992: Jorge LAVELLI – Arturo USLAR PIETRI 32. 1993: Edward ALBEE 33. 1994: Václav HAVEL 34. 1995: Humberto ORSINI 35. 1996: Saadalla WANNOUS 36. 1997: Jeong Ok KIM 37. 1998: 50. výročí ITI – speciální poselství 38. 1999: Vigdís FINNBOGADÓTTIR 39. 2000: Michel TREMBLAY 40. 2001: Iakovos KAMPANELLIS 41. 2002: Girish KARNAD 42. 2003: Tankred DORST 43. 2004: Fathia EL ASSAL 44. 2005: Ariane MNOUCHKINE 45. 2006: Victor Hugo RASCON BANDA 46. 2007: Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed AL-QASIMI 47. 2008: Robert LEPAGE 48. 2009: Augusto BOAL 49. 2010: Judi DENCH 50. 2011: Jessica A. KAAHWA