Světový den divadla 2013

 "MEZINÁRODNÍ DEN DIVADLA byl ustanoven v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost."

Světový den divadla 27. března 2013          
POSELSTVÍ Daria Fo K MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA
V dávné minulosti mocní tohoto světa dali najevo svou nesnášenlivost tím, že vypudili z naší země herce COMMEDIA DELL'ARTE. Dnes v důsledku krize nacházejí herci a divadelní soubory jenom svízelně jeviště, divadla a diváky. Proto dnešní vládci nemusejí hledat způsob, jak kontrolovat osoby, které se vyjadřují ironicky a se sarkasmem, - neboť herci už nemají kde oslovit diváky.
Ovšem v renesanční Itálii museli vládci vyvinout značné úsilí, aby udrželi „komedianty“ na uzdě, protože ti měli velmi početné publikum. Je obecně známo, že k hromadnému exodu herců COMMEDIA DELL'ARTE došlo ve století protireformace, které požadovalo uzavření všech divadelních sálů, především v Římě, neboť herci byli obviněni, že znesvěcují Svaté město. Roku 1697 papež Inocenc XII. nařídil, pod značným tlakem konzervativnější části měšťanstva a představitelů kléru, zbourání divadla TORDINONA, které podle názoru moralistů uvedlo největší počet obscénních představení.
V období protireformace kardinál Karel Boromejský, který působil v severní Itálii, si vzal za úkol spasit “milánské děti“ a proto stanovil jasný rozdíl mezi uměním, nejvyšší formou duchovního vzdělání, a divadlem jako projevem rouhání a marnosti. V dopise svým spolupracovníkům, který cituji spatra, se vyjádřil víceméně takto:
„Proto nám leží na srdci vykořenění hanebného plevele, a učinili jsme vše, abychom spálili texty obsahující hanebné řeči, abychom je vymazali z paměti lidí a zároveň abychom pronásledovali osoby, které šíří takové texty tiskem. Je však zřejmé, že zatímco jsme spali, ďábel pracoval s ještě větší mazaností. Do duše pronikne mnohem lépe, co oko vidí, než co si lze přečíst v knihách!
Pro mysl dospívajících chlapců a mladých dívek je mnohem zhoubnější mluvené slovo, provázené odpovídajícími gesty než mrtvá slova vytištěná v knihách. Je proto nezbytně nutné zbavit naše města divadelníků právě tak, jako se zbavujeme nežádoucích duší.“ Jediné řešení dnešní krize tedy spočívá v naději, že bude uspořádán velký hon na nás, divadelníky a zejména pak proti mladým, kteří chtějí dělat divadlo a vznikne nová diaspora „komediantů“, divadelníků, kteří  z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo .
překlad Dagmar Steinová



Dario Fo & Franca Rame
ŽIVOTOPIS
Dario Fo, narozen 24. března 1926, italský satirik, dramatik, divadelní režisér, herec a skladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1997.
Často úzce spolupracuje na svých hrách s manželkou Francou Rameovou a ve své dramatické tvorbě využívá komediální metody italské commedia dell´arte / divadelního stylu oblíbeného u dělnických tříd/. Je známý svou politickou a společenskou satirou a levicovou politickou angažovaností a jeho dílo je příznačné kritikou organizovaného zločinu, politické korupce, atentátů, doktrín katolické církve a konfliktu na Blízkém východě. Jeho první divadelní zkušeností byla spolupráce na satirické revue pro malé kabarety a varieté. Posléze v r. 1959 s manželkou založili Campagnia Dario Fo-Franca Rame a jejich humorné skeče v show „Canzonissima“ televize RAI z něj brzy učinily populární osobnost veřejného života. Postupně rozvíjel propagační divadlo, politické, často rouhačské a skatologické, ale vycházející z tradice commedie dell´arte a smíšené s tím, co sám Fo nazval „neoficiální levičáctví“. V r. 1968 Fo a Rameová založili další skupinu – Nuova Scena/Nová scéna/, s vazbami na italskou komunistickou stranu a v r. 1970 odstartovali s Collettivo Teatrale La Comuna turné po továrnách, parcích a tělocvičnách.
Fo napsal asi 70 divadelních her, spoluautorkou některých je Rameová. Mezi jeho nejpopulárnější patří: Morte accidentale di un anarchico (1974 – Náhodná smrt anarchisty) a Non si paga, non si paga! (1974 – Nemůžeme platit, nebudeme platit!). Jako interpret je Fo nejznámější svou sólovou fraškou Mistero buffo (1973, Mysteria buffa) vycházející ze středověkých pašijových her, ale vždy aktualizovanou, resp. aktuálně proměněnou improvizací a na základě reakcí publika. Mezi jeho další práce, některé vytvořené s Rameovou, patří: Gli arcangeli non giocano al flipper (1959, Archandělé nehrají biliár), Isabella, tre caravelle e un cacciaballe (1963, Isabella, tři karavely a podfukář),Settimo :ruba un po´meno (1964, Nepokradeš), Lu Santo jullare Francesco (1997, Svatý komediant František), ad.
Jeho hry, zejména Mysteria buffa, byly přeloženy do více než 30 jazyků, a pokud jsou uváděny mimo Itálii, jsou často upravovány tak, aby odrážely místní politické a společenské problémy – Fo sám vybízí překladatele a režiséry k úpravám svých her, jak uznají za vhodné, když usoudí, že to bude v souladu s tradicí jevištní improvizace commmedia dell´arte a aktualizací. V současné době Fo s Rameovou vlastní a řídí divadelní společnost. Při udílení Nobelovy ceny za literaturu 1997 výbor zdůraznil, že Fo jako spisovatel „napodobuje středověké šašky v jejich bičování autorit a podpoře důstojnosti utlačovaných“.

Autoři Poselství:
 1962:  Jean COCTEAU
 1963:  Arthur MILER
 1964:  Laurence OLIVIER – Jean-Louis BARRAULT
 1965:  Anonym
 1966:  René MAHEU, generální ředitel UNESCO
 1967:  Helen WEIGEL
 1968:  Miguel Angel ASTURIAS
 1969:  Peter BROOK
 1970:  Dimitrij ŠOSTAKOVIČ
 1971:  Pablo NERUDA
 1972:  Maurice BEJART
 1973:  Luchino VISCONTI
 1974:  Richard BURTON
 1975:  Ellen STEWART
 1976:  Eugene IONESCO
 1977:  Radu BELIGAN
 1978:  národní poselství
 1979:  národní poselství
 1980:  Janusz WARMINSKI
 1981:  národní poselství
 1982:  Lars af MALMBORG
 1983:  Amadou Mahtar M´BOW, generální ředitel UNESCO
 1984:  Michail  CARJEV
 1985:  Abndré-Louis PERINETTI
 1986:  Wole SOYINKA
 1987:  Antonio GALA
 1988:  Peter BROOK
 1989:  Martin ESSLIN
 1990:  Kirill LAVROV
 1991:  Federico MAYOR – generální ředitel UNESCO
 1992:  Jorge LAVELLI – Arturo USLAR PIETRI
 1993:  Edward ALBEE
 1994:  Václav HAVEL
 1995:  Humberto ORSINI
 1996:  Saadalla WANNOUS
 1997:  Jeong Ok KIM
 1998:  50. výročí  ITI – speciální poselství
 1999:  Vigdís FINNBOGADÓTTIR
 2000:  Michel TREMBLAY
 2001:  Iakovos KAMPANELLIS
2002:  Girish KARNAD
2003:  Tankred DORST
2004:  Fathia  EL ASSAL
2005:  Ariane MNOUCHKINE
2006:  Victor Hugo RASCON BANDA
2007:  Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed AL-QASIMI
2008:  Robert LEPAGE
2009:  Augusto BOAL
2010:  Judi DENCH
2011:  Jessica A. KAAHWA
2012:  John MALKOVICH
2013 : Dario FO