„Na loutkách mě baví úplně všechno.“

Výtvarník Richard Maška vystaví v Divadle rozmanitostí část své dlouholeté tvorby

 

V sobotu 26. září 2026 ožijí vedle jeviště také prostory horního foyer Divadla rozmanitostí.
V 11 hodin zde totiž proběhne vernisáž k výstavě loutek Richarda Mašky, výtvarníka, scénografa a současného šéfa výpravy Divadla rozmanitostí. Výstava, kterou bude dohromady tvořit zhruba 30 marionet, mapuje Maškovo tvůrčí období z let 1993-2022, kdy působil jako loutkoherec a scénograf Divadla Spejbla a Hurvínka.
Vedle loutek z hurvínkovské éry se na výstavě objeví i loutky z již derniérované „rozmaňácké“ inscenace Dlouhý, Široký a Bystrozraký nebo scénické návrhy inscenace Hurvínek a zrcadlo, jež byla první profesionální inscenací, na které se Richard Maška podílel coby výtvarník. Hostem vernisáže bude Martin Klásek, který 49 let mluvil postavy Spejbla a Hurvínka, a kterého diváci mohou znát i jako Dědu Martina z Kouzelné školky.
Výstava bude k vidění do konce kalendářního roku.

Jako pozvánku na vernisáž přinášíme krátký rozhovor s Richardem Maškou.

 

Ahoj Richarde, prozraď nám na úvod něco o své plánované výstavě.

Jedná se o výstavu marionet podle mých výtvarných návrhů, především z inscenací Divadla Spejbla a Hurvínka, které napsal a režíroval Martin Klásek, tehdejší interpret Spejbla a Hurvínka. Loutky jsou zapůjčené z her, které se už nehrají, konkrétně Hurvínek a zrcadlo, Hurvínek ufonem, Hurvínek mezi Přemyslovci, Lesní dobrodružství a Hurvínek zase zlobí. Většinu loutek vyřezávala řezbářka Alena Křížová z brněnského Divadla Radost. A dohromady jsme výstavu sestavili společně s kolegyní Jarmilou Nedvědovou.

 

Je některá z loutek na výstavě něčím specifická, výjimečná?

U marionet jsou poměrně dané mantinely na to, jaká musí loutka být, aby se chovala realisticky. Ale můžete tam vidět třeba loutku, která vystrkuje hlavu z těla a žongluje s ní, nebo čertici na laně.

 

Přibliž nám více svůj vztah k loutkám. Proč sis loutky vybral? Co tě na nich baví?

Baví mě na nich úplně všechno. Naopak mě mrzí, že se na českých loutkových scénách od loutek poměrně ustupuje. Já si totiž myslím, že loutka má mnohem větší potenciál divákovi něco předat.
V poslední době taky vnímám, že se loutky považují jen za divadlo pro děti. To je nesmysl. Loutky se tradičně hrály většinou pro dospělé.

 

A co tě na loutkách baví jako výtvarníka?

To, že si můžu dovolit věci, které bych si jako výtvarník v činohře dovolit nemohl. Můžu si dovolit vytvořit scénu, na kterou loutka vyleze, kam se propadne, může být bizarní... Já mám třeba moc rád, když je scéna trošku „očáchlá“, když okap zatéká, rohy jsou začouzené… Mám pocit, že právě u loutkového divadla tenhle naturalistický reál krásně funguje. A loutkám sluší.

 

Jak ses vůbec dostal k výrobě loutek?

Původně jsem studoval typografii, ale pak jsem začal chodil na dramaťák. Takže jsem po konci střední školy šel dělat kulisáka do Vinohradského divadla, kde už mé scéna zajímala. Potom jsem nastoupil na DAMU a po čtyřech semestrech odešel do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde jsem nakonec 30 let vodil Spejbla. Právě v průběhu angažmá u Hurvínků jsem začal dělat i výpravy. Celkově jsem jich pak udělal asi 18, včetně inscenací pro dospělé. A v jeden moment jsem začal používat i dláta a zjistil, že to taky jde.

 

Takže si loutky sám i vyřezáváš?

Některé jo. Třeba v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém jsem si řezal hlavy. A Jarmila vyráběla kostýmy.

 

Chceš k výstavě a vernisáži na závěr ještě něco říct?

Přijďte!