- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Balada pro banditu - rozhovor a foto

Mladý režisér Pavel Ondruch se rozvášní, kdykoli přijde řeč na jedno u hlavních témat muzikálu Balada pro banditu - anti / hrdinství. Jak toto téma uchopil a jak jej převede na Velkou scénu našeho divadla, uvidíte poprvé v pátek 25. září. Už nyní drží muzikál jeden rekord...

 

- Jaký bude notoricky známý, téměř zlidovělý příběh o slavném Nikolovi ve Vašem podání?

Divoký, živočišný, vášnivý, krutý, erotický, rozháraný, velkolepý, velmi dynamický a pro mnohé určitě i překvapivý. A to nejen kvůli zcela novému pojetí známých písní, které dostaly dramatický háv rockově jazzových balad s prvky punku, ale také díky výkladu Šuhaje, který, jak si trochu pyšně myslím, je tak trochu jiný, než je zvykem, a než lidé očekávají.

- V jakém smyslu?

Předpokládám, že když se řekne Nikola Šuhaj, zbojník, většina naslouchajících si představí mužného, drsného, urostlého muže, v jehož přítomnosti se cítíme v bezpečí, pokud jsme „dobří“. Já jsem se snažil od této povrchní stereotypní představy oprostit. Nikdy jsem nebyl příznivcem archetypálních příběhů o machistických hrdinech a Nikola Šuhaj, stejně jako třeba Robin Hood, Jánošík nebo slezský Ondraszek, mne nesmírně iritoval. Čím jsem byl starší, tím víc narůstal můj odpor vůči všem těmto pochybným hrdinům potažmo vůči zoufalým snahám z nich hrdiny vytvářet. Až v dospělosti jsem pochopil, že tento odpor je známkou zájmu. To byl okamžik, kdy se doposud obtížný hmyz, stále se vracející zlobná myšlenka, stala předmětem mého zkoumání.

- Proč přesně Vám „hrdinové“ tak vadí?

Hrdina, podle mého názoru, není živá existující entita, je to prostě „jen“ ideál, dokonalý, nedosažitelný a pro každého jiný (!) obraz, k němuž se můžeme snažit přiblížit, k němuž se jeden přiblíží víc a jeden zase míň, ale nikdo nikdy se k němu nemůže přiblížit úplně. Urputné hledání hrdinů v naší společnosti – ať už dnes nebo v historii – vede jen k černobílému vidění a škodlivé ideologizaci. Díky Baladě pro banditu jsem mohl uchopit téma, které mne podvědomě děsilo od malička, a které v posledních dvou letech vinou společenských či chcete-li politických okolností vykrystalizovalo v monument přímo si říkající o umělecké ztvárnění. Nedokáži si teď představit lepší materiál, který by tak přesně vystihoval moji hrůzu ze všech pseudomužných pseudohrdinů typů Putina, Zemana, nedokáži si představit lepší materiál k tomu, jak uchopit nejednoznačnost činů například bratří Mašínů nebo morální složitost problematiky například našich padlých vojáků (nebo žoldáků?) v Afganistánu a nedokáži si představit lepší materiál k tomu, abych prozkoumal fenomén mé generace, která všechny hrdiny – jak vidíte – zpochybňuje a relativizuje.

- Proč je tedy zpochybňujete, jaký je ten hlavní důvod?

Protože zpochybňování považuji za základní princip zdravého a svobodného myšlení, které se v co největší míře snaží o více méně objektivní pohled. Mnohokrát jsem se setkal s konstatováním, že hrdiny nutně potřebujeme, a že morální relativismus je nemocí dnešní doby. Možná ano, ale já si zkrátka nemohu pomoci, jsem v tomto dítětem své doby. O tomto tématu jsem s uzarděním přemýšlel znovu a znovu, ale nikdy jsem nenašel přesvědčivý argument k obhájení jednostranného pohledu dobro versus zlo, hrdina versus záporák. Zlo považuji pouze za nedostatek dobra a v takovém případě je každý čin stejným způsobem obhajitelný a stejným způsobem odsouzeníhodný. Idealizace lidské bytosti je prostě nebezpečná. Člověk jako bytost ze své přirozenosti chybující nemůže být hrdina, toto spojení je nesmyslné a je známkou naivity, úzkoprsého vidění, neznalosti, lži, slabosti a nebo prostě blbosti. Dospívám tak k všeobjímajícímu humanismu, který odmítá o někom říkat, že je zlý a o někom, že je dobrý – každý zkrátka dělá, co může. Avšak i tato úvaha mě nakonec přivedla a stále přivádí do slepé uličky. Vede totiž k anarchii.

- Ale jak ze slepé uličky ven?

Díky režírování Šuhaje jsem pochopil, že smysl má pouze snažit se definovat ideál hrdinství (jak v sobě tak ve společnosti) a posléze o něj usilovat. Avšak definovat hrdinství skrze hledání hrdinů je chybný koncept. Lepší je uvažovat o jednotlivých činech a motivacích, které k nim vedou. Hrdinský čin za oxymóron nepovažuji, hrdinu-osobu ano.

- Zodpověděla vám „Balada“ Vaše otázky?

Vlastně ano, ale odpověděla dalšími ještě složitějšími otázkami. Je zajímavé, že ony otazníkové odpovědi zase zpochybňují má počáteční východiska. Když jsem teď před premiérou sledoval průjezd celé hry, zjistil jsem, že se mi přes všechny snahy a přes všechno, co jsem říkal před chvílí, nepodařilo zcela vyvarovat glorifikace hlavní postavy. A byl jsem na sebe vzteklý, že mám pořád v podvědomí zakódovanou touhu nacházet hrdiny a uctívat je. Na počátku zkoušení jsem si myslel, že zrežíruji hru o nemožnosti hrdinství a pochybnosti či dokonce ubohosti pojmu hrdina a před generálkovým týdnem jsem zjistil, že jsem zrežíroval hru o zoufalé neuspokojitelné potřebě tohoto hrdinu mít.

- Takže nakonec Nikola je nebo není hrdinou?

Není, je to pošetilý nešťastný fakan, vrah s velkým egem, který však nakonec dospěje k jedinému skutečnému hrdinskému činu v celé hře – prozření, že chybil.

- Vypadá to na Vaše velké osobní téma?

Na počátku jsem si myslel, že ne, teď jsem přesvědčen, že ano, avšak jinak než by se mohlo zdát. S Nikolou se neztotožňuji, vlastně je mi na míle vzdálený, ale myslím si, že se mi ho přesto nebo právě proto podařilo pochopit a tudíž i smysluplně uchopit. Nikola je mé osobní téma ve smyslu výstrahy.

- Dočkala se předloha textových úprav? A jaký je Váš vztah ke knižní předloze Ivana Olbrachta?

Olbracht ve svém geniálním románu přistupuje k Nikolovi z mnoha úhlů, nejednostranně, a jeho hrdinství tak minimálně problematizuje. To je postup, který naprosto vyhovoval mému pojetí a rozhodl jsem se z něho v úpravě textu čerpat. Některých románových scén jsem se proto nedokázal vzdát a do libreta je vložil. Například vrcholná románová scéna dětí, kteří nepoznávajíce Šuhaje na něj volají, že on není Nikola, že je Nikola silnější, a že má vousy a svaly dokonale symbolizuje ústřední téma mé interpretace. Neexistující ideál hrdiny přeroste svůj pravzor a dostane se mimo realitu. Hrdiny uměle vytváří naše okolí, my sami a náš strach, nedůvěra ve vlastní sílu a dětinská pohodlná potřeba mít někoho, kdo za nás rozhoduje.

- Úprav se dočkala i hudební stránka muzikálu. Bude to hodně zajímavá multižánrová hudební koláž… V tuto chvíli to vypadá na rekord - 43 hudebních tracků!

Je pravda, že máme přes 40 zpívaných vstupů, ale často jde jen o krátké sekvence, neboť jsem chtěl, aby byl muzikál velmi dynamický, bez zbytečných prodlev a hnal se ke katarzi zběsilými kroky. Krátkost písní vynahrazuje jejich četnost. Z písní se totiž staly spájející prvky organicky prolnuté do děje. Nechtěl jsem dělat muzikál, v němž se chvíli hraje a pak se zazpívá, chtěl jsem zpěv, tanec a herectví propojit v neustále tepající jednotu.

- Bude i scéna nějak specificky rezonovat s Vaším pojetím?

Scéna Michala Syrového pracuje s archetypálností mého pojetí a v prostoru vytváří kolos, který je jakýmsi abstraktním obrazem rozhárané, bolestné duše Šuhaje. Scéna je monumentální a to i přesto, že je v zásadě velmi jednoduchá. Pomocí mnoha různě nakombinovaných latí vytváříme prostor, který se během hry proměňuje složitou choreografií tahů a vnějším způsobem tak kopíruje vnitřní dynamiku hry.

- Během zkoušení jste předeslal, že chcete tématem hry nabourat genderové stereotypy. Jak?

Nikola pro mě prostě není žádné ztělesnění genderového stereotypu „silný chlap“ a Eržika pro mě není ztělesnění ženského stereotypu „slabá žena“. Tato zdánlivá překonaná rovnováha mi přijde pošetilá a hloupá. Nikola je v našem pojetí zoufalý, pyšný, zaslepený a navýsost sobecký fakan, který podlehne svému egu a roste k výšinám tak dlouho, až pochopí, že narostl špatně, a už to nejde vrátit. Toto bolestné prozření je pro mne nejsilnějším okamžikem celého muzikálu. Na druhou stranu Eržika je zralá, moudrá žena rozpolcená mezi fatální a iracionální přitažlivost k Nikolovi a racionálním vědomím nemožnosti normálního vztahu s Nikolou. Její boj je o to víc bolestný, že ona sama ví, že prohraje. A přesto nepřestává bojovat. Okamžik, v němž Eržika proti racionálnímu přesvědčení zachraňuje Nikolu před četníky je jeden z mála hrdinských činů v celé inscenaci.

- Pro jakou diváckou skupinu bude muzikál Balada pro banditu nejvhodnější? Nebo je naopak pro všechny vč. studentů? Měly by zbystřit i školy?

Určitě. Téma mladého nezralého člověka, který je postaven před rozhodnutí: snadné nemorální peníze versus těžce vydělaný pakatel je natolik aktuální, že bych na to hnal všechny děti školou povinné. Školáci stejně jako Nikola Šuhaj jsou totiž přesně v tom období, kdy se vytváří jejich morální vědomí, a kdy se skrze pochopení omylu Nikoli Šuhaje mohou vyvarovat těch vlastních. Pozor by si měli dát jen úzkostliví a puritánští diváci. Baladu zkrátka nelze hrát bez žádostivé tělesnosti a bez krutosti.

- Koho uvidíme v hlavních rolích?

Mosteckému publiku se poprvé představí William Valerián, čerstvý absolvent DAMU, a nová posila souboru. Pracoval jsem s ním už na jeho absolventské inscenaci v DISKu a tehdy jsem se pozastavoval nad tím, jak moc zapadá do mé koncepce Šuhaje. V tuto chvíli mne nenapadá lepší představitel! Na tomto místě jsem chtěl pokračovat Karolínkou Herzinovou a její strhující, tajemnou, přitažlivou a zároveň tragickou Eržikou, ale uvědomil jsem si, že bych po páteční zdařilé zkoušce nejraději jmenoval všechny, včetně nadšených a mimořádně šikovných externistů, proto Vás raději odkážu na obsazení – na koho Vám spadne prst, ten stojí za pozornost.

 

Fotogalerie: Luděk Prošek