Ladislav Stroupežnický / NAŠI FURIANTI

Režie: Mikoláš Tyc

Premiéra: 6. června 2025 na Velké scéně

Zásadní česká komedie vypráví nejen o taškařici při volbě nového ponocného, ale hlavně o nás a našem „švejkování“.

Ve vsi Honice je zapotřebí zvolit nového ponocného, tedy člověka, který se stará o bezpečí celé vesnice. A nebyli bychom v Čechách, kdyby se z toho, vzhledem ke vztahům, jaké na vsi panují, nestala nebývale zábavná, někdy trapná, jindy tragikomická a nejednou zcela absurdní záležitost. Zvláště ve chvíli, kdy celou akci zamotá paličský list…

V dějinách českého divadla není mnoho her, které by měly tak výrazné postavení jako Stroupežnického Naši furianti. V obecném povědomí je, že se jedná o první realistickou hru na českém jevišti, která zásadně ovlivnila vývoj české dramatiky. Její autor byl deset let dramaturgem Národního divadla a pomohl na jeviště nejen českým soudobým autorům a autorkám, ale přivedl do českého divadelního prostoru dramatiky jako Ibsen, Čechov nebo Gogol. To je tak nějak přibližně známo. Záhadou možná pro mnohé zůstává, proč je hra z jihočeského venkova, navíc z roku 1887, tedy z doby, kdy existovaly tak možná české země, ale rozhodně ne český stát, dodnes přítomna na našich jevištích.

Důvody nalezneme přinejmenším dva. Naši furianti představují velmi přesně odpozorovanou mozaiku výjevů z venkovského života, jejichž aktéři jsou nejen celistvé dramatické typy, ale zároveň mají zachovanou vysokou míru individualizace a konkrétnosti, takže jsou též živoucími dramatickými postavami. Herci i režiséři tak mají široký prostor pro intepretaci a vlastní invenci. Proto si Naše furianty dramaturgové a režiséři vybírají a herci v nich rádi hrají, neboť zkrátka je „co“ a „o čem“ hrát.

Druhý důvod spočívá patrně v tom, že Stroupežnickému se podařilo zachytit cosi autentického ve fungování lidských vztahů a vyslovit obecněji přijatelnou pravdu o české národní povaze. Proto se divadelní tvůrci stále chtějí k Našim furiantům vracet a po svém je „tlumočit“ svému publiku. Protože mluví o našem vztahu k veřejným záležitostem a událostem a v jistém smyslu přesně vystihují současnou úroveň české celospolečenské debaty.

Právě proto Naši furianti zůstávají výbornou komedií. Umožňují nám vysmát se sami sobě, svým neduhů a „zděděnému“ furiantství, svému „švejkování“ i pesimismu. Skrze humor a nadhled nám přináší uvolnění a osvobození. Našich furiantů se nemusíme bát. Ostatně Stroupežnický se kousavosti nebál, proč bychom se jí měli bát my.

V poválečné historii se Naši furianti na mosteckém jevišti inscenovali celkem třikrát, naposledy v roce 2011. Po čtrnácti letech se tedy Naši furianti vracejí a v režii Mikoláše Tyce budou skvělým činoherním zážitkem.