Mostečtí herci pomáhají léčit

Zdravotní klauni existují v České republice 12 let. Navštěvují dětská oddělení v 55 českých nemocnicích. Stejnojmenné sdružení, které vyhledává a vyučuje zdravotní klauny založil a vede Američan Gary Edwards / rozhovor viz.níže /. Jde o velmi propracovaný a náročný proces. Na jeho konci není nic většího než dětský úsměv.


Jedni z úspěšných zdravotních klaunů v Ústeckém kraji jsou herci Městského divadla v Mostě a Divadla rozmanitostí František Nedbal, Radim Madeja a Tereza Lišková, kteří nám prozradili své čerstvé zkušenosti přímo z nemocnic. Všem jsme položili stejné otázky:


- Jak se cítíte v rolích zdravotních klaunů?
- Je podle vás těžké stát se zdravotním klaunem?
- Překvapilo vás něco během konkurzu?
- Už vás někdy bolel úsměv?
- Jak jste přijímáni v nemocnicích Ústeckého kraje?


František Nedbal:
„V roli zdravotního klauna se cítím naprosto skvěle. Je to jedna z mála činností, kterou bych si dokázal představit, že bych ji vyměnil za divadlo. A vím co říkám - divadlo dělám dlouho a mám ho rád. Je to pro tu ušlechtilost samotné myšlenky zdravotních klaunů, úžasnou a okamžitou zpětnou vazbu od dětí a skvělý kolektiv lidí, kteří pro sdružení pracují.“


„Zdravotním klaunem se člověk opravdu musí stát. Myslím, že někde uvnitř v sobě ho musí najít. Nechci být patetický, ale tak to postě je. Tady se nedá předstírat a hrát, jak by si člověk představoval, že by klaun měl vypadat. U divadla jsem poznal pár takových, kteří dokázali předstírat, že jsou herci a ono jim to dokonce i procházelo. Jako zdravotnímu klaunovi, by jim to ale neprošlo. Děti vůbec, ale ty odtržené od rodin, kamarádů a s vyhlídkou někdy hodně těžkého onemocnění, jsou publikum velmi přísné a nekompromisní s okamžitou reakcí, kdy poznáte co si o vaší produkci myslí. Tady se nelze za nic schovat. Jsou i tací, kteří prošli konkurzem, ale nakonec tu samotnou práci nemohli z různých pohnutek dělat. V tomto ohledu je určitě těžké,se zdravotním klaunem stát.“


„Překvapilo mně poměrně přísné kriterium při vyřazovacích konkurzech na zdravotní klauny. Ale ředitel a zakladatel sdružení zdravotních klaunů Gary, sám velmi zkušený a vzdělaný klaun, má jasnou a konkrétní představu o svých spolupracovnících. Dokáže velmi brzy odhalit, zda ten který člověk v sobě toho klauna má, nebo ne. Konkurz je tři až čtyřkolový v několika prodloužených víkendech a jeho součástí je studium samotné podstaty a dovednosti zdravotního klauna. Je to naprosto odlišná práce od např. klauna divadelního, cirkusového, nebo jiného. I když někdy může použít podobné prostředky. Je to neustálé zdokonalování a studium sama sebe a hledání nových prostředků a praktik. Člověk najednou pozná, jak je těžké nemít k dispozici tým, humorem přetékající scénáře a složitou scénografii, ale spolehnout se jen sám na sebe a svého partnera klauna bez možnosti používat rádoby osvědčených prostředků k vytváření humoru.“


„Úsměv jako takový nebolí, neboť klaun není ten, který by se měl při své práci smát. I když je někdy hodně těžké jednu ze základních podmínek, tedy vyvarovat se privátního smíchu, splnit. Úsměv ani bolet nemůže, pokud si při něm „neroztrhneš hubu“. Jasně, někdy se člověk setká s velmi bolestivým případem nemoci u dětí a to je hodně smutné. Ale my jsme tam od toho, abychom je toho smutku zbavili, nikoliv projevovali své skutečné emoce. To si člověk někdy potom prožívá sám v sobě a je mu to líto, zvláště když se s některými dlouhodobě hospitalizovanými dětmi setkává častěji a vzniká už jisté přátelství mezi klauny a dětmi. Největší radost a odměna pro klauny je určitě dětský úsměv. Když např. dítě pláče, ať už od bolesti nebo smutku po svých blízkých a při odchodu klaunů se zajíká smíchy, to jsou naprosto uchvacující chvilky. Stala se nám taková situace, kdy asi pětiletý chlapec před naším příchodem plakal, pak se usmíval, ale naprosto nás dostal, když při loučení řekl: „A ještě pusu ne?“. To jsou ty chvíle, které člověk prožívá s dojetím. Nebo, nám už dobře známá asi patnáctiletá Lucinka dlouhodobě léčená na JIP v Chomutově s neodvratnou diagnózou, když se dokáže usmát. Tak možná tyhle úsměvy tak nějak hřejivě a příjemně bolí.“


„V nemocnicích jsme přijímáni velmi dobře nejen dětmi, ale i personálem, který se těší na klauny stejně jako děti. Jsme jejich spojenci v úsilí, aby byly všechny děti brzy zdravé. Dostáváme i nabídky, zda bychom nechtěli u nich pracovat nastálo a být přítomni u dětí každodenně. Je to pro nás pochvala.“


Radim Madeja
„Je to úplně něco nového a nesmírně obohacujícího. Ať to zní sebepatetičtěji, je to tak. Srovná Vás to do latě a utřídí ve vnímání těch pravých hodnot. A navíc vidíte okamžitou odezvu a cítíte, že děláte něco, co má smysl. A to je skvělý.“


„Jestli je těžké stát se zdravotním klaunem? A co je lehké?!“


„Během mého konkurzu mě nepřekvapilo nic, protože já jsem ještě absolvoval klasický casting. Ale při výběru novějších klaunů mě příjemně překvapilo, že je konkurz koncipován jako workshop. Tzn., že i když nejste vybrán, máte příležitost účastnit se zajímavé umělecké dílny, něco nového se dozvědět a naučit.“


“Úsměv už mě bolel. Nebylo to u „ u nás“, ale při zaškolování v jedné z pražských nemocnic. A to jsem přemýšlel, jestli na to mám, jestli to můžu dělat.“


„My zatím chodíme do nemocnice v Ústí a v Chomutově. A v obou případech to funguje úžasně. Jak u dětí a jejich návštěv, tak u samotného zdravotního personálu. Je příjemné cítit, že se na Vás někde těší.“


Tereza Lišková

„Cestou do nemocnice jsem vždycky trochu nervózní, ale pak to ze mě spadne a cítím se fajn.“


“Podle mně není těžké stát se zdravotním klaunem, ale procházka růžovým sadem to také není. Ten, kdo si nevěří a komu se v nemocničním prostředí dělá špatně, by se na zdravotního klauna dávat neměl.“


„Na konkurzu mě překvapilo všechno a nic. Někdy jsem překvapila i sama sebe. Chvilku si připadáte jako u zkoušek na DAMU a chvilku se bavíte jako na největším mejdanu. Je to trochu jako na klouzačce.“


„Úsměv už mě bolel. Znáte ten pocit, když nemůžete dát koutky zpět na své místo. A ten druhý smích, na který se nejspíš ptáte mě bolívává také docela často.“


„Já myslím, že jsme přijímáni výborně. V Ústí máme dokonce svou nástěnku, takže jsme součástí “nemocničního vybavení“!“



Zakladatelem sdružení Zdravotní klaun je Američan žijící v Česku Gary Edwards. Setkání s Garym a ideou sdružení je neopakovatelný zážitek, který vás obohatí i když v případě zájmu při castingu na zdravotního klauna třeba neuspějete. Praktikující zdravotní klauny pak oceníte nejen při hospitalizaci dětí, ale nově i v případě seniorů. Samozřejmě nepřejeme nikomu, aby zdravotní klauny „musel“ potkat jako pacient. Na druhou stranu jde o tak krásný a silný zážitek, že vás úsměv s klauny jen tak neopustí.


- Jak těžké bylo u nás začínat?
„Na začátku bylo nejdůležitější hovořit na konferencích a šířit myšlenku humoru ve zdravotnictví. Jednalo se zde o nový koncept, ale musím říct, že téměř každý, koho jsem s tímto nápadem seznámil, byl otevřený a ochotný dát mu šanci.“


- Vy sám jste klaunem 34 let. Musí jím člověk „být“, nebo se jím může stát? Naučit se klaunství. Slavný klaun Charlie Rivel říkal, že každý člověk je klaun, ale jen málokterý má odvahu to dokázat…
„Klaun je zrcadlem naší společnosti, takže z tohoto hlediska má každý potenciál být klaunem. Stát se zdravotním klaunem je však o něco komplikovanější. My hledáme mladé herce s vysokým stupněm empatie, se schopností rychle zhodnotit situaci a s improvizačními dovednostmi.“


- Dnes úspěšně učíte nové klauny. Co jste se při tom naučil sám?
„Naučit se učit byl pro mě samotného určitý proces. Být klaunem a vyučovat klaunství jsou dvě odlišné věci. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl postupně sbíral zkušenosti tím, jak jsem v mnoha zemích vyučoval nemocničnímu klaunství - speciální odnož klaunství.“


- Zdravotní klauni už navštěvují 55 nemocnic v ČR. Máte za cíl „obsadit“ všechny?
„V současné době navštěvují zdravotní klauni všechny velké a většinu menších nemocnic v celé ČR. Zájem ze strany nemocnic je velký. Cílem je rozšířit tým do severočeského, západočeského a jihočeského kraje. Není to ale úplně snadné, protože vždy hledáme opravdu dobré a kvalitní lidi.“


- V Ústeckém kraji navštěvují zdr.klauni nemocnice v Chomutově, nebo Ústí n/Labem. Kdy a ve kterých se objeví příště? Kdy např. v Mostě?
„Ano , máte pravdu. V Ústeckém regionu „ordinují“ naši specialisté doktor Štětka, doktor Cecil Krkavec, sestra Filoména von Šmytec a doktor Hubert Horký. Rádi bychom navštěvovali také nemocnici v Mostě. Soustavně hledáme v tomto regionu schopné klauny. Víte o někom?“


- V mosteckém Divadle rozmanitostí jste při posledním konkurzu nikoho nenašel?
„Našli jsme několik potenciálních zdravotních klaunů. Ti budou pozváni na třídenní workshop. Tento workshop je zároveň i dalším konkurzem, ale během tří dnů máme šanci kandidáty lépe posoudit.“ / Mezi vybranými kandidáty je i herečka MDM Martina Šimíčková /


- Konkurzy pořádáte po celé republice. Je o ně velký zájem?
„V minulém roce jsme pořádali hodně konkurzů, získali velice šikovné lidi a také jsme hodně rozšířili zdravotní klauniády. V některých místech se koncentruje samozřejmě více umělců a někde méně. Někde je více šikovných mužů jinde zase holek. Je to velice různé. Podařilo se mi naštěstí získat velice kvalitní lidi, kteří se dál školí a kultivují své dovednosti na domácích a mezinárodních workshopech. V současné době navštěvuje 65 zdravotních klaunů téměř 70.000 nemocných pacientů ročně.“


- Prozraďte jak konkurzy probíhají? Co na nich zájemce čeká?
„Při každém konkurzu nabízím účastníkům velké množství informací. Jsou-li otevření, mohou se ledacos dozvědět, i když pak třeba pro tuto práci nejsou vybráni.“


- Zdravotní klauny jste zaváděl v USA i mnoha zemích Evropy. Jak byste porovnal český přístup v přijímání klaunů? „Pomáhal jsem vyškolit klauny a rozvinout projekty Zdravotních klaunů po celém světě, takže mám velmi dobrý přehled o kvalitě jednotlivých projektů. Podle mého názoru je Zdravotní klaun v České republice z uměleckého a administrativního hlediska nejen jeden z největších, ale i jeden z nejlepších podobných existujících projektů.“


- Jaký je zájem ze strany sponzorů?

„V současné době většinu projektu podporují hlavně individuální dárci, částečně firmy. Z toho mám radost, protože je vidět, že si sdružení vybudovalo velké sympatie obyčejných lidí. Vážím si každého příspěvku, který nám lidi pošlou na účet. Když budeme mít trvalou podporu i nadále, bude dětský smích trvale slyšet z nemocničních pokojů.“


- Při každém konkurzu na nové zdravotní klauny pracujete s dokonalou znalostí řeči lidského těla a psychiky. Přesto, stalo se Vám, že jste se někdy ve výběru spletl?
„V současné době trvá proces získání nových klaunů i několik měsíců a tvoří ho série workshopů. Během těchto workshopů společně jíme, pracujeme a trávíme spolu mnoho víkendů, což je velmi intenzívní proces. Tímto způsobem mohu pozorovat nejenom umělecký rozvoj, ale můžu zhodnotit i uchazečovy lidské vlastnosti. Takto mám lepší možnost správně rozhodnout, kdo se stane členem našeho týmu. Riziko omylu je tedy minimální.“


- Zdravotní klaun musí být jakýsi mobilní psycholog a okamžitě reagovat. Nejde si jen nasadit červený nos…
„Přístup je velice individuální, něco jiného potřebuje pacient po operaci, něco jiného „puberták“, něco jiného dětský onkologický pacient. Zdravotní klauni jsou vlastně legrační lékaři, nemají make-up, ale naopak mají bílé lékařské pláště. Klauniády nejsou velká představení někde v herně. Vždy než klaun vstoupí na pokoj, tak zaťuká a zeptá se, jestli smí dál. To je pro dítě v nemocnici velká změna. Může se samo rozhodnout, jestli nás přijme. Každé dítě se chce smát. Ale někdy se k němu klaun dostává přes navázání kontaktu s rodičem, někdy se začne s „vyšetřování“ například přístroje u postele, nebo se židlí na pokoji. Je vždy potřeba velká dávka empatie a citlivost k situaci a náladě pacienta. Výsledkem klauniády nemusí být rozesmáté dítě, ale někdy poznáte tu změnu nálady jen na očích, na letmém úsměvu. Důležité je, přinést na pokoj nové téma, které se netýká zdravotního stavu pacienta. Klauni vidí na pacientech především to hravé dítě, které stále zůstává dítětem, i když je v nemocnici. Přináší čerstvý vzduch zvenčí i pro rodiče, kteří jsou na tom někdy psychicky hůř než děti. Většinou klauniáda změní a odlehčí atmosféru na celém dětském oddělení.“


- Je Váš vypracovaný kontrolní systém dalšího vývoje zdravotních klaunů hodně přísný?
„Příprava zdravotního klauna je základem jeho profesionálního výkonu na dětských lůžkových odděleních. Po castingu, pokud je člověk vybrán, následuje odborné tříměsíční zaškolení nejen po umělecké činnosti, ale i do kodexu práce zdravotního klaun. Pokud je člověk připraven, absolvuje zdravotní klauniády jako 3. klaun ke dvojici zkušenějších klaunů. Po této přípravě začne teprve navštěvovat dětské pacienty s druhým, zkušenějším klaunem. V průběhu celého roku probíhají další workshopy (domácí i mezinárodní) se zkušenými uměleckými lektory, ale lékaři a zdravotními sestrami. Dále pravidelně probíhají supervize s psychologem pro zdravotní klauny, které pomáhají klaunům zvládnout mnohdy psychicky náročné situace při jejich práci. Supervize probíhají také mezi klauny vzájemně přímo při klauniádách. Zkušení zdravotní klauni navštěvují pravidelně své kolegy a předávají jim zpětnou vazbu z návštěvy. To vše slouží k udržení vysoké profesionality práce zdravotních klaunů. Zdravotní klauni také po každé návštěvě píší výkaz o průběhu klauniády a spolupráci s zdravotnickým personálem, s náměty na zlepšení. Tyto výkazy slouží jako zpětná vazba pro mě a organizaci vůbec. A to vše vede k jedinému cíli, aby každý pacient dostal, to, co v danou chvíli opravdu potřebuje, co ho psychicky posilní a přivede na pozitivní myšlenky. Aby zdravotní klauniády pomáhaly zlepšit situaci na oddělení vůbec, byly součástí léčebného procesu.“


- Jaká je úspěšnost Vašich klauniád? Může být jednoduše měřena intenzitou smíchu?
„Zpětná vazba nejen o dětí, jejich rodičů, ale i zdravotnického personálů a lékařů je pro nás velice důležitá. Jsou to nejen spontální reakce dětí, které zažívají klauni přímo na klauniádách a dopisy od rodičů, ale velice pozitivní reakce zdravotnického personálu a lékařů. Vždyt i pro ně jsou klauniády. I sestřičky a lékaři potřebují povzbudit a rozesmát. Na dětské onkologii v Brně a ve FN Motol proběhl za podpory Ministerstva zdravotnictví výzkum vlivu klauniád na děti a bylo dokázáno, že pravidelné zdravotní klauniády snižují například adaptační období, zvyšují psychický stav nebo snižují strach z lékařských zákroků. A to vše pomáhá v uzdravení. „

- Zní to jednoduše, ale jak řekl Váš jiný slavný kolega, klaunství je vážná věc. Klauny často bolí úsměv, i když se týká jiného druhu klaunství. Přesto, bolel Vás někdy úsměv?
„Domnívám se, že vaše otázka směřuje k tomu, jaké místo v klaunství zaujímá patos. Patos má své místo v klaunství jako takovém, ale v nemocnicích ho nepoužíváme vůbec. Naším posláním je přinášet radost a smích těm, kteří je nejvíc potřebují. A myslím, že v nemocnici je už tak dost bolesti a patosu. Nemusíme ho ještě přinášet – naopak naším cílem je rozjasnit nemocnici radostí ze života.“

- Vám i všem zdravotním klaunům je největší odměnou úsměv a smích pacientů. Čeho byste chtěl pomocí zdravotních klaunů dosáhnout? Kromě toho, že nenásilně upozorňujete na nemocnou duši…?
„Mým snem je, aby zdravotní klauni nebyli potřeba, aby děti v nemocnici nebyly. Dnes tomu tak bohužel není.“

- Pomocí zdravotních klaunů propagujete ten nejjednodušší, nejefektivnější a nejlevnější způsob pomoci druhému. Darujete úsměv a smích. Návratnost “investice“ je téměř okamžitá. Musíte být spokojený člověk.
„Naše práce je nádherná, a pocit, který máme (a sem zahrnuji i všechny naše dárce) z toho, že dokážeme pomáhat druhým, je skutečně krásný a je nám velkou odměnou.“

Nejčastější slovní zaříkadla zdravotních klaunů:

• Smích je nejlepší lék.
• Smích je jediný lék bez vedlejších následků a pokud nějaké jsou, tak se to dá vyprat.“
• Doporučená dávka smíchu – minimálně jednou denně!