Michal Pětík  (nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Už v dětství si zamiloval knihy a zatoužil být spisovatelem. Iniciační četbou mu v tomto směru byly Foglarova trilogie o Stínadlech a později dílo Grahama Greena (zejména romány Komedianti, Moc a sláva nebo Konec dobrodružství). Po gymnázium absolvoval studium na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a později vystudoval divadelní dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

Během studií v Brně uvedl několik svých textů (například monodrama Devon – fiktivní vzpomínky Dicka Francise, jednoaktovou hru [S]milování ad.). Pro Městské divadlo v Mostě adaptoval román Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech a pro Divadlo rozmanitostí napsal původní pohádku Půjdem spolu do betléma aneb Františkův betlém (příběh na motivy prvního živého betléma inscenovaného Františkem z Assisi).  Je autorem scénáře a hudby k filmu Sen o psu (režie Tomáš Princ). Vytvořil hudbu k několika inscenacím. Před časem dokončil román Nad krajinou létá sup, píše povídky, pracuje na knize pro děti a připravuje seriál určený internetovému publiku.

Anton Pavlovič Čechov (1860-1904)

Čechov patří mezi nejvýznamnější ruské i světové spisovatele, právem ho považujeme za nadčasového a generace divadelníků i čtenářů se k jeho dílům stále vracejí, snažíce se jim přiblížit a naplno je prožít; šplháme k němu, jak se kdysi trefně vyjádřil herec a režisér Otomar Krejča.

Na rozdíl od bohatého prozaického díla je Čechovovo dramatické dědictví objemem skromnější. To však neznamená, že je méně významné. Čechov jako by do těch několika her (mám na mysli především Racka, Strýčka Váňu, Tři sestry a Višňový sad) koncentroval všechen svůj talent pro zachycení čehosi tajemného a ryzího v lidských vztazích.

Spřízněné duše nalezl v souboru Moskevského uměleckého divadla (MCHT) – především pak v osobách režiséra a herce Konstantina Stanislavského a herce a dramaturga Vladimira Dančenka. Ti se zasloužili nejen o nové nastudování Racka, ale i všech následujících Čechovových her. Setkání s Moskevským uměleckým divadlem bylo pro Čechova osudové ještě z jednoho důvodu. Potkal se zde s herečkou Olgou Knipperovou, s níž se v roce 1901 oženil.

Čechovův přínos světovému písemnictví spočívá především v tom, že nalezl novou realistickou formu dramatu, tedy způsob, jak zobrazovat "život takový, jaký je", ve vší jeho komplikovanosti. Stavba jeho dramatu předjímá principy ejzenštejnovské montáže a vůbec filmového vyprávění, smazává hranice tragického a komického, jeho vrcholná díla jsou obtížně žánrově zařaditelná a v jistém smyslu předpovídají tzv. antidrama a moderní (item postmoderní) literární a divadelní snahy.

Čechov se nesnižuje, aby lákal čtenáře a diváky nesplnitelnými nadějemi, aby je podváděl kýčovitými sny. V uměleckém díle miloval prostou, tvrdou, tesknou i krutou pravdu života, proto tak často psal o slabých, chybujících lidem, proto se nerozpakoval "řezat srdce tupou pilou", jak napsal Gorkij o Strýčku Váňovi. Ale Čechovovy postavy nejsou jen tragické nebo komické – jsou především ohromně živé.

STANISLAVSKIJ O ČECHOVOVI

Čechova se nelze zmocnit běžnou divadelní rutinou.

Čechov jako nikdo uměl volit a tlumočit lidské nálady, prokládat je antagonistickými scénami a ředit svým jedinečným humorem.

Čechov je podle potřeby impresionista, symbolista, ovšem dovede být realistický až naturalistický. Hra Racek – podzimní večer, bubnování deště na okenní skla, ticho, hra v karty, v dálce Chopinův teskný valčík, hudba utichá, pak výstřel, život skončil – to je impresionismus. Odporná scéna komediantské matky a syna idealisty, plná nadávek – takřka naturalismus. Přízemní učitel láká manželku domů slovy: "Pojď, dítě pláče." Realismus.

U Čechova je zásadní láska k pravdě; vnitřní i vnější.