Pocházíš z herecké rodiny, bylo divadlo tvoje jasná volba?

Rodiče hráli v divadle Jiřího Wolkera v Praze, což bylo divadlo pro děti a já se sestrou Terezou v něm prakticky vyrostly. Znaly jsme všechny hry, všechny písničky, dokonce jsme si i zahrály. Já třeba roli Adélky v Babičce, to mi bylo asi deset. Vzpomínám si, jak jsme se jednou dívaly na jedno představení, kde máma s tátou hráli lišky, najednou se u nás objevil jeden kolega a odvedl nás do zákulisí. Dostaly jsme liščí čepičky a vystrčili nás na jeviště, kde naši zrovna zpívali nějakou písničku. My se k nim přidaly s refrénem a rodiče málem nedohráli… Takže divadlo jsem chtěla dělat od mala. Měla jsem sice období, kdy jsem se chtěla stát třeba zvěrolékařkou a jeden čas dokonce režisérkou, to jsem ale o divadle toho ještě moc nevěděla a dneska se tomu směju.

Vystudovala jsi soukromou hereckou školu.

Hlásila jsem se na DAMU i na JAMU, ale nakonec to nevyšlo. Přihlásila jsem se tedy VOŠ hereckou v Praze s tím, že to za rok zkusím znovu. Jenže jsem jako pedagožku herectví dostala úžasnou Emmu Černou a to nakonec rozhodlo, že jsem na VOŠ zůstala. A taky jsem měla pocit, že bych zbytečně přišla o šanci dokončit studium herectví mladá. Na vysokou bych šla o rok starší a skončila o rok později než na VOŠ, což jsou dohromady dva roky. To mi připadalo jako velký rozdíl. Navíc když má člověk někde napsáno, že divadlo bude dělat, obejde se nakonec i bez školy. Pár mých výborných kolegů je toho jasným důkazem.

V Mostě jsi získala svoje první angažmá, proč jsi šla zrovna sem?

Zdálo by se to jako logická volba, vzhledem k tomu, že tady hraje můj táta a v té době i sestra v Divadle rozmanitostí, ale já se do Mostu nehrnula, možná právě proto. Rozhodně jsem chtěla na oblast. Dostala jsem ale nabídku na hostování právě sem, do představení Teskně hučí Niagara aneb Velký vandr Eduarda Ingriše a hned potom roli v Oklamaných. Pak přišel konkurz na Ondinu, já ho vyhrála a bylo to.

Po dvou letech ses vrátila na jeviště, měla jsi strach?

Strach? Já to tak neberu. Byla jsem teď dva roky na mateřské s dcerou Emmou, ale jeviště jsem vlastně na tak dlouho neopustila. Něco jsem dohrávala, do něčeho se vrátila, něco nového i nazkoušela.

Třeba Linu ve zpívání v dešti, za kterou jsi získala cenu diváka.

To bylo pro mě docela překvapení. Jednak to není hlavní role, ačkoli pravda hodně vděčná, a taky premiéra byla jen měsíc před ukončením hlasování. Ale Zpívání v dešti za tu chvíli získalo všechny ceny, Honza Beneš cenu za Cosmo Browna, já za Linu a Pavel Ondruch za inscenaci. No každopádně mě to moc potěšilo, beru to jako znamení, že mě diváci snad mají rádi.

Přineslo ti něco mateřství i do tvé profese?

Přijde mi, že pro každou mámu dostane život najednou nový rozměr. Je to vývoj tebe, jako člověka, jsou to nové obzory, další sebepoznání, to všechno je samozřejmě pro hereckou práci důležité. Takže v tomhle směru ano, přineslo.

Tohle je tvoje první setkání s Čechovem?

Víš, že jo? Je to výjimečné, protože Čechov umí napsat geniálně postavy. Jsou živé, komplikované, pravdivé. Bylo to zkoušení na sto procent.

Čím je ti Irina blízká?

Možná nějakým druhem energie.

Kdyby sis mohla vybrat, chtěla bys hrát jinou sestru?

Všechny ty postavy, nejen sestry ale třeba i Nataša, jsou úžasné. Klidně bych si ráda zahrála všechny. Ale když se mě ptáš teď, na konci zkoušení, tak bych neměnila. Našla jsem si k Irině cestu, zkouším ji dělat jinak, než se obvykle dělá a snad se mi to daří. Irinu si hýčkám a ostatní role neřeším.

Ty a tvoje sestry na jevišti, jak se vám spolu hraje?

Moc dobře. Mám takové sesterské pocity. Tedy ne, že bychom se nějak navštěvovaly a tak, ale to napojení se vytvořilo. Je pravda, že takhle blízké hraní s holkama nebývá moc často. Naposledy třeba v Tanci na konci léta, to bylo v tomhle směru podobné.

Pracovala jsi s celou řadou režisérů, který byl opravdu výjimečný?

Nechci moc jmenovat, abych třeba na někoho nezapomněla. Ale v poslední době určitě Pavel Ondruch, Milan Schejbal, Petr Svojtka. To je taková moje nejoblíbenější trojice, každý mě oslovuje něčím jiným. Pavel Ondruch svojí bezprostředností, Milan Schejbal svojí profesionalitou a Petr Svojtka svojí energií.

Máš nějaké tajné profesní přání, nějaký svůj sen?

No vidíš, vlastně ani ne. Kleopatru, třeba. Nebo nějakou takovou charakterní ženu s tajemstvím.

Proč by podle tebe měli diváci přijít na Čechova?

Protože je to jeden z nejlepších divadelních autorů vůbec, protože to má smysl, protože by se jim to mohlo líbit, mohlo by je to zajímat, mohlo by je to nadchnout, mohlo by to s nimi nějak pohnout. Proto se přece chodí do divadla, ne?