Jak ses vlastně dostala k divadlu?

Začínala jsem v amatérském divadle. Dostala jsem se do souboru Rádobydivadla Klapý, kde se dělaly především vážnější věci s větší ambicí, než u amatérského divadla bývá obvyklé. Mně bylo patnáct, všichni tam byli starší a bylo se od koho učit. Naplno mě to chytlo, začali mě zajímat lidi kolem divadla a divadelní hry.

Rozhodla jsem se vyzkoušet DAMU, ale na poprvé jsem se nedostala. Až později, to mi bylo asi dvacet, jsem si řekla, že to vyzkouším znovu. Dostala jsem se do třetího kola, jak na DAMU, tak na JAMU, ale zase bez úspěchu. Řekla jsem si ale, že když to bylo takhle těsně, tak to vyzkouším ještě jednou. A na DAMU to vyšlo.

Po škole jsi nastoupila hned sem, do Mosteckého divadla?

Vzhledem k tomu, že jsem z tohoto kraje, řekla jsem si, proč nezačít v Mostě? Míša Krausová zrovna odcházela na mateřskou, tak se mi to povedlo. Po dvou a půl roce jsem ale odešla, začala řešit rodinu a miminko, narodil se mi syn Kristián. A po pěti letech jsem se zase vrátila.

Přidalo ti mateřství něco do herecké práce?

Určitě ano. Člověka to posune. Myslím si, že jsem se pak přestala brát na jevišti tak vážně. Divadlo přestalo být středobodem všeho, hodnoty jsou už jinde.

A kde?

V zázemí. Je důležité se postarat o dítě, já jsem až na druhém místě. Není třeba si rvát žíly, jestli se něco nedaří hned, nebo jestli je ta která role důležitá nebo ne.

Za dobu co tu jsi určitě potkala spoustu režisérů. Najde se někdo, na koho ráda vzpomínáš?

To je složitá otázka. Bylo jich tu několik. Asi kdybych měla jmenovat, tak řeknu tři. Komedie určitě Milan Schejbal, který s námi zkouší pravidelně. Dělat komedie s ním je radost. Za vážnější věci bych řekla v současné době Pavla Kheka a dříve Víta Vencla. Práce s ním byla vždycky intenzivní, byl náročný. Chtěl po lidech výsledek, a dokud ho neviděl, tak si nedal pokoj. A za muzikál bych řekla Radka Balaše. Je pravda, že jsem u něj neměla nikdy opravdu velkou roli, ale práce s ním mě hodně bavila. On věděl, co chce.

Říká se, že jsou různé typy režisérů. Někteří křičí na herce, jiní jsou asertivní. Jaký typ vyhovuje tobě?

Asi jsem se nikdy nesetkala s úplným extrémem, ale nevadí mi, když je režisér ostřejší. Nemám s tím problém. Pokud tě režisér přímo neponižuje, ale chce tě tím někam posunout, tak to na mě funguje. Pochvala samozřejmě není špatná, ale ne za každou cenu.

Jak se ti hrála nejstarší sestra?

Sama mám staršího bratra, takže vím, že ti starší to mívají těžké. Mít najednou jako Olga na bedrech odpovědnost jako té nejstarší, bylo zvláštní. Čechov chtěl ukázat ženu, která si nestihla založit rodinu a ujíždí jí vlak. Možná právě proto má však k sestrám skoro mateřský vztah a její obavy o sestry, strach, kam povede jejich život, to všechno jsem si díky tomu dokázala představit. Snažila jsem se vycházet taky z Iriny a Máši, protože jsou přece jedna rodina a Olga má samozřejmě taky něco z nich.

Setkala si se s Čechovem na jevišti?

Kdysi jsem tu hrála v Čechovových jednoaktovkách, to bylo poprvé a do teď naposledy. Samozřejmě, že jeho hry jsem znala a vždycky se mi líbily. Kdysi jsem chtěla na DAMU studovat dramaturgii a dostala jsem za úkol udělat dramaturgicko-režijní koncept Tří sester. Něco z toho jsem dokonce i tady mohla použít. Tenkrát by mě nenapadlo, že někdy budu hrát Olgu. Ze všech sester mi byla osobně nejvíc vzdálená.

A co teď?

Teď jsem ji začala mít ráda, sžily jsme se a rozumíme si.

Máš nějaké herecké ambice či roli, kterou by sis chtěla zahrát?

Třeba mě napadá, že se tady vůbec nedělá Tennessee Williams, ten má krásné hry s krásnými ženskými postavami. Baví mě vážné věci, severská dramatika, jako je třeba Ibsen nebo Strindberg. Mohla bych toho vyjmenovat hodně. Mám ráda emotivní divadlo, když se někdo nebojí jít na dřeň. Civilní herectví je fajn, ale je toho plná televize a jsem ráda, že v divadle je tohle ještě možné zažít. Spoustu věcí už jsem si zkusila, ale ráda bych si je zkusila znovu, s věkovým odstupem.

Budou se Tři sestry líbit?

Těžko říct. Může se to líbit, ale zároveň chápu, že u komedií si diváci asi lépe odpočinou. Já to mám jinak, já si odpočinu i u vážné věci. Řeknu si, že nežiju tak špatně jako ti chudáci v té hře a hned je mi líp. Věřím tomu titulu a taky věřím, že diváci budou spokojení. Že budou odcházet nabití úplně jinou energií, než s jakou do divadla přišli.

Matyáš Procházka