S ná­pa­dem na fil­mo­vou ko­me­dii, která by se za­bý­va­la mi­lost­ným dob­ro­druž­stvím mla­dé­ho Wil­li­a­ma Shake­spea­ra, jeho di­va­del­ní­mi za­čát­ky, vy­lí­če­ním pro­stře­dí alž­bě­tin­ské­ho di­va­dla a fikč­ním pří­bě­hem, jak možná mohla vznik­nout nej­slav­něj­ší tragé­die všech dob Romeo a Julie, při­šel sce­náris­ta Marc Nor­man již na konci osm­de­sá­tých let. Zrod ná­mě­tu Nor­man objasňuje tak, že pr­vot­ní myš­len­ku mu vnuk­nul jeho syn, který se zrov­na na vy­so­ké škole za­bý­val alž­bě­tin­ským di­va­dlem. Po­lo­žil prý tehdy otáz­ku, co mohlo tehdy de­vě­ta­dva­ce­ti­le­té­ho Wil­li­a­ma Shake­spea­ra in­spi­ro­vat k na­psá­ní Romea a Julie. Nor­man o tom na­psal:

"Bylo to bri­lant­ní, pro­to­že se to za­bý­va­lo Shake­spea­rem, o kte­rém všich­ni sly­še­li, ale nikdo vlast­ně skoro nic ne­vě­děl o jeho mládí. Bo­hu­žel jsem neměl nejmen­ší před­sta­vu o tom, co s tím udě­lat." Vy­u­žil pak k tomu i vlast­ní tvůr­čí roz­po­lo­že­ní, když se ne­cí­til jako úspěš­ný sce­náris­ta proto na za­čát­ku svého pří­bě­hu Shake­spea­ra vy­kres­lil jako au­to­ra, kte­ré­mu chybí in­spi­ra­ce a který se ne­o­be­jde bez cizí po­mo­ci a in­spi­ra­ce u žen.

A Nor­man po­kra­ču­je: „Nevím, jest­li je to his­to­ric­ká prav­da, ale ur­či­tě je to emo­ci­o­nál­ní a tvůr­čí prav­da. V Shake­spea­ro­vě ži­vo­tě totiž mu­se­la exis­to­vat doba, kdy byl mla­dým mužem, který se sna­žil zís­kat práci a hle­dal sám sebe. Čas, ve kte­rém si musel při­pa­dat jako v pekle“. A právě s his­to­rií si Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re ve­li­ce pes­t­ře po­hrá­vá. Ob­sa­hu­je celou řadu his­to­ric­kých faktů, de­tai­lů a od­ka­zů, které jsou však místy jemně pře­tvo­ře­ny a pro­po­je­ny fikč­ním pří­bě­hem. Divák se tímto způ­so­bem dozví mnoho ze ži­vo­ta teh­dej­ší spo­leč­nos­ti alž­bě­tin­ské doby a do­sta­ne se do zá­ku­li­sí zkou­šek di­va­dla. Vidí, jak se tehdy do di­va­dla re­kru­to­va­li herci, jak sví­zel­né bylo zkou­še­ní a jak di­va­dlo ovlivňovaly eko­no­mic­ké zájmy prv­ních di­va­del­ních pod­ni­ka­te­lů.

V tomto smys­lu se Nor­ma­no­vi po­da­ři­lo pro­po­jit dobu teh­dej­ší­ho di­va­del­nic­tví se sou­čas­ným zá­bav­ním prů­mys­lem. Mezi teh­dej­ším a sou­čas­ným di­va­del­ním svě­tem sku­teč­ně mů­že­me na­lézt mnoho po­dob­nos­tí. Pouze žen­ské role již ne­hra­jí muži jako tehdy. Jak ostat­ně po­pi­su­je sám Nor­man: "Ti mladí muži, jež vy­tvo­ři­li alž­bě­tin­ský di­va­del­ní byz­nys během pou­hých asi tak de­sí­ti let, byli první, kteří zjis­ti­li, že jsou lidé ochot­ní za zá­ba­vu a za di­va­dlo pla­tit. Jakmi­le ale za­ča­ly vy­dě­lá­vat pe­ní­ze, ob­je­vi­li se pro­du­cen­ti, zá­ku­lis­ní ča­chry, lhaní, pod­vá­dě­ní, krá­de­že, soud­ní spory a mně došlo, že to jsou i prvky dneš­ní­ho Holly­wo­o­du. Tak jsem našel pro svůj pří­běh jeho svět a mohl skrze něj sa­ti­ric­ky na­hlí­žet sou­čas­ný pro­stor di­va­dla a zá­ba­vy."

Nor­man pak stu­do­val Shake­spea­ro­vu tvor­bu i žánry, kte­rý­mi se Shake­spea­re za­bý­val. Po­všim­nul si, že Romeo a Julie má v sobě žán­ro­vý vývoj a ten se mu stal jed­ním z ústřed­ních témat scé­ná­ře: "Za­čí­ná jako mi­lost­ný pří­běh s ko­me­di­ál­ním la­dě­ním, který se v ur­či­tém oka­mži­ku mění v kr­va­vou tragé­dii, vy­slo­vu­jí­cí na svou dobu mi­mo­řád­ně ra­di­kál­ní a od­váž­nou myš­len­ku. A tak jsem začal kon­stru­o­vat hy­po­té­zu o tom, co se mohlo stát ka­ta­ly­zá­to­rem os­t­ré­ho žánro­vé­ho zlomu při vzni­ku hry Romeo a Julie."

Další in­spi­ra­cí pro Nor­ma­na byl fakt, že v al­bě­tin­ském di­va­dle ne­moh­ly vy­stu­po­vat ženy, a Shake­spea­ro­vy slav­né pře­vle­ko­vé ko­me­die, jimž vé­vo­dí Večer tříkrá­lo­vý, hra, na kte­rou se v Za­mi­lo­va­ném Shake­spea­ro­vi hojně od­ka­zu­je. In­ter­tex­tu­a­li­ta Za­mi­lo­va­né­ho Shake­spea­ra je až ob­di­vu­hod­ná - kromě po­stav, které mají re­ál­ný his­to­ric­ký zá­klad, se v něm skrz na skrz ob­je­vu­jí ci­ta­ce i z celé řady dal­ších Shake­spea­ro­vých děl (Othello, Hamlet, Ma­cbe­th, Ju­lius Cae­sar, Král Lear, Dva ka­va­lí­ři z Ve­ro­ny aj.) i z her jeho sou­put­ní­ků (Mar­lowe, Web­ster ad.). Celý děj se ode­hrá­vá v di­va­del­ním pro­stře­dí, pří­běhy Romea a Julie a Ve­če­ra tříkrá­lo­vé­ho se zr­ca­dlí ve fik­tiv­ním osob­ním pří­bě­hu Wil­li­a­ma Shake­spea­ra, při­čemž zr­ca­dle­ní sa­mot­né bylo zá­klad­ním Shake­spea­ro­vým au­tor­ským pi­lí­řem. Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re je tak nejen osla­vou lásky a slav­né­ho au­to­ra, ale také osla­vou di­va­dla jako ta­ko­vé­ho. Slav­ný di­va­del­ní kri­tik listu The Gu­ar­di­an Mi­cha­el Bil­ling­ton do­kon­ce na­psal, že se jedná o mi­lost­ný dopis di­va­dla sobě sa­mé­mu.

Nor­man po třech mě­sí­cích práce na scé­ná­ři na­bíd­nul tento námět stu­diu Uni­ver­sal. To roz­pra­co­va­ný scé­nář za­kou­pi­lo a svě­ři­lo jeho režii Ed­war­du Zwic­ko­vi. Ten však s Nor­ma­no­vým scé­ná­řem spo­ko­je­ný nebyl, a tak ke spo­lu­prá­ci při­zval Toma Stop­par­da, aby scé­nář pře­pra­co­val. Volba to byla lo­gic­ká, neboť Stop­pard byl známý tím, že s mo­ti­vy Shake­spea­ro­vých her rád pra­cu­je a vy­tvá­ří vlast­ní va­ri­a­ce na jeho té­ma­ta. Stop­pard k po­čát­kům své práce poz­dě­ji na­psal: "Za­vá­hal jsem nej­pr­ve nad ne­ob­vyklou na­bíd­kou. Nebyl jsem si jist, zda je ro­zum­né po Ro­sen­cran­t­zi a Gu­il­den­ster­no­vi vra­cet se znovu k ob­dob­né­mu in­spi­rač­ní­mu zdro­ji. Není moud­ré vstu­po­vat dva­krát do stej­né řeky. Pak jsem si ale pře­če­tl Mar­co­vu roz­pra­co­va­nou verzi scé­ná­ře a bylo roz­hod­nu­to. Přímo vo­la­la po ro­ze­hrá­ní jeho ná­pa­dů a do­pl­ně­ní ně­ko­li­ka dal­ších au­ten­tic­kých po­stav, včet­ně Chris­to­phe­ra Mar­lowea. Úplně mě to po­hl­ti­lo a ve­li­ce ba­vi­lo. Byl to na­pros­to jiný druh tvůr­čí práce, než na jaký jsem byl zvyk­lý."

Ná­sled­ně stu­dio Uni­ver­sal na­bíd­lo hlav­ní žen­skou roli Violy de Les­se­ps Julii Ro­berts. Ta s nad­še­ním sou­hla­si­la. V roce 1991 stu­dio za­ča­lo při­pra­vo­vat ex­te­ri­é­ry a se­sta­vo­va­lo ob­sa­ze­ní. Pro­ble­ma­tic­ké bylo ob­sa­zo­vá­ní hlav­ní po­sta­vy Willa Shake­spea­ra - Julia Ro­berts byla pře­svěd­če­ná, že ho ne­mů­že hrát nikdo jiný než zku­še­ný shake­spea­rov­ský herec Da­niel Day-Lewis. Tomu se však role ne­lí­bi­la a od­mít­nul ji. Ná­sled­ně z na­tá­če­ní od­stou­pi­la i Julia Ro­berts a pří­pra­vy na­tá­če­ní byly po­za­sta­ve­ny.

Až po šesti le­tech o scé­nář pro­je­vi­lo zájem ame­ric­ké stu­dio Mi­ra­max. Další vývoj se však již obe­šel bez re­ři­sé­ra Zwic­ka, když se Stop­pard a pro­du­cen­ti filmu roz­hod­li pro re­ži­sé­ra Johna Mad­de­na, který měl na poli his­to­ric­ké­ho a mi­lost­né­ho dra­ma­tu právě za sebou úspěš­ný film Paní Brow­no­vá. Také John Mad­den se o práci na filmu ne­jed­nou roz­ho­vo­řil: "Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re tak, jak je na­psán Mar­cem a Tomem, naplňuje na­pros­to a beze zbyt­ku mé před­sta­vy o scé­ná­ři. Na­le­zl jsem v něm všech­no, co mám ve filmu rád. Ani na vte­ři­nu jsem ne­za­vá­hal, ne­by­lo proč, i když jsem si od po­čát­ku uvě­do­mo­val všech­na úska­lí vlast­ní re­a­li­za­ce. Ze zku­še­nos­ti di­va­del­ní­ho i fil­mo­vé­ho re­ži­sé­ra vím, jak se di­va­dlo jako ta­ko­vé vzpou­zí trans­for­ma­ci na fil­mo­vý pás. Di­va­dlo má své oso­bi­té kouz­lo, svoji úžas­nou magii. Stačí je­di­ný chyb­ný krů­ček, často zcela ne­po­střeh­nu­tel­ný, a na plát­ně po nich není ani pa­mát­ka. A při­tom právě roz­li­še­ní 're­ál­né­ho' pří­bě­hu od jeho li­te­rár­ní po­do­by (mladý Shake­spea­re Romea a Julii žije, píše, re­ží­ru­je i hraje) bylo stě­žej­ní.

Pro di­vá­ka ne­moh­lo dojít k zá­mě­ně nebo ne­jas­nos­tem. Na druhé stra­ně mi toto úska­lí vy­va­žo­val fakt, že se ne­jed­ná o ži­vo­to­pis v pra­vém slova smys­lu. Ne­by­la to ta 'ne­prů­střel­ná tvrz obec­ně zná­mých pravd', v níž ne­zů­sta­la ani sku­lin­ka pro fan­ta­zii a ima­gi­na­ci. Právě na­o­pak. Na sa­mot­ném po­čát­ku bylo jasné, že náš film ne­vy­ža­du­je ně­ja­kou zá­sad­ní zna­lost Shake­spea­ra a jeho doby. Exis­tu­je, i bez to­ho­to vkla­du, sám o sobě a sám za sebe. V tom je jeho plus. Jistě, ten, kdo ví a zná, si možná víc vy­chut­ná ur­či­té jem­nos­ti a nu­an­ce, ale mys­le­li jsme i na do­ce­la běž­né­ho di­vá­ka, který sice tuší, že ja­ký­si Wil­li­am Shake­spea­re kdysi dávno žil a tvo­řil, ale o tom, kdo byl Mar­lowe, Hen­slowe, Web­ster a další, nemá pros­tě po­ně­tí. Film není zá­vis­lý na souč­tu in­for­ma­cí, s nimiž vstu­pu­je­te do kina. Měl by po­ba­vit. Ale když celý ten pro­jekt, který od kaž­dé­ho člena štábu vy­ža­do­val nejen pro­fe­si­o­nál­ně ne­smír­ně ná­roč­né a peč­li­vé pří­pra­vy, ale ještě něco navíc - vlast­ní kre­a­ti­vi­tu, začal do­stá­vat fi­nál­ní po­do­bu, zjis­til jsem, že může ob­sa­ho­vat i tuto kva­li­tu."

Po ná­roč­ném zrodu, kdy se také di­a­lo­gy mno­ho­krát pře­pi­so­va­ly, scény se pře­tá­če­ly a zá­vě­reč­ná poin­ta filmu vznik­la až během na­tá­če­ní, spat­řil svět­lo světa vý­ji­meč­ný film, který zís­kal cel­kem sedm Os­ca­rů (nej­lep­ší film, scé­nář, vý­pra­va, kos­týmy, hudba, Gwy­ne­th Pal­trow za nej­lep­ší žen­ský he­rec­ký výkon v hlav­ní roli, Judi Dench za nej­lep­ší žen­ský he­rec­ký výkon ve ve­d­lej­ší roli, i když se v roli krá­lov­ny Alž­bě­ty I. ob­je­vi­la na plát­ně na pou­hých 8 minut), tři Zlaté Glóby a celou řadu dal­ších fil­mo­vých cen. Vedle zmí­ně­ných he­re­ček se ve filmu ob­je­vi­la celá řada skvě­lých a slav­ných herců pře­de­vším Jo­se­ph Fi­en­nes v hlav­ní roli Willa, dále Colin Firth, Ben Af­fleck, Ge­o­ffrey Rush, Simon Callow, Tom Wil­kin­son nebo Ru­pert Eve­rett. Sní­mek vy­dě­lal přes 300 mi­li­o­nů do­la­rů a časem se stal re­spek­to­va­nou fil­mo­vou kla­si­kou.

Bylo před­po­kla­da­tel­né, že film s ryze di­va­del­ní té­ma­ti­kou by měl být adap­to­ván do di­va­del­ní po­do­by. Ma­ji­te­lům au­tor­ských práv však tr­va­lo ce­lých pat­náct let, než se k to­mu­to kroku od­hod­la­li a adap­ta­ci svě­ři­li vy­chá­ze­jí­cí au­tor­ské hvězdě, sce­náris­to­vi Lee Hallo­vi. Svě­to­vá pre­mi­é­ra di­va­del­ní hry se usku­teč­ni­la na lon­dýn­ském West Endu v Noel Co­ward The­a­t­re, kde se v režii Dec­la­na Don­nella­na a ve vý­pra­vě Nicka Or­me­ro­da hrála od čer­ven­ce 2014 do dubna 2015. Ná­sled­ně byl Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re in­sce­no­ván na Broadwa­yi, v Aus­trá­li, v mnoha ze­mích Ev­ro­py i jinde. Stal se tak nejen fil­mo­vým, ale také di­va­del­ním hitem.