Jeden z nej­vý­znam­něj­ších dra­ma­ti­ků 20. sto­le­tí se na­ro­dil 3. čer­ven­ce 1937 ve Zlíně jako Tomáš Straussler. Jeho otcem byl ži­dov­ský lékař firmy Baťa Eugen Straussler. Když bylo To­mo­vi osm­náct mě­sí­ců, ro­di­če ho v den za­čát­ku oku­pa­ce Čes­ko­slo­ven­ska (spo­leč­ně s jeho bra­t­rem Pe­trem) od­vez­li do emi­gra­ce, nej­pr­ve do Sin­ga­pu­ru. Jeho otec ze­mřel při ja­pon­ském ná­le­tu, ale matce se s dětmi po­da­ři­lo uprch­nout do in­dic­ké­ho Darje­e­lin­gu, kde pak vedla pro­dej­nu firmy Baťa. V Indii Tom na­vště­vo­val ame­ric­kou školu, ale až do svých pěti let mlu­vil česky. Matka se znovu pro­vda­la v roce 1945, za ma­jo­ra brit­ské ko­lo­ni­ál­ní ar­má­dy Ken­ne­tha Stop­par­da, jehož jméno pak Tom pře­vzal. V únoru 1946 se ro­di­na pře­stě­ho­va­la do an­g­lic­ké­ho Bris­to­lu.

V roce 1954 Stop­pard ab­sol­vo­val sou­kro­mou střed­ní školu v Po­ckling­to­nu, ná­sled­ně devět let pra­co­val jako no­vi­nář v Bris­to­lu, psal re­cen­ze, sloup­ky a začal psát i dra­ma­tic­ké di­a­lo­gy. V roce 1960 se vydal na dráhu dra­ma­ti­ka, když na­psal svoji první jed­no­ak­tov­ku Ha­zard­ní hráč, po které ná­sle­do­va­la hra Pro­cház­ka po vodě, v roce 1963 pře­pra­co­va­ná pod ti­tu­lem Zá­chra­na Ge­or­ge Ri­ley­ho. Svoji hru Zá­sko­ká­ři (1961) také pře­pra­co­val, zná­měj­ší je jako Pravý in­spek­tor Hound.

Po pře­stě­ho­vá­ní do Lon­dý­na (1962) se živil jako di­va­del­ní re­cen­zent, ale tvo­řit ne­pře­stal. V této době na­psal svoje první dílo se shake­spea­rov­skou in­spi­ra­cí Ro­sen­kran­tz a Gu­il­den­stern po­tká­va­jí krále Leara. V roce 1965 se ože­nil se zdra­vot­ní sestrou Jose In­gle­o­vou, o rok poz­dě­ji se jim na­ro­dil syn Oli­ver. To již měl za sebou svůj první větší úspěch, když mu BBC od­vy­sí­la­la jeho roz­hla­so­vou hru Když budeš sama sebou, já budu taky a když vydal svůj dosud je­di­ný román Lord Ma­lquist a pan Moon, pre­mi­é­ru měla rov­něž hra Ro­sen­kran­tz a Gu­il­den­stern jsou mrtví (na fes­ti­va­lu v Edinbur­ghu). Hru ozna­če­nou jed­ním kri­ti­kem jako "če­ká­ní na Go­do­ta, ale bez slz" ná­sled­ně pře­vza­lo do svého re­per­toá­ru lon­dýn­ské Ná­rod­ní di­va­dlo a Stop­pard se tak stal vůbec nejmlad­ším dra­ma­ti­kem, kte­ré­ho Ná­rod­ní di­va­dlo do té doby uved­lo. Autor Če­ká­ní na Go­do­ta Sa­mu­el Beckett mu byl ostat­ně tvůr­čí in­spi­ra­cí. Stop­pard se v té době za­řa­dil po bok ji­né­ho vý­znam­né­ho dra­ma­ti­ka, Ha­rol­da Pin­tera, za­ží­val jeden velký úspěch za dru­hým a po­stup­ně si bu­do­val svoji ne­o­chvěj­nou po­zi­ci jed­no­ho z nej­vý­znam­něj­ších brit­ských dra­ma­ti­ků své doby.

Ná­sle­do­va­ly hry Jsem volný jak ten pták (1968), surre­a­lis­tic­ká ak­tov­ka in­spi­ro­va­ná vý­sta­vou děl Re­né­ho Magrit­ta Podle Magrit­ta (1970), di­va­del­ně-Iin­gvis­tic­ká hříč­ka Dogg je náš mi­lá­ček (1971), pro Ná­rod­ní di­va­dlo na­psal "fi­lo­zo­fic­ko-gym­na­stic­kou gro­tes­ku" Ská­ka­či (1972), která byla kri­ti­ky oce­ně­na jako hra roku. Me­zi­tím se mu na­ro­dil druhý syn Bar­na­by, Stop­pard ovšem od man­žel­ky záhy s oběma dětmi ode­šel a znovu se ože­nil, s lé­kař­kou a pu­b­li­cist­kou Mi­ri­am Moore-Ro­bin­so­no­vou, s níž se mu na­ro­di­li další dva sy­no­vé Wil­li­am a Ed­mund.

V roce 1975 na­psal svůj první fil­mo­vý scé­nář Ro­man­tic­ká An­g­li­čan­ka. Ná­sle­do­va­ly ak­tov­ky Špi­na­vé prádlo, Znovu na­le­ze­ná země a Pat­nác­ti mi­nu­to­vý Hamlet Do­ggo­vy trupy. Se­dm­de­sá­tá léta byla pro Stop­par­da ob­do­bím vý­raz­né spo­le­čen­ské an­ga­žo­va­nos­ti, když začal spo­lu­pra­co­vat s Am­nesty In­ter­nati­o­nal. V únoru 1977 ča­so­pis Times otisk­nul Stop­par­dův text proti za­tče­ní sig­na­tá­řů Char­ty 77 Česká lid­ská práva, Stop­pard na­vští­vil So­vět­ský svaz a Čes­ko­slo­ven­sko, v obou ze­mích se se­tkal s tam­ní­mi di­si­den­ty. Od té doby se da­tu­je také jeho přá­tel­ství s Vác­la­vem Havlem nebo s Pavlem Ko­hou­tem. Tyto ná­vštěvy ho in­spi­ro­va­ly pro te­le­viz­ní film Pro­fe­si­o­nál­ní faul (zís­kal za ni Cenu brit­ských te­le­viz­ních kri­ti­ků) a pro di­va­del­ní hru Každý hodný hoch za­slou­ží od­mě­nu o muži, který byl v So­vět­ském svazu za­vřen do psy­chi­at­ric­ké lé­čeb­ny, neboť pro­tes­to­val proti oku­pa­ci Čes­ko­slo­ven­ska. By­to­vé di­va­dlo Vlas­ty Chra­mo­s­to­vé, které uved­lo Ko­hou­to­vu adap­ta­ci Ma­cbe­tha, ho pak in­spi­ro­va­lo ke hře Do­ggův Hamlet, Ko­hou­tův Ma­cbe­th. V roce 1978 mu krá­lov­na Alž­bě­ta II. udě­li­la titul dů­stoj­ník Řádu brit­ské­ho im­pé­ria.

V roce 1981 lon­dýn­ské Ná­rod­ní di­va­dlo uved­lo jeho ko­me­dii Na flámu (adap­ta­ci Ne­stroy­o­vy fraš­ky Pan spo­leč­ník řádí), ná­sle­do­va­la hra Kva­d­ra­tu­ra kruhu o pol­ské So­li­da­ri­tě a hra To pravé, která byla uve­de­na na West Endu i na Broadwa­yi a je zřej­mě ko­merč­ně nej­ú­spěš­něj­ší Stop­par­do­vou hrou. V roce 1980 Stop­pard na­psal ote­vře­ný dopis pre­zi­den­tu Hu­sá­ko­vi Praž­ská hrad­ba ticha. V roce 1983 po­sky­tl fi­nanč­ní dar Na­da­ci Char­ty 77, díky kte­ré­mu ve Stoc­khol­mu vznik­la Cena Toma Stop­par­da ur­če­ná čes­kým au­to­rům, po­nej­ví­ce za ese­jis­tic­ké dílo.

Velký úspěch Stop­pard za­zna­me­nal v roce 1986, když spolu s Char­le­sem Mc­Ke­ow­nem na­psal scé­nář k filmu Terry­ho Gil­li­a­ma Bra­sil, který byl no­mi­no­ván na Os­ca­ra. V témže roce měla pre­mi­é­ru Stop­par­do­va adap­ta­ce Schni­tzle­ro­va Reje pod ná­zvem Mil­ko­vá­ní a pře­klad hry Vác­la­va Havla Largo Deso­la­to. V roce 1987 za­po­ča­la Stop­par­do­va spo­lu­prá­ce s re­ži­sé­rem Ste­ve­nem Spiel­ber­gem, když podle ro­má­nu J. G. Ballar­da na­psal scé­nář filmu Říše slun­ce. Poz­dě­ji se po­dí­lel na­pří­klad na Spiel­ber­go­vých fil­mech In­di­a­na Jones a po­sled­ní kří­žo­vá vý­pra­va nebo Schindle­rův se­znam. V roce 1988 na­psal špi­o­náž­ní drama Ha­p­go­o­do­vá.

De­va­de­sá­tá léta Stop­pard za­po­čal scé­ná­řem k filmu Ruský dam, fil­mo­vou adap­ta­cí ro­má­nu E. L. Doc­to­rowa Billy Bath­ga­te a dosud svojí je­di­nou fil­mo­vou režií, když pro fil­mo­vé plát­no adap­to­val svoji hru Ro­sen­cran­tz a Gu­il­den­stern jsou mrtví. A byl to velmi úspěš­ný debut - no­vo­pe­če­ný re­ži­sér za něj ob­dr­žel Zla­té­ho lva na fes­ti­va­lu v Be­nát­kách. Pra­cov­ně byl Stop­pard úspěš­ný, ale jeho man­žel­ství s Mi­ri­am Stop­par­do­vou vzalo v roce 1992 za své. V té době začal pra­co­vat na scé­ná­ři Za­mi­lo­va­né­ho Shake­spea­ra, jehož pří­pra­vy však tr­va­ly ně­ko­lik let až do pre­mi­é­ry filmu v roce 1998.

Autor po­kra­čo­val hrou Ar­ká­die (1993), In­dic­ká tuš (1995), adap­ta­cí Če­cho­vo­va Racka (adap­to­val také Če­cho­vo­vy hry Višňový sad a Iva­nov), hrou Vy­ná­lez zkázy (1997) a fil­mo­vý­mi scé­ná­ři (1999) Vatel a Enig­ma (1999) V roce 2002 lon­dýn­ské Ná­rod­ní di­va­dlo uved­lo Stop­par­do­vu roz­sáh­lou tri­lo­gii Po­bře­ží Uto­pie. V roce 2005 spo­lu­pra­co­val do­kon­ce na scé­náři Hvězd­ných válek (Epi­zo­da IlI - Po­msta Sithů).

O rok poz­dě­ji na­psal hru Rock'n'Roll, ve které pro­po­jo­val udá­los­ti okolo Char­ty 77 a hu­deb­ní sku­pi­ny The Plas­tic Pe­o­ple of The Uni­ver­se (při uve­de­ní hry v praž­ském Ná­rod­ním di­va­dle sku­pi­na v in­sce­na­ci účin­ko­va­la) s děním ve Velké Bri­tá­nii té doby. In­sce­na­ce re­ži­sé­ra Tre­vo­ra Nunna v lon­dýn­ském di­va­dle Royal Court se stala lon­dýn­skou kul­tur­ní udá­los­tí se­zo­ny.

Znač­ný úspěch Stop­pard za­zna­me­nal také se svým fil­mo­vým scé­ná­řem podle L. N. Tolsté­ho Anna Ka­re­ni­na (2012) a se scé­ná­řem k te­le­viz­ní­mu se­ri­á­lu Konec ho­reč­ky podle kniž­ní tetra­lo­gie Forda Ma­do­xe Forda. Jeho dosud po­sled­ním di­va­del­ním po­či­nem je hra Vážný pro­blém (2015) a svůj po­sled­ní scé­nář pro­za­tím na­psal k filmu Tu­li­pá­no­vá ho­reč­ka (2017).

Za svůj pří­nos fran­couz­sko-brit­ským vzta­hům Stop­pard v roce 1997 ob­dr­žel od fran­couz­ské vlády titul dů­stoj­ník Řádu umění a li­te­ra­tu­ry, v pro­sin­ci 1997 ho krá­lov­na Alž­bě­ta II. pa­so­va­la na ry­tí­ře, poz­dě­ji ob­dr­žel také nej­vyš­ší brit­ské osob­ní vy­zna­me­ná­ní, Řád za zá­slu­hy. U pří­le­ži­tos­ti praž­ské pre­mi­é­ry jeho hry Ar­ká­die na­vští­vil v roce 1998 nejen Prahu, ale také svůj rodný Zlín.

V roce 2011 ob­dr­žel od mi­nis­t­ra za­hra­nič­ních věcí Karla Sch­war­zenber­ga cenu Gra­ti­as Agit za ší­ře­ní dob­ré­ho jména ČR. K mnoha oce­ně­ním, které Stop­pard za svůj život ob­dr­žel, sám do­dá­vá: "Můj otec bo­hu­žel ze­mřel v Sin­ga­pu­ru ve válce a z Indie mě od­ve­zl po válce můj ne­vlast­ní otec. Pře­de­šel tak mému prav­dě­po­dob­né­mu ná­vra­tu do Čes­ko­slo­ven­ska právě včas, abych se vy­hnul ko­mu­nis­tic­ké­mu pře­vra­tu. Chtěl jsem tím zdů­raz­nit, že jsem měl v ži­vo­tě štěs­tí a oprav­du ne­žá­dám. abych do­stá­val další dárky. Mám pocit, že do­stá­vám pří­liš mnoho a jsem pře­ce­něn." V roce 2014 se Stop­pard po­tře­tí ože­nil, ten­to­krát s te­le­viz­ní pro­du­cent­kou Sab­ri­nou Gui­nesso­vou.