Bás­ník, herec a di­va­del­ní pod­ni­ka­tel Wil­li­am Shake­spea­re je po­va­žo­ván za nej­vý­znam­něj­ší­ho an­g­lic­ky pí­ší­cí­ho spi­so­va­te­le a za nej­vý­znam­něj­ší­ho dra­ma­ti­ka všech dob. Je mu při­pi­so­vá­no cel­kem 38 di­va­del­ní­ho her, 154 so­ne­tů a ně­ko­lik dal­ších básní.

Na­ro­dil se v an­g­lic­kém Strat­for­du nad Avo­nou, v an­g­lic­kém hrab­ství Warwickshire, od­ha­du­je se, že 23. dubna 1564. Jistý je však ter­mín jeho křtu, 26. dubna 1564. Ka­ri­é­ru u di­va­dla za­po­čal nej­pr­ve jako herec někdy před rokem 1590, brzy však (v roce 1590 nebo 1591) začal psát hry, ob­vykle dvě ročně. Je známo, že již v té době měl pří­stup do nej­vyš­ších dvor­ských kruhů a prav­dě­po­dob­ně i do okru­hu sa­mot­né krá­lov­ny Alž­bě­ty I., u je­jí­hož dvora byly jeho hry uvá­dě­ny, tak jako tomu bylo na­pří­klad v pří­pa­dě Dvou ka­va­lí­rů z Ve­ro­ny. S úspě­chy he­rec­ký­mi a au­tor­ský­mi při­chá­ze­ly i úspě­chy pod­ni­ka­tel­ské, když se poz­dě­ji stal také po­díl­ní­kem Spo­leč­nos­ti lorda ko­mo­ří­ho (poz­dě­ji známé jako Krá­lov­ská spo­leč­nost), která vznik­la z he­rec­ké spo­leč­nos­ti Ri­char­da Bur­bage v di­va­dle Me­zi­va­lí. Stalo se tak v roce 1594 poté, co se po tra­gic­ké epi­de­mii moru opět ote­vře­la lon­dýn­ská di­va­dla. Na se­zna­mu členů této spo­leč­nos­ti do­kon­ce již v roce 1594 fi­gu­ro­val hned za Willem Kem­pem a Ri­char­dem Bur­bagem, tedy za nej­vý­zna­měj­ší­mi herci své doby.

Shake­spea­ro­vo dílo se ob­vykle dělí na tři ob­do­bí. V tom prv­ním do roku 1600 psal pře­váž­ně ko­me­die: Ko­me­die plná omylů, Zkro­ce­ní zlé ženy, Dva ka­va­lí­ři z Ve­ro­ny, Marná lásky snaha, Sen noci sva­to­ján­ské, Kupec be­nát­ský nebo Mnoho po­vy­ku pro nic. Do to­ho­to ob­do­bí však patří také hra Romeo a Julie (1595), která od svého ko­me­di­ál­ní­ho po­čát­ku pře­stu­pu­je v tragé­dii, jak ostat­ně líčí právě námi uvá­dě­ná hra Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re. Dále se Shake­spea­re hojně vě­no­val hrám his­to­ric­kým: Jin­dřich VI., Jin­dřich IV., Jin­dřich V. a Král Jan. Ale vě­no­val se již také tragé­di­ím: Ri­chard III., Titus An­dro­nicus a Ju­lius Cae­sar. V době svých za­čát­ků na­psal také ly­ric­ko-epic­ké básně Ve­nu­še a Ado­nis, Zná­sil­ně­ní Lukré­cie nebo Fénix a hr­d­lič­ka.

Druhé ob­do­bí (1601 -1608) je pak více pro­dchnu­to pe­si­mis­mem a Shake­spea­ro­vy ko­me­die už nejsou jed­no­znač­ně ve­se­lé, ale nesou v sobě stopy iro­nie: Jak se vám líbí, Večer tříkrá­lo­vý, Ve­se­lé pa­nič­ky wind­sor­ské, Dobrý konec vše na­pra­ví, Něco za něco. Do to­ho­to ob­do­bí patří Shake­spea­ro­vy vr­chol­né tragé­die Hamlet, Othello, Král Lear a Ma­cbe­th, tak jako ti­tu­ly An­to­nius a Kle­o­pa­t­ra, Co­ri­o­la­nus, Timon Athén­ský a Tro­i­lus a Kres­si­da.

Třetí ob­do­bí (1609 - 1613) se nese pře­de­vším v duchu ro­man­tic­kých her: Dva vzne­še­ní pří­buz­ní, Bouře, Cym­be­lín, Pe­ri­k­les a Zimní po­hád­ka. Spo­Ieč­ně s Johnem Flet­che­rem ještě na­psal his­to­ric­kou hru Jin­dřich VIII.

Man­žel­ka Wil­li­a­ma Shake­spea­ra, za kte­ré­ho se pro­vda­la (prav­dě­po­dob­ně již jako tě­hot­ná) v lis­to­pa­du 1582 ve svých 26 le­tech, při­čemž Shake­spea­ro­vi bylo pouze 18 let. Byla mat­kou Shake­spea­ro­vých tří dětí, dvoj­čat Susan­ny a Ju­di­thy a syna Ham­ne­ta. Star­ší dcera Susan­na se v roce 1607 pro­vda­la za lé­ka­ře Johna Halla, mlad­ší Ju­di­th za ob­chod­ní­ka s vínem Tho­ma­se Qui­ney­ho.

Vět­ši­nu času je­jich man­žel­ství dra­ma­tik strá­vil ovšem v Lon­dýně, za man­žel­kou do Strat­for­du se pak na­tr­va­lo vrá­til v roce 1613, tedy tři roky před svojí smrtí. Vět­ši­nu svého ma­jet­ku od­ká­zal dceři Susan­ně pod pod­mín­kou, že ho musí poz­dě­ji ne­do­tče­ný pře­dat svému nej­star­ší­mu sy­no­vi.

Hned po Shake­spea­ro­vi druhý nej­vět­ší alž­bě­tin­ský bás­ník a dra­ma­tik, rov­něž Shake­spea­rův nej­vý­znam­něj­ší před­chůd­ce. Vy­stu­do­val uni­ver­zi­tu v Cambrid­gi, kde v roce 1587 zís­kal titul magis­t­ra umění. Spo­leč­ně s R. Gre­e­nem, T. Lod­gem, T. Kydem, J. Lylym, T. Na­shem a G. Pe­e­lem pa­t­řil do tzv. sku­pi­ny uni­ver­zit­ních vzdě­lan­ců (Uni­ver­si­ty Witts).

Mar­lowo­vy hry zob­ra­zu­jí ti­tán­ské hr­di­ny, které hubí je­jich vlast­ní cti­žá­dost a váš­ni­vost. Byl mi­s­trem zá­plet­ky, di­a­lo­gu a psy­cho­lo­gie po­stav. Svojí tvor­bou v an­g­lic­ké li­te­ra­tu­ře upev­nil vý­znam­né po­sta­ve­ní blankver­su, jam­bic­ké­ho verše o pěti sto­pách. Mar­lowo­vou nej­zá­sad­něj­ší hrou je Tra­gic­ká his­to­rie o dok­to­ru Faus­to­vi (1592). Mezi jeho další díla patří Tragé­die o Di­do­ně, Ta­mer­lán Ve­li­ký, Malt­ský žid, Ma­sa­kr v Pa­ří­ži nebo Ed­ward ll. Ce­ně­ná je také jeho báseň Za­mi­lo­va­ný pas­týř své milé nebo ne­do­kon­če­ný epos Heró a Le­an­der.

Pro svoji svo­bo­do­my­sl­nost a ne­vá­za­ný způ­sob ži­vo­ta měl po­věst ate­is­ty, ho­mose­xu­á­la, pi­já­ka. V roce 1593 byl vy­šet­řo­ván pro údaj­né au­tor­ství bu­řič­ských a ate­is­tic­kých spisů. Než bylo vy­šet­řo­vá­ní uza­vře­no, byl zabit při hos­pod­ské rvač­ce. Je­li­kož se Mar­lowe občas na­chá­zel ve vlád­ních služ­bách jako agent tajné služ­by sle­du­jí­cí čin­nost emi­grant­ské ka­to­lic­ké opo­zi­ce, exis­tu­je te­o­rie, že ona rvač­ka mohla být zin­sce­no­vá­na taj­ný­mi služ­ba­mi.

Dra­ma­tik pozd­ní­ho ob­do­bí alž­bě­tin­ské­ho di­va­dla, který psal his­to­ric­ké hry, tragé­die i ko­me­die, je pro­slu­lý skrze svoji au­tor­skou zá­li­bu v ná­sil­nos­tech. O jeho ži­vo­tě toho není pří­liš mnoho známo. Zřej­mě vy­stu­do­val práva v Lon­dýně a v se­dm­nác­ti le­tech se ože­nil.

Po roce 1602 psal di­va­del­ní hry spo­leč­ně se sku­pi­nou dra­ma­ti­ků, mezi které pa­t­ři­li na­pří­klad Tho­mas Dek­ker nebo Tho­mas Mi­d­dle­ton. Jeho první sa­mo­stat­nou hrou je Bílá ďáb­li­ce (1612), po které ná­sle­do­va­lo Web­ste­ro­vo nej­zná­měj­ší dílo Vé­vod­ky­ně z AmaI­fi (1613), krutá tragé­die plná in­trik a ko­rup­ce, která zob­ra­zu­je úpa­dek mo­rál­ních hod­not. Ná­sle­do­va­ly hry jako Pa­mát­ný sloup, Ďáb­lův práv­ní pří­pad, Co­ko­liv za klid­ný život, Lék pro pa­ro­há­če nebo Po­mní­ky cti. Tyto hry jsou však v čes­kém kon­tex­tu bo­hu­žel ne­zná­mé.

Herec a di­va­del­ní pod­ni­ka­tel byl synem Ja­me­se Bur­bage, herce, im­pre­sária a za­kla­da­te­le lon­dýn­ských di­va­del, vý­znam­né osob­nos­ti rané alž­bě­tin­ské doby.

Byl spo­luza­kla­da­te­lem Spo­leč­nos­ti lorda ko­mo­ří­ho. Shake­spea­re pro něj na­psal celou řadu rolí Othel­la, Hamle­ta, Ma­cbe­tha nebo Pro­spe­ra. Účin­ko­val také ve hrách Bena Jon­so­na nebo Johna Web­ste­ra.

Bur­bage je po­hřben na hřbi­to­vě kos­te­la Sv. Le­o­nar­da ne­da­le­ko di­va­del The The­a­t­re a The Cur­ta­in The­a­t­re. Jeho pů­vod­ní ná­hrob­ní kámen je dnes již ztra­cen, ale údaj­ně ob­sa­ho­val pouze la­pi­dár­ní nápis "Exit Bur­bage".

Vy­so­ce oceňovaný herec své doby, dů­věr­ný Shake­spea­rův pří­tel, hlav­ní herec Mar­lowo­vých her - hrál jeho Dok­to­ra Faus­ta, Ta­mer­lá­na nebo Bar­na­bá­še. Ože­nil se s Joan Wo­od­ward, ne­vlast­ní dce­rou Phi­li­pa Hen­slowa, spolu se kte­rým pa­t­řil do he­rec­ké Spo­leč­nos­ti lorda ad­mi­rá­la (byl hlav­ním her­cem a od roku 1592 po­díl­ní­kem).

Byl rov­něž schop­ným pod­ni­ka­te­lem a do­sá­hl vel­ké­ho ma­jet­ku. Na svých po­zem­cích po­sta­vil řadu chu­do­bin­ců a kolem Du­lwiche v roce 1613 za­lo­žil Kolej daru Bo­ží­ho (Colle­ge od God's gift), kde se poz­dě­ji na­lez­ly zmí­ně­né cenné Hen­slowo­vy zá­pis­ky. Po smrti své první ženy se znovu ože­nil v roce 1623 si vzal Con­stan­ce, dceru bás­ní­ka Johna Donna.

Krá­lov­ský mistr zábav, v jehož cen­zur­ní kor­n­pe­ten­ci bylo udě­lo­vá­ní po­vo­le­ní k uvá­dě­ní dra­ma­tic­kých textů a po­vo­le­ní di­va­del­ním sku­pi­nám k tomu, že vůbec di­va­dlo mohou pro­vo­zo­vat. Dbal na to, aby di­va­del­ní pro­duk­ce ne­po­bu­řo­va­ly a ne­na­ru­šo­va­ly dobré mravy. Ve hře Za­mi­lo­va­ný Shake­spea­re Til­ney vy­stu­pu­je zá­ro­veň jako lord ko­mo­ří, kte­rým byl v té době ovšem ve sku­teč­nos­ti lord Hun­sdon, Til­ney byl jeho pod­ří­ze­ným.