Roman Meluzín
Režii vystudoval na pražské DAMU u Evžena Sokolovského. Prošel divadly v Příbrami, Olomouci, Českých Budějovicích a Liberci.
V roce 1999 zakotvil v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde v letech 2000–2016 působil jako šéf souboru muzikálu. Během těchto let proměnil archaický operetní ansámbl v moderní muzikálový soubor.
Z jeho inscenací jmenujme například Mechanický pomeranč, Juno a Avos, Ferdinanda, Jeptišky, My Fair Lady, Gypsy, Nine, Footloose, Spamalot, Polibek pavoučí ženy, Evitu, Producenty, Kočky, Děj se co děj nebo Bonnie a Clyde.
Úspěšné byly i jeho inscenace muzikálů Kabaret, Chicago a Probuzení jara, jež vynesly Ceny Thálie pro Danielu Šinkorovou, Zuzanu Krištofovou a Karolinu Gudasovou.
Aktivní je i na poli dětských televizních pořadů a filmů.
Máte za sebou bohaté zkušenosti s muzikály. Čím Vás tento žánr oslovil?
Když jsem se rozhodoval o tom, jakým žánrem budu absolvovat na DAMU, tak jsem nakonec dospěl k tomuto syntetickému žánru, protože mi přišel jako nejadekvátnější výraz moderní generace. To už je ale více než třicet let a dokonce jsem vyprovokoval svého bývalého spolužáka Václava Beránka, aby napsal původní český muzikál, který se jmenoval „Dětem celého světa“. Texty písní napsal Ladislav Kantor, muziku Milan Svoboda a hrát měl Pražský výběr, ale ten byl tenkrát zakázaný. Bylo to dost naivní, ale upřímný. Vedení fakulty a paní děkance se to ale nezdálo politicky „košér“, tak to zakázala. Nakonec jsem absolvoval náhradním titulem, ovšem velice milým: Voskovec, Werich, Ježek – Nebe na zemi. A od té doby mně ten můj vztah k syntetickému, nebo hudebně dramatickému žánru a využívání muziky v inscenacích drží dodnes.
Kdybyste měl vybrat mezi svou první inscenací a tou dosud poslední sobě nejmilejší, která by to byla?
Jsou tituly, které ve vás zůstanou více než ostatní, v mém případě je to určitě muzikál Kočky, nebo zůstanou tituly, které jsem uvedl v české premiéře. Například Polibek pavoučí ženy nebo Nine.
Jako šéf (umělecký šéf souboru muzikál v Divadle J. K. Tyla v Plzni – pozn. red.) jsem měl za cíl vyprovokovat vznik českého muzikálu – ne tzv. „písničkálu“ a to se mi myslím povedlo v závěru mého působení v Plzni s muzikálem Liduschka (Baarová), který jsme dali dohromady s Alešem Březinou a Karlem Steigervaldem.
Čím je podle Vás zajímavý příběh Funny Briceové?
Fanny Briceová byla jen jedna jediná žena tohoto typu v dějinách lidstva a showbyznysu a hudebně dramatického žánru počátkem minulého století ve Spojených státech. Fanny byla žena neobyčejného vnitřního zaujetí a mimořádného talentu a taky něčeho, co příliš žen nemá – ona byla komik, lomený do groteskna přitom – jak uvidíme v závěru inscenace – byla člověkem se schopností hlubokého citového prožitku. Vše kolem ní mně strašně baví a samozřejmě i to, že jde o opravdový příběh.
V Mostě režírujete poprvé, jaká byla podle Vás společná spolupráce s mosteckým souborem?
Jsou to milí, pracovití, talentovaní lidé, kteří nejsou specialisty na tento žánr, ale dělají vše pro to, aby to nebylo vůbec znát.
Máte vždy pevnou vizi? Nebo dáváte hercům prostor?
Samozřejmě, že mám vždy pevnou vizi. Muzikál je strašně složitá disciplína a je potřeba mít vše detailně podchycené dopředu. S konkrétními herci pak společně hledám podobu dramatické postavy. Je to obyčejně jakýsi průnik dvou či více vizí. Určitě nevodím herce za ruku a neříkám jim odkud a kam chodit atd. To v žádném případě.
Jak dlouho probíhá příprava na muzikál?
Na Funny zhruba rok a půl. Ale například muzikálu Kočky jsem věnoval minimálně dva roky.
Co Vás čeká po premiéře?
Po premiéře mně čekají Vánoce, tak jako každého. Po novém roce mám závazky na VOŠ v Praze, kde učím a musím se studenty dojít úspěšně ke klausurám za podzimní semestr.
(připravil Michal Pětík)