2019 / 8

DIVADELNÍ MOSTY

internetový magazín Městského divadla v Mostě

Roman Meluzín

Režii vy­stu­do­val na praž­ské DAMU u Evže­na So­ko­lov­ské­ho. Pro­šel di­va­dly v Pří­bra­mi, Olo­mou­ci, Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích a Li­ber­ci.
V roce 1999 za­kot­vil v Di­va­dle J. K. Tyla v Plzni, kde v le­tech 2000–2016 pů­so­bil jako šéf sou­bo­ru mu­zi­ká­lu. Během těch­to let pro­mě­nil ar­chaic­ký ope­ret­ní an­sám­bl v mo­der­ní mu­zi­ká­lo­vý sou­bor.
Z jeho in­sce­na­cí jme­nuj­me na­pří­klad Me­cha­nic­ký po­me­ranč, Juno a Avos, Fer­di­nan­da, Jep­tiš­ky, My Fair Lady, Gypsy, Nine, Fo­otlo­o­se, Spa­ma­lot, Po­li­bek pa­vou­čí ženy, Evitu, Pro­du­cen­ty, Kočky, Děj se co děj nebo Bon­nie a Clyde.
Úspěš­né byly i jeho in­sce­na­ce mu­zi­ká­lů Ka­ba­ret, Chi­ca­go a Pro­bu­ze­ní jara, jež vy­nes­ly Ceny Thá­lie pro Da­nie­lu Šin­ko­ro­vou, Zuza­nu Krišto­fo­vou a Ka­ro­li­nu Guda­so­vou.
Ak­tiv­ní je i na poli dět­ských te­le­viz­ních po­řa­dů a filmů.
 
Máte za sebou bo­ha­té zku­še­nos­ti s mu­zi­ká­ly. Čím Vás tento žánr oslo­vil?
Když jsem se roz­ho­do­val o tom, jakým žánrem budu ab­sol­vo­vat na DAMU, tak jsem na­ko­nec do­spěl k to­mu­to syn­te­tic­ké­mu žánru, pro­to­že mi při­šel jako neja­de­kvát­něj­ší výraz mo­der­ní ge­ne­ra­ce. To už je ale více než tři­cet let a do­kon­ce jsem vy­pro­vo­ko­val svého bý­va­lé­ho spo­lu­žá­ka Vác­la­va Be­rán­ka, aby na­psal pů­vod­ní český mu­zi­kál, který se jme­no­val „Dětem ce­lé­ho světa“. Texty písní na­psal La­di­slav Kan­tor, mu­zi­ku Milan Svo­bo­da a hrát měl Praž­ský výběr, ale ten byl ten­krát za­ká­za­ný. Bylo to dost na­iv­ní, ale upřím­ný. Ve­de­ní fa­kul­ty a paní dě­kan­ce se to ale ne­zdá­lo po­li­tic­ky „košér“, tak to za­ká­za­la. Na­ko­nec jsem ab­sol­vo­val ná­hrad­ním ti­tu­lem, ovšem ve­li­ce milým: Vos­ko­vec, Werich, Ježek – Nebe na zemi. A od té doby mně ten můj vztah k syn­te­tic­ké­mu, nebo hu­deb­ně dra­ma­tic­ké­mu žánru a vy­u­ží­vá­ní mu­zi­ky v in­sce­na­cích drží dodnes.
Kdy­bys­te měl vy­brat mezi svou první in­sce­na­cí a tou dosud po­sled­ní sobě nej­mi­lej­ší, která by to byla?
Jsou ti­tu­ly, které ve vás zů­sta­nou více než ostat­ní, v mém pří­pa­dě je to ur­či­tě mu­zi­kál Kočky, nebo zů­sta­nou ti­tu­ly, které jsem uvedl v české pre­mi­é­ře. Na­pří­klad Po­li­bek pa­vou­čí ženy nebo Nine.
Jako šéf (umě­lec­ký šéf sou­bo­ru mu­zi­kál v Di­va­dle J. K. Tyla v Plzni – pozn. red.) jsem měl za cíl vy­pro­vo­ko­vat vznik čes­ké­ho mu­zi­ká­lu – ne tzv. „pís­nič­ká­lu“ a to se mi mys­lím po­ved­lo v zá­vě­ru mého pů­so­be­ní v Plzni s mu­zi­ká­lem Li­duschka (Ba­a­ro­vá), který jsme dali do­hro­ma­dy s Ale­šem Bře­zi­nou a Kar­lem Ste­i­ger­val­dem.
Čím je podle Vás za­jí­ma­vý pří­běh Funny Bri­ceo­vé?
Fanny Bri­ceo­vá byla jen jedna je­di­ná žena to­ho­to typu v dě­ji­nách lid­stva a showbyz­ny­su a hu­deb­ně dra­ma­tic­ké­ho žánru po­čát­kem mi­nu­lé­ho sto­le­tí ve Spo­je­ných stá­tech. Fanny byla žena ne­o­by­čej­né­ho vnitř­ní­ho za­u­je­tí a mi­mo­řád­né­ho ta­len­tu a taky ně­če­ho, co pří­liš žen nemá – ona byla komik, lo­me­ný do gro­tesk­na při­tom – jak uvi­dí­me v zá­vě­ru in­sce­na­ce – byla člo­vě­kem se schop­nos­tí hlu­bo­ké­ho ci­to­vé­ho pro­žit­ku. Vše kolem ní mně straš­ně baví a sa­mo­zřej­mě i to, že jde o oprav­do­vý pří­běh.
V Mostě re­ží­ru­je­te po­pr­vé, jaká byla podle Vás spo­leč­ná spo­lu­prá­ce s mos­tec­kým sou­bo­rem?
Jsou to milí, pra­co­vi­tí, ta­len­to­va­ní lidé, kteří nejsou spe­ci­a­lis­ty na tento žánr, ale dě­la­jí vše pro to, aby to ne­by­lo vůbec znát.
Máte vždy pev­nou vizi? Nebo dá­vá­te her­cům pro­stor?
Sa­mo­zřej­mě, že mám vždy pev­nou vizi. Mu­zi­kál je straš­ně slo­ži­tá dis­ci­plí­na a je po­tře­ba mít vše de­tail­ně pod­chy­ce­né do­pře­du. S kon­krét­ní­mi herci pak spo­leč­ně hle­dám po­do­bu dra­ma­tic­ké po­sta­vy. Je to oby­čej­ně ja­ký­si prů­nik dvou či více vizí. Ur­či­tě ne­vo­dím herce za ruku a ne­ří­kám jim odkud a kam cho­dit atd. To v žád­ném pří­pa­dě.
Jak dlou­ho pro­bí­há pří­pra­va na mu­zi­kál?
Na Funny zhru­ba rok a půl. Ale na­pří­klad mu­zi­ká­lu Kočky jsem vě­no­val mi­ni­mál­ně dva roky.
Co Vás čeká po pre­mi­é­ře?
Po pre­mi­é­ře mně če­ka­jí Vá­no­ce, tak jako kaž­dé­ho. Po novém roce mám zá­vaz­ky na VOŠ v Praze, kde učím a musím se stu­den­ty dojít úspěš­ně ke klausu­rám za pod­zim­ní se­mestr.
(připravil Michal Pětík)