Adam Doležal o Homevideu

Adam Doležal vystudoval pod vedením prof. Aloise Hajdy obor činoherní režie na divadelní fakultě brněnské JAMU. Už za studií hostoval v brněnském BURANTEATRu, kde režíroval například Williamsův Skleněný zvěřinec, Ibsenovu Hedu Gablerovou, či Crimpův Venkov. Jako host pracoval dále v Městském divadle ve Zlíně, v Divadle Šumperk, ve Východočeském divadle Pardubice, v pražském Divadle Na rejdišti, Městském divadle na Kladně, či v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Věnuje se i překladu divadelních her (např. Umění vraždy autora Joe DiPietra). V prosinci roku 2016 úspěšně obhájil disertační práci na divadelní fakultě brněnské JAMU, mapující životní i profesní dráhu osobnosti světové divadelní režie, Petera Brooka.

Adamova první režijní spolupráce s mosteckým divadlem proběhla v roce 2016, kdy pro nový prostor Aréna nastudoval divácky úspěšnou inscenaci Souborné dílo Williama Shakespeara (zkrácená verze).

Momentálně zkouší na Komorní scéně současnou německou hru HOMEVIDEO, kterou v české premiéře uvedeme 9. února 2018.

Foto: A. Pshemetskyy

Více o Homevideu s režisérem v rozhovoru zde:

V Mostě pracuješ nyní podruhé. Co tě přimělo k návratu na naši scénu?

To je jednoduché: že se mi se zdejším souborem moc dobře pracovalo a pracuje i nadále.

Opět režíruješ na Komorní scéně. Nemrzí tě, že nemůžeš využít všechny vymoženosti velkého jeviště?

Tentokrát máme přeci jenom o něco větší prostor, než u inscenace Souborné dílo Williama Shakespeara (zkrácená verze) , kdy jsme byli na tzv. Aréně, která tomuto kabaretu náramně sedla. Ale abych ti odpověděl na otázku, tak ne, nemrzí. Upřímně řečeno mám komornější scénu raději i v pozici diváka. Uznávám, že veliké jeviště nabízí spoustu možností, jak představení (nejen) audiovizuálně rozehrát, ale Komorní scéna má zase jiné přednosti, třeba koncentrovanější soustředění na hereckou práci. Neuměl bych si Homevideo představit na veliké scéně, i když hra obsahuje značné množství technických ozvláštnění, v jádru je to pořád intimní a komorní příběh.

Hra Homevideo patří do kategorie současné dramatiky. Jaké s ní máš doposud jako režisér zkušenosti, dáváš jí přednost před klasickými hrami?

Ve své práci rád střídám klasické a současné texty. Nutí mě to být pořád ve střehu. Ale co je to vlastně „současný“ text? Když jsem před pár lety zkoušel hru Venkov autora Martina Crimpa, byla ještě považována za současnou, dnes už spadá do učebnic. Pokud označíme za současný text takový, který vznikl po roce 2010, tak je zřejmě Homevideo nejsoučasnější hra, se kterou jsem se zatím pracovně setkal. Pro osobní četbu se spíše obracím k nejnovějším hrám z celého světa, často i v jejich originálních podobách. V současné době vzniká po světě veliké množství kvalitních her. Bohužel ale také těch méně kvalitních. Baví mě pročítat se jimi a zjišťovat trendy a způsoby, jakými píší autoři například z druhé strany zeměkoule. Co je zajímá, jaká řeší témata a tak podobně.

Nejen, že je Homevideo hra současná, ale patří také ke hrám, které jsou určené nejen pro večerní publikum, ale především pro mládež. Již jsi něco podobného někdy režíroval?

Hru vyloženě o mládeži a pro mládež jsem zatím ještě nerežíroval… Ale nemyslím si, že by takové rozdělení hrálo roli – ona mládež jsou diváci jako každí jiní, možná ještě náročnější, protože žijí ve světě, ve kterém se například Homevideo odehrává a které znají jako své boty. Bylo by příjemné, kdyby diváci, kteří jsou ve věku hlavních postav, naše představení přijali a podnítilo by v nich třeba i diskuzi, či zamyšlení… Pak by naše práce měla smysl.

Adam Doelžal při zkoušení Homevidea s Veronikou Týcovou a Vítem Herzinou. Foto archiv MDM.

Text i naše inscenace počítá s videodotáčkami a moderními technologiemi (internetové chaty). Bereš to jako samozřejmou součást práce divadelního režiséra současnosti? Jak zvláštní přípravu to po tobě vyžaduje?

V dnešní době už jsou projekce opravdu běžnou součástí divadelní praxe. Ještě před deseti lety tomu tak nebylo, to byly projekce hračkou pro vyvolené. Myslím si, že je to důsledek invaze filmu do divadla. Film je neskutečně divácky úspěšné médium a divadlo na něj musí zákonitě nějak reagovat. Vezmi si, kolik vzniká divadelních her na motivy filmu – Zamilovaný Shakespere, Shrek, Titanic, Rocky, Duch, Homevideo… A pokud jsou součástí každodenní komunikace platformy jako WhatsApp nebo Messenger, je jen přirozené, že se objevují v nově vznikajících textech. Samozřejmě, že příprava je v tomhle případě náročnější. Projekce musí být detailně vymyšlené a souhra s hereckou akcí musí klapnout na 100%, aby působila uvěřitelně. Osobně mám ale raději divadelní inscenace, které se obejdou bez projekcí. Film, ve vší své dokonalosti, je přeci jenom pořád silně realisticky založený a neumí předat znak a metaforu tak, jak to umí jenom divadlo. V tom je nenapodobitelné. Byla by škoda, kdyby představivost a hravost nahradila technika. Ovšem existují hry, kde se bez projekcí neobejdete a Homevideo je jednou z nich. Tam jsou technologie základním motorem zápletky.

Hlavním tématem hry je kyberšikana a mobbing. Setkal ses už někdy s touto problematikou ve svém vlasntím životě nebo okolo sebe? Co tě na tomto tématu nejvíce zajímá?

Ve svém osobním životě zatím ne, už proto, že sociální sítě tolik nepoužívám. Navíc, když jsem byl ve věku našich postav, tak existoval jeden počítač v celé střední Evropě a k němu jsem přístup neměl. Pokud se s mobbingem setkal někdo z mých známých, tak mi o tom neřekl; chápu, že se o tom asi nesnadno mluví. Ale mělo by se mluvit. Každý rok se objeví minimálně jeden takový extrémní případ, jako v Homevideu, což mi přijde alarmující. V rámci přípravy na zkoušení jsem si vyhledával zprávy o nejznámějších případech z celého světa a bylo mi z toho dost smutno. Smutno je vlastně slabé slovo. Internet s sebou totiž mimo jiné nese nebezpečnou věc – anonymitu. Dnes už může šikanovat kdokoliv kohokoliv; pod rouškou nicku sedět u svého počítače, slintat na klávesnici a zbaběle si dokazovat vlastní výjimečnost útoky na slabší. V tomhle ohledu to bylo dříve jednodušší – když nám vzal spolužák XY svačinu, věděli jsme, že to byl on.

Může divadelní inscenace v těchto závažných společenských otázkách něco změnit? Jak bys chtěl, aby zapůsobila?

Složitá otázka… Nemyslím si, že by divadlo, film, hudba, vlastně umění obecně mohly něco změnit na celospolečenské úrovni. Podle mně by mělo spíše pokládat otázky, upozorňovat, provokovat k reakci, dovést k zamyšlení, než předkládat řešení. Taková řešení totiž zákonitě vyznívají zjednodušeně a jaksi plakátově. Divadlo má ale možnost zasáhnout jednotlivce. Už jsem naznačil, že úspěchem by bylo, kdyby cílová skupina představení vzala a byla ochotna o problému diskutovat. Homevideo je vlastně modelová hra, která vypráví v jednoduchých konturách příběh, který se možná odehrává u našich sousedů, nebo ještě hůř, u nás doma, jen o tom nevíme. Záměrem je upozornit na problém, který je relativně nový a se kterým ještě pořádně neumíme zacházet. Kdyby z představení odcházeli diváci s tím, že by se o tomto problému ještě nějakou chvíli bavili, byl bych šťastný. Jakmile dojde k diskusi, je možná i změna, i když jenom na soukromé úrovni.

Hru Homevideo uvádíme v české premiéře. Znamená to něco pro tvoji vlastní práci?

Ani ne. Už jsem jednu českou premiéru uvedl, navíc ve svém vlastním překladu a žádný rozdíl jsem nepocítil. Plusem české premiéry je, že se cítíme povinni dělat tu hru tak, jak ji autor napsal, přeci jenom je to jisté „představení textu“ českému publiku. Mínusem může být, že není ještě ověřené, jak tato hra bude vlastně v tuzemských podmínkách fungovat, nemáme s čím srovnávat a z čeho se případně poučit. Na druhou stranu to s sebou nese i jisté vzrušení. Představení zkoušíme všichni naplno a ze všech sil, jsme si vědomi očekávání a ona nejistota je vlastně součástí toho krásného dobrodružství.

Rozhovor připravil dramaturg Zdeněk Janál