ROZHOVOR: REŽISÉR MIKOLÁŠ TYC

Na jevišti Městského divadla v Mostě se blíží premiéra inscenace Naši furianti – poslední před prázdninami. Režie se ujal Mikoláš Tyc, který se s respektem, ale i hravostí pustil do klasiky českého realistického dramatu.

Proč se k Furiantům stále vracíme? Co vypovídají o české povaze dnes – a kdo je vlastně furiant roku 2025? O tom, jak se Stroupežnického text proměňuje ve scénický tvar pro dnešního diváka, o folklóru bez skanzenu i o tom, proč tyto kusy nemají zůstat jen "v učebnicích", si povídal dramaturg inscenace Martin Macháček právě s režisérem.

Mikoláš Tyc, Martin Macháček, foto T. Branda, čtená zkouška

Proč se podle tebe ty nejvýraznější tituly české realistické dramatiky, kam Stroupežnického Naši furianti určitě patří, vracejí na tuzemská jeviště?

Aby se mohly vracet, musí být v neustálém kontaktu s dneškem. Možná by stálo za to se ptát protiotázkou: není náhodou možné, že řešíme tatáž témata, co lidé v 19. století? - A možná je tak v těchto divadelních hrách postihnut nějaký český naturel a my máme radost i možnost, že můžeme divadelně zkoumat, čím jsme.

Myslíš si, že si vůbec může nějaké tuzemské divadlo dovolit tyto tituly úplně vypustit?

Byla by to ohromná škoda ze dvou důvodů. Jednak bychom nechali ležet ladem — když to řeknu nadneseně — kulturní dědictví. Jedná se totiž o hry skutečně vynikající ať už mluvíme právě o Našich Furiantech, Maryši nebo dramatech Gabriely Preissové. Druhou škodou by bylo na ně zapomínat v záplavě globalizované kultury. Rád si zajdu na nejnovější filmy, muzikály a podobně… ale tohle je opravdu NAŠE.

Ptám se na to, protože se Naši furianti na mosteckém jevišti objevují od roku 1969 počtvrté a zase úplně jinak.

Chtěli jsme se na furianty podívat s nadhledem, pohrát si s tím statusem “národního pokladu” a ověřit, zda se stále jedná o živý materiál a funguje. Protože pro mě funguje hodně - a stále.

Představují pro tebe jako režiséra Naši furianti speciální výzvu?

Ano, představují. Setkávám s hrou s velkou inscenační tradicí, která zároveň patří k základnímu kulturnímu vzdělání. Text a jeho smysl musíme poctít. Ale zatím jsem si pokaždé ověřil, že pokud se konfrontuji s dobrou hrou opatřenou známkou: zlatý fond, nejde o náhodné označení. Potvrdilo se mi to například již u Čapka (Bílá nemoc ve Východočeském divadle, 2016; pozn. autora) a teď se mi to potvrzuje znovu.

Kdo je pro tebe furiant v roce 2025?

Každý, kdo považuje svůj světonázor za platnější než skutečnou pravdu, kdo se postaví na hlavu, kdo se “kousne”, kdo nesleví i ze sebeabsurdnější pozice. Někdy se i zaklíná heslem, že “jde na čest”, ale jede jako tupý ledoborec a nehledí napravo nalevo.

Patří podle tebe důsledné dodržování nářečí na současná jeviště?

Stroupežnický nářečí používal hlavně proto, aby tenkrát přivedl na scénu Národního divadla život tak, jaký je doopravdy, což bylo v jeho době velmi radikální. Když ale čteme Stroupežnického dnes, moc z toho již neplatí, protože dnešní “nářečí” je asi spíš hovorové, extrémně vulgární a to na jevišti v souvislosti s “klasikou” nechceme. S tím co za nářečí platí a neplatí a co je současná řeč jsme si s drahým dramaturgem Martinem Macháčkem krásně pohráli.

Podobně nakládáme s folklórem.

Aby folklór naplnil význam toho slova, nesmí jít o skanzen. Proto jsme s kostýmní výtvarnicí Veronikou Watzkovou došli k řešení, že nebudeme využívat znaky konkrétní etnografické oblasti, ale necháme je velmi mlhavě naznačeny, stejně jako si skladatel Matěj Štrunc hraje s lidovkami. Čerpá základně z jihočeského hudebního folkloru, ale vše tvůrčím způsobem ohýbáme a přizpůsobujeme otázce: jaká je tedy (současná) česká povaha onoho “furianta”, kdo je, kým je….

Hrajeme si také s formou divadla na divadle.

To, že přistupujeme k Našim furiantům tímto způsobem není nijak radikální nebo novátorské řešení. Nicméně nás velmi bavilo nad textem přemýšlet právě v těchto souřadnicích, protože se inscenace dotýká i divadelní praxe - jak se projevuje furianství u herců, rovinu vzájemného předvádění nebo řevnivosti a když se někdo ukázat, že má tzv. “na víc”. Zmnožují se nám roviny ukazování ostrých loktů a frajerských proklamací a mohli jsme tak lépe vypořádat s divadelně iluzivními prostředky, které předepisuje Stroupežnický. Divadlo na divadle nám poskytuje nejlepší prostor, abychom byli láskyplní k autorovi a zároveň výsměšní k postavám.

MIKOLÁŠ TYC: Představme si, že postavy ze hry vstupují do inscenace jako taková NPCéčka.