Rozhovor s režisérem Milanem Schejbalem

„Charleyovka je moje láska“

S mosteckým divadlem spolupracujete již pár let, vzpomenete si na Vaší první inscenaci, kterou jste na našem jevišti režíroval?

Moje první inscenace byla „BEZ ROUCHA“ v roce 1992, kdy jsem zde ještě hostoval a strašně rád na tuto inscenaci vzpomínám, protože byla pojata netradičně tím, že diváci sledovali představení přímo z velké točny a v druhé polovině odjeli s točnou na zadní stranu jeviště, kde představení sledovali ze zákulisí. V té době jsem si strašně zamiloval mostecké jeviště.

V roce 1993 přišla první Charleyova teta?

Ano. To má hezkou historii. Bylo to v době, kdy mi bylo nabídnuto angažmá. Tady v Mostě jsme tenkrát působili tři režiséři spolu se Zbyňkem Srbou a Pavlem Pecháčkem. Začali jsme studovat inscenaci Jiřího Krejčíka „PENZION PRO SVOBODNÉ PÁNY“. Pan autor měl ale stále větší a větší nároky až to dopadlo tak, že divadlo se rozhodlo inscenaci v polovině zkoušení zrušit. Poté nastala situace, kdy jsme museli rychle nasadit a nastudovat nový titul. Protože já mám rád komedii a humor na jevišti a v té době jsem Charleyovku měl v hlavě již nějakou dobu, tak jsme se rozhodli ji nastudovat s Patrikem Jílkem, Karlem Nonnerem, Reginou Razovovou a dalšími, kteří měli být původně obsazeni v „PENZIONU“.

Charleyovu tetu jste nastudoval již několikrát na scénách různých českých divadel, je to tak?

Ano. V roce 1994 jsem se stal uměleckým šéfem divadla ABC, kde byla v šedesátých letech uvedena slavná verze s Lubomírem Lipským v hlavní roli, která se dodnes vysílá v televizi. A protože Lubomír Lipský byl v té době stále v angažmá, tak jsme se rozhodli „Charleyovku“ nastudovat i tam v roce 1996. V hlavní roli Babbse se představil Jan Hrušínský a Lubomír Lipský hrál Spettigua. Tato inscenace měla obrovský úspěch, hrála se skoro deset let a měla přes čtyři sta repríz. Po letech jsem se k „Charleyovce“ vrátil v pardubickém divadle a teď vlastně po čtvrté tady v Mostě.

Držel jste se přesně svých osvědčených nápadů?

„Charleyovka“ je moje láska, takže jsem se snažil, aby v každé inscenaci bylo vždy něco trochu jinak. Samozřejmě, že jsou situace, které mám již ověřené a ani nevím, jak jinak by se daly dělat, ale zároveň musíte vždy vycházet z herců. Když porovnám hlavní představitele Patrika Jílka, Honzu Hrušínského, Petra Borovce z Pardubic a Jirku Krause, tak jsou to čtyři úplně rozdílné herecké typy, takže již s touto podstatou je představení vždy jiné. Další podstatou je samozřejmě jeviště, které skýtá spoustu jiných možností a některé situace jsou řešeny jinak. Pokud bych trval na přesné představě a říkal hercům „hele, to bylo takhle a udělejte to takhle“, tak by to nebavilo ani herce a ani mě. Ale jak jsem již říkal, protože „Charleyovka“ je opravdu moje láska, tak se vždy snažím dělat situace jinak a vždy přinést něco nového.

Jste zároveň umělecký šéf příbramského divadla a docentem Divadelní fakulty v Praze, kde vyučujete režii. Jak trávíte volný čas, pokud nějaký máte? Umíte se odpoutat od divadla?

Mě baví učit, takže se snažím to vše nějak skloubit. S mojí ženou (dramaturgyně Pavlína Schejbalová pozn.red.) se vlastně vidíme víc v divadle. V čase divadelních prázdnin se ale snažíme užít si volna a vypnout. Vždycky, když jedeme na dovolenou, tak říkám své ženě: „ Jestli vystoupíme z letadla a já tady potkám nějakého herce, který prohlásí „ Čau Milane, co podnikneme?“, tak se vracím prvním letadlem domů!“ Máme i takový rituál, že vždy týden v lednu vyrážíme na hory a vše ostatní je tabu. Mě moje práce zatím baví, za což jsem velmi rád, tak uvidíme, co bude dál.