Rozhovor s režisérem Pavlem Ondruchem

Pavel Ondruch, režisér

V roce 2005 úspěšně ukončil studium činoherního herectví na brněnské JAMU (coby herec hostoval například v Národním divadle Brno) a poté pokračoval studiem režie a dramaturgie na pražské DAMU. Jeho adaptace Vančurovy Markéty Lazarové získala nominaci na cenu Evalda Schorma za dramatizaci a cenu za nejlepší inscenaci divadelního festivalu ZLOMVAZ 2010. V tomtéž roce obdržel Cenu Josefa Hlávky. Po absolvování DAMU nastoupil jako režisér do Těšínského divadla v Českém Těšíně, kde – jak na české, tak na polské scéně – doposud zrežíroval jedenáct inscenací (například Nezvalovu Manon Lescaut, Čapkovu Sprawu Makropulos, Wilderovu Dohazovačku či Ibsenovu Pani z morza). Již během těšínského působení spolupracoval s pražským Divadlem Ungelt, kde mimo jiné zrežíroval muzikál Touha jménem Einodis, Williamsovo Království boží na zemi či Quilterovu hru 4000 dnů. Po dlouhodobé spolupráci s Divadlem Ungelt se v roce 2016 stal Pavel Ondruch jeho
kmenovým dramaturgem a režisérem.

Pohostinsky také režíruje po celé republice – v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, ve Východočeském divadle v Pardubicích, v Divadle Na Prádle v Praze, v brněnské Polárce a nejčastěji právě v Městském divadle v Mostě, kde vytvořil již sedm inscenací, zpravidla muzikálů.(Hvězda na vrbě, Cabaret, Balada pro banditu, Nebezpečné vztahy). Jeho Zpívání v dešti vyhrálo v Mostě Cenu diváka za rok 2014. Momentálně připravuje s mosteckým souborem hudební komedii Petra Quieltera "Je úchvatná!" s Reginou Razovovou v roli nejhorší operní zpěvačky Florence Foster Jenkinsové.

Pavel Ondruch při zkoušení Úchvatné.

Momentálně finišuješ na jevišti MDM komedii „JE ÚCHVATNÁ!“, čím je pro tebe tento titul zajímavý?

Vším – žánrem, stylem komiky, způsobem Quilterova psaní, originálními postavami, operníkoloritem, hudbou, dobovým námětem založeným na skutečných událostech a v neposlední řadě svým „crazy“ nábojem. Je to prostě „barevná“ hra a já miluju barvy.

Přemýšlel jsi dlouho o obsazení hlavní představitelky, nebo byla volba jasná od počátku?

Ani vteřinu jsem neváhal, ba dokonce jsem Jirkovi Rumpíkovi navrhnul tuto hru s tím, že je ideální právě pro Reginu Razovovou. V Regině je totiž nadávkována přesná míra komiky a citovosti, jakou jsem viděl v postavě Florence. V žádném případě jsem totiž nechtěl tlačit jen na humornost humoru, který je ve hře i námětu obsažen. Onen humor jsem chtěl obohatit o lidskou hloubku a v nejlepším slova smyslu sentiment. Hra mě totiž na začátku rozesmála a na konci dojala. Cesta od smíchu k slzám účasti a pochopení byla a je pro mě klíčem k celé koncepci inscenace. Na počátku se Florence smějeme, avšak na konci nám její zpěv přijde přirozený, autentický, ze srdce – prostě svým způsobem krásný. Přijetí něčeho, co nejdřív vypadá směšně, trapně, neuvěřitelně je tak pro mě skvělá pointa celého díla. Věděl jsem, že Regina tuto mou představu absolutně naplní. Navíc jsem s ní chtěl pracovat na velké roli. Znal jsem ji dobře z mé předchozí práce v mosteckém divadle a vždy byla nejen stoprocentně připravená, ale tuto profesionalitu dokázala doprovázet až mladickým espritem a čirou láskou k divadlu a herectví. Mohl jsem si vymyslet cokoli a ona bez předsudků a s nadšením všechno zkusila. Obdivuji ji za to. Takže jsem logicky cítil, že se jí za toto nasazení nejen musím, ale i chci odvděčit.

Jak v Úchvatné pracuješ s hudbou?

Pokud vyprávíme příběh o nejhorší zpěvačce všech dob, musí být na jevišti k slyšení i pravý opak hudební hrůzy: hudební dokonalost. Bez tohoto kontrastu by téma hry – posedlost hudbou a uměním – do velké míry zapadlo. Věděl jsem proto, že Cosmu musí hrát pianista, který do inscenace přinese opravdový hudební um – a to nezbytně „na živo“. Kontrast špatného zpěvu a skvělé hry na klavír dělá z hudebních čísel nejen hereckou komediální lahůdku, ale i lahůdku poslechovou. Živá hra na piano tak prostupuje celou inscenací a činoherní komedie se tak rázem posouvá k hudební komedii, kterou si užije i hudbymilovný divák. Zazní totiž Puccini, Mozart, Strauss, Dvořák či také Cole Porter... Cosma je ale zároveň hlavní postava dramatu, postava, která příběh vypráví – skrze něj vnímáme příběh. Je to proto i náročný herecký úkol. Jsem nadšený, že je v Mostě někdo jako Tomáš Alferi – skvělý hudebník a zároveň skvělý divadelník. Každou zkoušku jsem se těšil z toho, že roli přijal. Kromě svého hudebního nadání totiž svým autentickým projevem dokonale naplňuje mou vizi o stylovém kontrastu mezi operním herectvím Florence a její suity a autentickým herectvím obyčejného muzikanta. Avšak i on postupem hry propadá kouzlu alternativní reality a grandiózní svět Florence – spolu s divákem – přijímá. Až ho nakonec – v Carnegie Hall – přijme zcela. I proto jsme se s kostýmní výtvarnicí Zuzanou Mazáčovou na jeho závěrečném kostýmu tak vyřádili... Ostatně Zuzka se vyřádila na všech kostýmech – jsou úchvatné!

Proč by si diváci Úchvatnou neměli nechat ujít?

Protože je to zkrátka zábavná originální hudební komedie u které se nemusíte stydět a u které si báječně oddechnete. Příběh i naše zpracování vás, slovy Florence, „vytrhne z životů“ a přenese do bláznivého světa, v němž nic není nemožné. Navíc tento výlet mimo realitu je tematizovaný – díky tomu postrádá onu nepříjemnou manipulativnost některých jiných komedií, které předstírají, že jejich realita je reálná, a ta kterou žijeme mimo divadlo neexistuje. Florence vědomě svět tam venku odmítá. A i když se svět šedé reality na ten její barevně operní neustále dobývá, odolává ne proto, že by byla hloupá, ale proto, že se zkrátka rozhodla dosáhnout svého štěstí jinak. Ve své skořápce – snu – je šťastnější. Neříká, že její sen je skutečnost, říká, že je „sen mnohem zábavnější“, což má fascinující téměř filozofické napětí. A ať už si o tomto postupu myslíme cokoli, nezbývá nám než jej respektovat a nenásilně tak přemýšlet nad tím, jak se v současném světě stavět k tomu, co se děje kolem nás. Kdy zavírat oči (jestli vůbec) a kdy je otevírat (jestli vůbec)?

Čím tě Florence Foster Jenkinsová tolik fascinuje?

Především schopností žít svůj sen. Florence umí létat a kdykoli je třeba, vznese se do snových nebes a uvelebí se na obláčku. Což scénograf Michal Syrový skvěle promítl i do scény… Florence neskončila u toho, že maně snila o lepším životě, ale konala. Rafinovaně tak její příběh prohlubuje na první poslech vágní pojem „sebeklam“. Rozhodnutí filtrovat to, co se mi nelíbí a co považuji za špatné, rozhodnutí vybírat pro svůj život jen to, co mi dělá radost, totiž může působit jako sebeklam, ale zároveň to může být pud sebezáchovy či ještě líp: čirá vůle ke štěstí. A pokud jste postaveni před volbu, buď se trápit v realitě nebo být šťastný ve snu, věřím, že většina z nás bude alespoň podvědomě volit druhou možnost... Možná ale ještě víc než Florence samotná mě fascinuje její suita. Přátelé kolem ní ji neustále udržují v iluzi a hrají s ní její hru. Průzkum jejich motivací je sám o sobě dobrodružstvím...

Jsi známý jako věčný optimista, dokážeš se také někdy pořádně vytočit?

Divadlo je pro mě způsob, jak žít a tvořit hrou. Stejně jako Florence žila a tvořila hudbou. Jakékoli vytočení je v tomto kontextu trapně nadbytečné. Je pravda, že někdy mám „náběh“ – zvláště když jsem konfrontován s nevstřícností, neochotou poslouchat, zlým úmyslem či lenorou – ale dřív, než bych svým výbuchem někomu kazil den, pochopím, že si nebudu kazit ten svůj. Navíc jsem nikdy – doslova nikdy – neviděl, že by jakýkoli výbuch zuřivosti dlouhodobě a efektivně něco skutečně vyřešil. Tvorba pro mě není bitva, ale radost. A stejně tak život.

(lek)