- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

ROZHOVOR: UMĚLECKÝ ŠÉF A DRAMATURG MICHAL PĚTÍK

"MOU AMBICÍ JE DIVADLO VÍCE OTEVŘÍT"

Od ledna letošního roku nastoupil na pozici uměleckého šéfa činohry dramaturg Michal Pětík, který si klade za cíl přiblížit divadlo co nejvíce divákům a otevřít ho novým možnostem.
V rozhovoru jsme se zaměřili nejen na jeho plány a vize, ale také na to, jak vnímá současnou divadelní scénu, jaké výzvy před ním stojí a co ho v životě inspiruje.

 

Michal Pětík Foto Tomáš Branda

Michal Pětík

(nar. 1985 v Roudnici nad Labem)

Po gym­ná­ziu v Roudnici nad Labem ab­sol­vo­val stu­di­um na Vyšší od­bor­né škole pu­b­li­cis­ti­ky v Praze a poz­dě­ji vy­stu­do­val di­va­del­ní dra­ma­tur­gii na Ja­náč­ko­vě aka­de­mii múzic­kých umění v Brně (v ate­li­é­ru Václava Cejp­ka, Miroslava Plešá­ka a Pavla Trtílka). Od roku 2012 pů­so­bí jako dra­ma­turg v Měst­ském di­va­dle v Mostě, v minulosti spo­lu­pra­coval jako re­dak­tor s na­kla­da­telstvím Pa­se­ka. V mosteckém divadle připravil desítky inscenací, na řadě z nich se podílel autorsky. Píše prózu i hudbu, je ženatý a má dvě dcery.

O umělecké vizi a plánech

 

Jaká je tvoje umělecká vize pro naše divadlo?

Je v zásadě prostá. Sním o tom, že tady v Mostě, na který zbytek naší země nahlíží bezmála jako na Mordor, bude vznikat sebevědomé, nesmlouvavé a vyhraněné divadlo, přesahující svůj region. Toho lze dosáhnout především tak, že tu bude sebevědomý soubor, pracující s talentovanými začínajícími tvůrci, ale také s umělci vyprofilovanými, kteří mají zřetelné (a klidně i polarizující) estetické a myšlenkové zázemí. Toto „zařídit“ by myslím měla být moje práce. Cítím proto velkou zodpovědnost a popravdě se mi z toho všeho poněkud tají dech. Svůj zdejší „úděl“ ovšem vnímám spíš tranzitně, jako přechod do nové éry. Rád bych, aby se na mou práci dalo smysluplně navázat, abych pro své nástupce vyčistil ty nejzáludnější umělecké i technickoprovozní pasti. Asi to souvisí s tím, že věřím spíše na evoluci než revoluci. Ono po těch letech, po která tady působím,
a srostl jsem se zdejším prostředím a lidmi, těžko mohu nějakou autentickou revoluci nabídnout.

Jakým směrem bys chtěl rozvíjet repertoár? Více klasiky, současných her, nebo experimentální tvorby?

Každé umělecké dílo – a tady i divadelní – svým specifickým způsobem vypráví příběh, cosi nám sděluje, nějak s námi komunikuje. A my chceme k tomu, co už tady diváci znají, přidat další, barevnější, okrajovější způsoby vyprávění a komunikace, a pokud možno vždy tak, aby divadlo, ona „hra“, odhalilo divákům něco skutečného a pravdivého. Kultura je totiž základním a možná jediným autentickým nástrojem sebepochopení jedince i společnosti, pomáhá nám ověřovat naše nejhlubší lidské hodnoty. Přiznám se, že nějaké teatrologické mudrování mi není vlastní, ale musím říct několik poznámek. Divadlo v mém pojetí je hledačské, pátrající
po hlubším sdělení, velmi mě zajímá reflexe kulturní historie, která je za tím či oním textem-tématem.
Velmi tíhnu k literatuře, která není primárně určená pro divadlo. Tedy k próze, literatuře faktu, deníkům, biografiím či autofikcím. Pro diváky, kteří mají v oblibě naši velkou scénu a její dvě točny a efektní technické zázemí, chystáme jakýsi mostecký „West End“, tedy špičkově udělané komediální i hudební inscenace, kombinaci klasických i novějších děl světové i české dramatiky.

Naproti tomu v Divadle rozmanitostí, kam se část našeho večerního provozu postupně přesune, hodláme jít jinou cestou. V nadsázce pravím, že zde chceme vyvolávat duchy malých scén, jako byly (či stále jsou) Činoherní klub i Činoherní studio, HaDivadlo, BuranTeatr, Divadlo Na zábradlí, Divadlo u stolu a mnoho dalších. Bude to prostor pro menší inscenace, jejichž těžištěm je herectví, bez vnějších efektů a zbytečností, prostě na dřeň, prostor pro současnou dramaturgii a nové české i zahraniční autory. V tomto smyslu tedy bude v „Rozmáňu“ vznikat „experimentální“ divadlo, jdoucí mimo střední proud, méně prošlapanými cestami.

Jak plánuješ zapojit publikum do uměleckého života divadla?

Mou ambicí je divadlo co nejvíce otevřít. Aby ho Mostečané nemíjeli jako nějakou neproniknutelnou, do sebe uzavřenou věž ze slonoviny, ale aby ho považovali za oblíbenou součást svého života v Mostě. Za jakési přirozené kulturní centrum, kde se dá setkávat, pobývat, hovořit i spokojeně mlčet či přemýšlet. Pravidelně chceme pořádat menší i větší setkání, a teď nemám na mysli jen veřejné generálky a podobné věci, to je vlastně představení jiného druhu, ale spíše akce, jaké chystáme například nyní, v polovině ledna. Zkoušíme hru Václava Havla Audience, a rádi bychom pozvali pár našich divadelních příznivců na pivo. A tam s nimi můžeme probrat kde co. Nebo bychom rádi měli denní kavárnu ve foyeru divadla, já osobně si třeba sním o malém knižním festivalu… ale nakonec – od toho bude v divadle nově vznikající obchodně-propagační oddělení.

 

O dramaturgické minulosti


Jak tě tvoje zkušenost dramaturga připravila na roli uměleckého šéfa?

Asi nejlépe, jak mohla. Neboť dramaturg (spolu s tajemnicí divadla) je nejbližším spolupracovníkem uměleckého šéfa, jeho vrbou, poradcem i oponentem. Jako dramaturg jsem mohl současně nahlížet jak do uměleckých, tak do provozních záležitostí a udělat si alespoň základní ideovou představu o tom, jak na „to“. Nicméně už nyní je mi jasné, že jsem si řadu věcí poněkud „maloval“ a že – pokud se chci vyhnout úplnému selhání – musím každý den vybojovat mnoho bitev v sobě i navenek. Rozhodně mě čeká – vedle vizí do budoucnosti – také mnoho každodenních menších starostí, které k dané pozici patří, a já se jimi nesmím nechat unavit, ba co hůř, zlomit. To je zkrátka směšně-hororový osud introverta v divadelním prostředí.

Jaký byl tvůj nejoblíbenější projekt, na kterém si jako dramaturg pracoval, a měl si někdy pocit, že je těžké vyvážit kreativitu s praktickými omezeními divadla?

Popravdě řečeno, docela dlouho mi trvalo, než jsem zvykl na „mosteckou realitu“ a charakter divadla, které se tu provozuje. Jakkoliv je zdejší divadlo impozantní, myslím, že vnitřně stále ještě k tomu obrovskému jevišti i hledišti hledám cestu, protože osobně tíhnu k menším, nepravidelným prostorům, k blackboxům atd. Ty si ze své podstaty vynucují trochu jinou dramaturgii i výtvarné či režijní gesto. Nicméně ten prostor naší velké scény je monumentální i inspirativní a zajisté mimořádně vhodný pro velké příběhy a strhující herecké i vizuální kreace. A já doufám, že i já v sobě zase dokážu kreativitu rozhořet, nějaký čas si jen tak doutnala. A konkrétně – ze „svých“ prací vzpomínám třeba na inscenace Herkules a Augiášův chlív, Král a Baga, Bavič, Tři sestry nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.

Co tě přivedlo k divadlu a jaké byly tvé začátky?

Takhle. Nepocházím ani z divadelní, ani z umělecké rodiny. V rámci své rodiny jsem tak trochu exot. Můj zájem o literaturu a hudbu moji rodiče ještě myslím chápali, můj zájem o psaní už možná méně. Ale nechali mi volnou ruku. Nedusili mě, jejich poslední direktivní požadavek na mé vzdělaní zněl: „půjdeš na gympl“. Tam mě četba knih (třeba esejů a her Václava Havla) a profesorka češtiny nějak přesvědčily, že ten tajuplný obor dramaturgie by mohl být pro mě. A tak jsem si podal přihlášku na DAMU (pamatuji se, že jedním z úkolů, který jsem měl vypracovat, byla analýza Langerovy Periferie). K přijímačkám jsem však nakonec zbaběle ani nejel. Po většinu střední školy jsem totiž chtěl být novinářem, dokonce jsem měl z nějakého důvodu touhu stát se válečným zpravodajem. Nakonec jsem vystudoval publicistiku a rozhodl se psát o výtvarném umění, o kapelách, o divadle; zkrátka o kultuře. Novinářem jsem se nakonec nestal, ale to studium nebylo úplně beze smyslu. Na škole jsem měl možnost se setkat s přednášejícími jako třeba Václav Vokolek, Petr Onufer, Martin C. Putna či historik Oldřich Tůma. A to všechno bylo nesmírně obohacující. A začátky v Mostě… Po absolutoriu jsem hledal práci a shodou životních peripetií se dostal do Mostu. A tady nadbytek kulturních institucí, kde bych se o práci mohl ucházet, zrovna nebyl. A tak jsem napsal mail tehdejšímu řediteli divadla Václavu Hofmannovi, jemuž vděčím za to, že tu ještě jsem, ten si přečetl nějaké mé práce a rozhodl se mě přijmout na takové elévské místo lektora dramaturgie. Zde jsem se dva roky plácal a dělal všechno možné od PR článků a rozhovorů po asistenta režie. Nakonec mi divadlo se svolením uměleckého šéfa Jirky Rumpíka umožnilo, abych při práci mohl studovat, a tak jsem odjel do Brna a na JAMU vystudoval divadelní dramaturgii. A pak jsem se vrátil zpět. Ačkoliv – tak docela jsem vlastně nikdy neodešel.

Existuje nějaký dramatik, režisér nebo herec, který tě osobně inspiruje?

Já nevím. Mám dojem, že mě spíš inspiruje dílo než konkrétní umělec. Mám silnou afinitu k angloamerické literatuře a kultuře obecně, ale promlouvat ke mně dokáže cokoliv, jen často netuším, proč se tak stalo nebo jaký to má důvod. A pak mívám období silného, až protivného, zaujetí tou věcí (například tématem holokaustu). Jako literáta mě mohli inspirovat třeba Cormac McCarthy, Graham Greene nebo Karl Ove Knausgård, jako dramaturga mě inspiruje – řekněme – zeitgeist a pak především konkrétní herci. Jejich fýzis a osobnostní „vyzařování“ mě často přivádějí k textům, které by se daly (měly) inscenovat.

Máš nějaké oblíbené divadelní představení nebo inscenaci, která tě ovlivnila?

Během brněnských studií jsem viděl řadu pozoruhodných inscenací, ať už v dnes neexistujícím Divadle u stolu (Macbeth) nebo v Redutě (Elementární částice), v Huse na provázku (Rozvzpomínání) či v Hadivadle (Pařeniště); a to nemluvím o představeních na festivalech Encounter a Divadelní svět. Rád jsem jezdil na Ostravský festival Ostravar. Hluboko ve mně zůstala některá představení z Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který do Čech celá léta vozil velmi reprezentativní výběr toho nejlepšího z německojazyčného divadla. V tomto kontextu rád vzpomínám na inscenaci podle Tolstého románu Vojna a mír (Krieg und Frieden, režie Matthias Hartmann). V ten moment jsem si uvědomil, že právě takové divadlo je mi blízké, takové bych chtěl a snad jednou i uměl dělat. Malé osudy a vztahy na pozadí tzv. velkých dějin, divadlo imaginace, znakové, naprosto přesné v hereckých prostředcích; naléhavé, znepokojivé.

 

O výzvách a snech


Kdybys mohl uskutečnit jakýkoliv svůj umělecký sen, co by to bylo?

Mám ve svém pomyslném (i skutečném) šuplíku řadu textů, o jejichž inscenování jsem snil. Ale na tom vlastně ani moc nezáleží. Co bych si opravdu přál, a na čem mi naopak velmi záleží, je prožívat uspokojení z práce naplněné smyslem. A to bych si přál i pro své kolegy. Nechci svůj život prožívat extenzivně, do šířky, být všude, mít toho co nejvíc a zažít všechno. Já chci a potřebuji prožívat umění i život co možná intenzivně a do hloubky. Klidně v tichu, obrácený do sebe. Navíc není čas ztrácet čas. Už jsem ve věku, kdy začínám mít pocit předposledna.

Jak vnímáš aktuální herecký soubor? Plánuješ nějaké změny?

Změny se nedají nikdy vyloučit, takový je život, a já musím přemýšlet trochu dopředu. V tuto chvíli mohu říct, že tu máme opravdu dobrý soubor. A není to jen můj názor, řada divadelních kritiků či režisérů je překvapena, jak dobré hráče tady na našem „vyloučeném severu“ máme. A nejlepší na tom je, že je tu podle mého velký prostor pro to, být ještě lepší, a že jsme vlastně teprve na začátku pozoruhodné cesty.

Co pro tebe znamená dobrá spolupráce mezi uměleckým šéfem, dramaturgem, režisérem a herci?

Jádro mé práce. Obousměrná osa šéf – režisér – dramaturg – soubor, je uměleckou páteří divadla. Až teprve ve spojení těchto lidí rozmanitých dispozic, charakterů, vzdělání, vkusů, zájmů či hodnot vzniká něco skutečně vzrušujícího, něco, co by patrně jedinec sám o sobě nedokázal. A také je to škola kompromisu. Já si vlastně ani nejsem jistý, zdali bez přijetí toho, že divadlo vzniká z tvůrčího kompromisu, a někdy jsme tu větší tu menší součástí celku, lze práci v divadle dělat s radostí.

 

O budoucnosti divadla obecně


Jak vnímáš roli divadla v dnešní společnosti?

No, to je otázka za všechny peníze. Nevím, jestli na ni mám dobrou odpověď. Když se ale podívám kolem sebe, na rozbitou a mnohdy frustrovanou a vyděšenou společnost, na růst populismu v evropských zemích, na válku, extrémy nalevo i napravo, na klimatické problémy, zkrátka na vše, co nám v politice i ve společnosti dělá starosti, divadlo snad může být prostorem, kde se před tím lze alespoň trochu schovat a beze strachu si to „odžít“. Skrze příběhy a vztahy se podívat sám na sebe, na svůj život, své těžkosti, dát zde průchod radosti, stesku, být nevážný. Online prostor, sociální sítě, umělá inteligence a tak podobně nikdy živé umění nenahradí, a pokud ano, pak jedině proto, že lidé už nebudou o živé umění stát. A to já se pak – budu-li ještě žít – uchýlím do své „pevnosti samoty“ ke svým knihám a k protestnímu mlčení. Nigerijský spisovatel Wole Soyinka nedávno v jednom rozhovoru řekl, že společnost se někdy dostane do bodu, že příliš neodpovídá na běžné výrazové prostředky, a v tu chvíli je třeba sáhnout po metaforách. Já bych k tomu jen dodal, že nikdy nesmíme přestat mluvit, vést dialog (třebaže jednostranný či „hluchý“), neboť když se nemluví, všechno směřuje k nedorozumění. A nedorozumění je matka násilí.

Jaký je tvůj názor na moderní technologie v divadle? Měly by být integrální součástí, nebo spíše okrajovým prvkem?

Já mám za to, že součástí divadla má být cokoliv, co je součástí společnosti. Divadlo je vždy jejím zrcadlem, klidně i deformovaným. Jen je asi dobré vědět proč a jakým způsobem jsou ony technologie použity, zdali ještě slouží a nějak rozvíjejí naše pochopení či prožívání, nebo jsou použity jen jako cosi módního, co v důsledku nemá jiný obsah než svou vlastní módnost.

Jak oslovit mladší generace diváků, aby si našly cestu do divadla?

Nejprve asi musím říct, že velmi stojíme o to, abychom zatraktivnili naši divadelní i mimodivadelní nabídku pro diváky dejme tomu od patnácti až do nějakých pětatřiceti let, kdy se začínají překlápět do středního věku. Ale je strašně těžké říct, jak by se to mělo udělat. Předně. Nestane se to hned, a pokud my dnes spolu s ostatními kolegy zahájíme nějaké kroky, jejich efekt se projeví až za několik let. A samozřejmě nemáme žádnou jistotu, že ty kroky jsou dobré. Bůh ví, co bude za pět, deset, patnáct let… Druhá věc. Mladým lidem dnes nadbíhá kde kdo, třeba politické strany pod heslem všichni na Tik Tok, a všelijaké další instituce, ale já nechci předstírat, že ve svých bezmála čtyřiceti letech rozumím světu dnešních teenagerů. To by bylo křečovité, umělé, vykonstruované. Podle mého musíme dělat divadlo vizuálně i myšlenkově natolik dostředivé, ostré a vzrušující, aby jako jantarová hora mladé lidi přilákalo. Ale jak říkám, to je práce na řadu let... Třeba si její plody užiju, až budu v důchodu, a do divadla budou chodit moje vnoučata. A poslední, mírně nesouvisející poznámka. Každé oblastní divadlo je svým způsobem pozoruhodný fenomén, neboť jeho provoz a inscenace odhalují cosi podstatného o prostředí, v němž se nachází. O tom, jací tu žijí a pracují lidé, jací diváci a na jaké věci do divadla chodí. A tihle diváci mají děti a vnoučata, chodí k volbám, podílí se každý po svém na chodu společnosti. A my – jako městská instituce – se na ně zkrátka nemůžeme vykašlat nebo je opustit, tím bychom si jen zadělali na hluboké společenské problémy. Které už beztak máme.

Závěrečná otázka

Co bys chtěl, aby si diváci odnesli z návštěvy našeho divadla?

Dojem, že zažili něco krásného (a třeba i krásně ošklivého nebo naopak), že byli vytrženi z otupělosti, každodennosti či všednosti, že jsou součástí sympatické divadelní komunity, že byli součástí hry a ta hra jim přinesla radost.