ROZHOVOR: VÍTĚZSLAV VĚTROVEC - AUDIENCE

Vítězslav Větrovec, režisér

Mostecký rodák vystudoval obor činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění.
Tématem jeho disertační práce byla obnova vesnické paměti, lidová tradice a lidové divadlo.
Je režisérem a principálem divadelní společnosti Kočébr, s jehož inscenacemi – zejména klasických textů ve vlastní úpravě, po formální stránce inspirovanými lidovým i pouličním divadlem (H.Sachs: Tele, K .J. Erben: Kytice, Homér: Ílias) - každoročně v rámci projektu KočéBRování kočuje po jižní Moravě a Českomoravské vrchovině. Vedle další autorské a režijní činnosti v KočéBRu se profesně profiloval v divadle Tramtárie Olomouc, v Brněnském dětském divadle, v Multikulturním centru Stadec v Brně či v Divadle Feste.
Od roku 2008 uváděl ve vsi Velká Lhota na Vysočině inscenace inspirované pamětí místa a regionu (Svatba na Velkolhotecku, Velkolhotecká lípa, Velkolhotecké pašije a Kterak se lhotecký rodák František Macků domů navrátil a s divadelníky z Brna tam besedoval).
Vedle těchto činností se věnoval rovněž pedagogické praxi – ať už jako porotce / lektor v rámci amatérských divadelních přehlídek (Setkání divadel ve Valašském Meziříčí, NaNečisto v Liberci, Špílberg v Brně), workshopů (autorské a osobnostní herectví, specifika pouličního a lidového divadla) či jako doktorand na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických v Brně.
Mostečtí diváci mohou zhlédnout v jeho režii inscenace Don Quijote a Kytice, které nastudoval se souborem Divadla rozmanitostí. S mosteckou činohrou nastudoval Hrabalovo Krasosmutnění. Aktuálně je v plném proudu zkoušení Havlovy Audience s činohrou na jevišti Divadla rozmanitostí.

Foto Tomáš Branda

Uvádění her Václava Havla není v Mostě úplně obvyklé. Co tě napadlo, když ses dozvěděl, že budeš režírovat Audienci právě ty?

Napadlo mě, že se tady s nastupujícím vedením asi začíná něco měnit, něco dít. Že uvést Havla v Mostě (byť jeho asi „nejprofláklejší“ hru) je projevem určité odvahy. Byl jsem nadšený a velmi vděčný za nabídku potenciálně skvělé divadelní práce. A pak jsem se začal bát, abych důvěře, která do mě byla vložena, dostál. Tento pocit se ještě znásobil při první čtené zkoušce, když se ukázalo, že pánové Beneš a Rošetzký – Rošetzký a Beneš naší koncepci věří. Takže se teď při zkoušení bojím pořád – abych to nepokazil, aby se pánům Rošetzkému a Benešovi - Benešovi a Rošetzkému dobře hrálo a aby bylo o čem hrát.

Jaký máš osobně vztah k osobnosti i dílu Václava Havla?

Veskrze pozitivní. Podle mě jde jednoznačně o osobnost (uměleckou i politickou), která v paměti národa zůstane trvale. Každá nastupující generace se s jejím odkazem bude muset vyrovnat a snad i porovnat. To samozřejmě znamená, že názory na Havla i jeho dílo se mohou měnit a různit… A to je koneckonců zdravé – aspoň máme v této rozdělené společnosti o čem diskutovat. A při takových rozhovorech a názorových střetech budu asi vždy stát na Havlově straně. Jsem pravdoláskař a kavárenský povaleč (byť v Mostě moc kaváren není).

Co podle tebe může Havel říct současnosti?

Že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí? Nevím. Nejsem příznivcem jednoznačných a definitivních výkladů ani zužování děl autorů, kteří za ně ručili i svým občanským životem, na nástěnkové formulky a hesla podobná těm zelinářovým v Havlově Moci bezmocných… Audience ke mně promlouvá především tím, že zobrazuje střet dvou principů, životních postojů a filosofií. Tento konflikt není nepodobný těm, které zažíváme dnes – jsme (opět) rozděleni na „nás“ a „je“, na „dezoláty“ a „pravdoláskaře“, na „chcimíry“ a „pražskou kavárnu“ apod. Zdá se mi, že těch škatulek a nálepek přibývá, často se paradoxně překrývají a protiřečí si. Lidé spolu stále méně komunikují, dialog mizí. A i o tom, myslím si, může dnes Audience být.

Co pro tebe znamená underground?

Autenticitu a pravdu.
Vykoupené litry alkoholu.
Odvahu.
Víru.
Naději.
Perličku na dně půllitrů mosteckých lokálů, v nichž Adolf Hájek vytahuje kytaru a hraje si skrze ni se světem – a on mu odpovídá.

Diváci z jeviště uslyší živou hudbu. Můžeš představit, od koho a proč?

Od dvou mosteckých andělů, kteří dovedou úspěšně narušovat zdejší pěnu dní – Adolfa Hájka a Pavla Hendrycha. Víc není třeba říkat – vedle Beneše a Rošetzkého – Rošetzkého a Beneše jsou tihle dva další dílky mozaiky strachu, který při zkoušení Audience pociťuji. Chci všem těmhle skvělým lidem (a Havlovi) dostát, nezklamat je, udělat jim to hezké, naplněné, smysluplné.

Vždyť o tom ten život asi má být, ne? Jsme tu pro druhé, ne pro sebe…