Vážení příznivci a přátelé Městského divadla v Mostě,
s velikou lítostí a smutkem jsme přijali zprávu, že včera, tj. 26. listopadu 2025, nás navždy opustil dlouholetý kolega a kamarád režisér Zbyněk Srba. Dovolte nám touto cestou vyjádřit upřímnou soustrast všem pozůstalým.

Zpráva je to pro nás o to smutnější, neboť Zbyněk k našemu divadlu patřil takřka „od nepaměti“, ať už jako jeho první umělecký šéf (v letech 1989-1993) nebo jako stálý režisér. Celkem tu Zbyněk připravil 44 inscenací, na řadě z nich se podílel nejen režijně, ale také autorsky. Jeho poslední inscenací byla Nezvalova Manon Lescaut.

Je nepochybné, že Zbyněk měl zdejší divadlo a jeho diváky upřímně a autenticky rád, a i když ho profesní život zavedl do jiných českých i moravských divadel, měl k velkému mosteckému divadlu nejblíže, a vedle svého pedagogického působení na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, měl svá mostecká angažmá nejraději. Vždy se na ně velmi těšil a poctivě se na ně připravoval.

Zapomnění čeká dříve či později na každého. Po jiných umělcích, výtvarnících, architektech či spisovatelích, zůstává po jejich skonu alespoň na nějaký čas jejich dílo, v němž svým způsobem žijí dál, avšak divadelníci mají v tomto případě osud o něco neúprosnější a tvrdší. Vzhledem k tomu, že se oddali umění, které vzniká a děje se teď a tady, upadají v zapomnění o něco rychleji, než by si možná přáli.

Je však jisté, že Městské divadlo v Mostě a všichni Mostečané, kteří Zbyňka znali, na něj a na jeho práci ještě dlouho nezapomenou a budou si rádi připomínat jeho vlídnou povahu, jeho zaujetí pro režijní práci i nikdy neomdlévající touhu a chuť vyprávět prostřednictvím divadla velké příběhy a zachycovat pomíjivou krásu světa.

Zbyňku, mockrát ti za všechno děkujeme!

prof. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D.

V roce 1986 ukončil studium režie na Divadelní fakultě AMU v Praze. Po absolutoriu odešel s generační skupinou svých spolužáků z DAMU do nově otevřeného divadla v Mostě, kde režijně připravil např. Filosofskou historii, Cirkus Humberto, Mistra a Markétku a další. Stal se spoluautorem řady původních dramatizací (společně s V. Novákem), tyto tituly byly následně uvedeny na mostecké scéně v českých premiérách.
V roce 1989 se stal šéfem činohry, kterým byl až do svého odchodu do Brna.
V tomto období rovněž režíroval v Městských divadlech pražských a pedagogicky působil na Pražské konzervatoři.

V letech 1993 – 2007 byl angažován jako kmenový režisér Mahenovy činohry Národního divadla v Brně
(v letech 1997 – 2003 rovněž jako umělecký šéf činohry). Pohostinsky působil v řadě divadel včetně Národního divadla Praha a Národního divadla moravskoslezského Ostrava, Městského divadla Brno a dalších.
Režijně připravil přibližně osmdesát inscenací na profesionálních scénách. Na více než polovině z nich se podílel rovněž jako spoluautor dramatizace nebo úpravy. Na Divadelní fakultě JAMU pracoval od roku 1994 jako pedagog.

V roce 2000 obhájil titul Ph.D. a v roce 2008 byl na DIFA habilitován. V letech 2008 až 2016 byl ve dvou funkčních obdobích děkanem Divadelní fakulty JAMU v Brně. V roce 2017 získal profesuru na Akademii múzických umění v Praze.

Zbyněk Srba, foto T. Branda

Video: Roman Prorok

POSLEDNÍ ROZHOVOR S REŽISÉREM ZBYŇKEM SRBOU
(E-mailová korespondence se Zbyňkem Srbou 18. 9. 2025 k publikaci „NA TOČNÁCH – Čtyřicet let na nové scéně Městského divadla v Mostě - 1985 - 2025“)

(Tomáš Syrovátka)

Mostecké inscenace vaší éry dostaly v encyklopediích nálepku „epické“. Co si o tom myslíte?

Možná to bylo proto, že jsme s dramaturgem Vlastimilem Novákem už od roku 1987 uplatňovali v novém mosteckém divadle velmi často takzvanou „nepravi­delnou dramaturgii“. Ta spočívala v tom, že jsme se podle pravidla „na divadle je možné všechno a slovo NEJDE neexistuje“ obraceli ke zdánlivě nedivadelním titulům, k literatuře a filmovým scénářům, ale třeba také k biblickému Novému zákonu. Těchto titulů byla v průběhu let celá řada: Cirkus Humberto (1987), Mi­str a Markétka (1987), Brancaleonova armáda (1988), Malý princ (1990), Lidé z maringotek (1991), Jasná hvězda betlémská (1992), Marketa Lazarová (2003) nebo Kladivo na čarodějnice (2005). Podobných „nepravidelných“ předloh jsme v průběhu let uvedli celou řadu. Mne to vždy nesmírně bavilo, protože jsem mu­sel vymýšlet zdánlivě neřešitelné režijní a inscenační postupy. Právě tyto netra­diční tituly měly většinou u mosteckého publika značný úspěch, který provázela také vysoká návštěvnost divadla.

V čem jste se cítil inspirován tvorbou studiových scén a v čem jste se od nich záměrně
(nebo kvůli velkému prostoru mosteckého divadla) lišil?

Měl jsem velké štěstí, že jsem před studiem režie v Praze mohl strávit pět let jako elév v Divadle na provázku, většinou jako asistent režie. Dokonce jsem si po dva roky zahrál Jana Ratkina ve Stříbrném větru. Byla to opravdu velká zkušenost v rámci jedné z předních studiových scén. S vrstevníky jsme si založili také vlast­ní amatérské studiové divadlo M-Dílna, které bylo tehdy po Brně docela prosla­vené.

Naopak velký prostor nového mosteckého divadla mne vždy fascinoval svojí velkorysostí. Díky pojízdným portálům a takzvaným úsekovým oponám lze jeviště zmenšit asi z dvaadvaceti metrů (byť v praxi se užívá maximálně dvacet) na dvanáct metrů na šířku, ale nikdy jsem to za takřka čtyřicet let svého režij­ního působení v Mostě neudělal. Širokoúhlé „plátno“ se dvěma mimostřednými točnami vytváří fascinující divadelní prostor, který je v České republice zcela ojedinělý. Dá se s ním v mnoha ohledech skutečně kouzlit, takže jsou divákovi neustále představována nová nečekaná překvapení. A to mne vždycky těšilo.

Experimentální postupy poznané na experimentálních scénách jsme mnohokrát použili na Velké scéně a naopak. Oba přístupy se velmi dobře dopl­ňují. Vždy záleží na tom, do jakého prostoru je připravovaný titul vhodný. Někte­rým inscenacím sluší víc komorní prostor. Se scénografem Petrem Kastnerem jsme například pro některé inscenace upravili mosteckou arénu tak, aby bylo možné využívat těsně před diváky malou točnu. V kontrastu s tím jsme třeba spolu poprvé připravili velký prostor na hradě Hněvín pro naši inscenaci Noc na Karlštejně (na hradě se poprvé hrála v červnu 2013). Tehdy to byl dobrodruž­ný experiment, dnes v tomto prostoru k mojí radosti probíhá pravidelná letní přehlídka.

Čeho si nejvíc vážíte na panu dramaturgu Novákovi a jeho dramatizacích či textech, na kterých jste spolupracovali?

Určitě dlouholetého přátelství. Těžko se vytváří jakékoliv pořadí profesních vlast­ností, ale jistě by tam patřila mimořádná divadelní intuice a velká píle a zaujetí pro práci nad texty. Naše spolupráce se postupně formovala počínaje Cirkusem Humberto v roce 1987. Vlastík je velmi zručný a duchaplný ve vyprávění příběhů a v psaní autentických dialogů. Já jsem ruku v ruce se vznikajícím scénářem vytvářel režijní knihu. On respektoval moji vznikající inscenační koncepci, já zase jeho postupně se proměňující verze textu. Někdy jsme měli nad textem a detaily koncepce názorové rozepře, ale to k této práci patří.

Jak velkou roli ve vaší dramaturgii a inscenačním přístupu hrála specifičnost mostecké scény?

Skutečně velkou. Dramaturgie byla vždy vytvářena v souladu s tímto prostorem. Dlužno dodat, že nasazení každého titulu do dramaturgického plánu nutně musí předcházet otázka PROČ? Jaké TÉMA budoucí inscenace ponese? V čem bude téma aktuální pro současného diváka? Potom teprve přichází na řadu otázka JAK? A takto položený dotaz již přímo souvisí s inscenační koncepcí a budou­cím scénografickým řešením prostoru. Proto jsme s dramaturgem Vlastimilem Novákem po mnoho let hledali velké příběhy sledující pohnuté osudy lidí. Naše scénické vyprávění se poměrně často pohybovalo na hranici ságy. Měl jsem maximální snahu využívat a představovat taje mostecké scény v různých vý­znamech. Například v Cirkusu Humberto malá točna vytvářela časové proměny, kdy se malý chlapec stává mladíkem a posléze starým panem ředitelem Varie­té Humberto. Velká točna představovala prostředek k autentickému putování cirkusového průvodu i s maringotkami, kdy všichni aktéři, tedy asi třicet herců, putovali po forbíně a „cesta“ jim ubíhala pod nohama. Velká točna pokrývá celé hlediště, menší točna je usazena mimo střed té velké. Oba kolosy se mohou po­hybovat naráz různými rychlostmi a oběma směry. Posadíte-li například na ma­lou točnu třeba příď lodi v takřka životní velikosti (jako v inscenaci Odysseova dobrodružství, 1992), můžete ji protichodem obou točen v různých rychlostech nechat ve světle reflektorů plout celým prostorem. Jako divák jen těžko rozpo­znáte, jak je toto jevištní kouzlo vytvořeno.