Eugène Ionesco / KRÁL UMÍRÁ

překlad: Milena a Josef Tomáškovi

režie: Kaisa El Ramly

premiéra: 24. dubna 2026 v Divadle rozmanitostí

Král umírá – vrcholné dílo absurdního dramatu neztrácí ani po bezmála 60 letech svou sílu a aktuální přesahy. Titán světové literatury Eugène Ionesco se na mosteckém jevišti objeví vůbec poprvé.

Říká se: „král umírá, ať žije král“. Kdo to zprvu odmítá pochopit je stárnoucí král Bérenger I., (anti)hrdina jedné z nejznámějších her Eugèna Ionesca, diamantu mezi absurdními dramaty. Autor v existenciálním podobenství píše o neodvratnosti smrti a snaze si všemožně groteskně nepřipouštět konečnost života. Poté, co se vládce dystopické země v ruinách dozví, že zemře – nikoli symbolicky, ale skutečně, na konci hry, všemožně se snaží před nezvratným osudem vykroutit. Mezi zdmi paláce, ve společnosti dvou královen Markéty a Marie, králova lékaře i astrologa v jednom – jakéhosi dvorního našeptávače, i palácového personálu král sleduje pád impéria, bezprecedentní rozklad svého království. Zatímco mladší manželka Marie se snaží vzdorovat neodvratné pravdě, starší, zkušenější a samozřejmě cyničtější Markéta krále neúprosně a neustále konfrontuje s realitou. Králův pád není jen záležitostí rodinnou – ale také státnickou s celostátním významem. Chřadnoucí královo tělo je zde metaforou upadající politické kultury i kult vládců, kteří neumí včas vyhodnotit (nebo si také nechtějí připustit), že jejich epocha měla dávno skončit.

Ionesco v této hře kombinuje ostrou, velmi vtipnou grotesku s tragikou: Bérengerovy pokusy odvrátit smrt působí směšně i dojemně zároveň. Král projde, na rozdíl od skutečných předobrazů, prozřením. Zpočátku odmítá přijmout svůj konec, žadoní a kope kolem sebe. Postupně se však smiřuje, až nakonec – za pomoci Markéty – klidně odchází. Česká divadelní kritika v nultých letech označila text za „drsné, groteskní mystérium v duchu středověkého divadla“, které „oživuje rituální zápas (…) se smrtí“.

Síla hry Král umírá spočívá ve schopnosti autora čelit dobovým, dnes již poněkud úsměvným existencialistickým trendům doby vzniku a zároveň univerzálnosti tématu – smrt jako absolutní hranice, která se dotýká každého. Zároveň je to hra velmi divadelní: prostor se proměňuje spolu s dějem, tělesnost herce se stává metaforou rozkladu, jazyk kolísá mezi groteskní banalitami a existenciální vážností.

Titulem navazujeme na pomyslnou dramaturgickou řadu čítanka světového dramatu. Odstartovali jsme ji mimořádná inscenací Kdo se bojí Virgnie Woolfové? Filipa Nuckollse. S Ioneskovým textem se popasuje renomovaná finsko-egyptská režisérka Kaisa El Ramly.